Setkání s Marií

Samovolně a přirozeně se v nás rodí přání utíkat se k Boží Matce, která je i naší Matkou. Oslovovat ji, jako se oslovuje žijící člověk: protože nad ní nezvítězila smrt, ale je se svým tělem i duší u Boha Otce, u svého Syna, u Ducha svatého.

Abychom lépe porozuměli úloze, kterou Maria hraje v křesťanském životě, abychom k ní byli přitahováni, abychom se synovskou láskou vyhledávali její milou společnost, k tomu není zapotřebí velkých vědeckých disputací, ačkoliv tajemství Božího mateřství má tak bohatý obsah, že o něm nikdy nebudeme rozjímat dosti.

Katolická víra dovedla rozpoznat v Marii výsadní znamení Boží lásky: Bůh nás už nyní nazývá svými přáteli, jeho milost v nás působí, očišťuje nás od hříchů, posiluje nás, abychom i přes své vlastní slabosti – jsme prach a nedokonalost – mohli nějakým způsobem obrážet Kristovu tvář. Nejsme jen ztroskotanci, kterým Bůh slíbil, že je spasí, ale toto spasení už v nás působí. Náš vztah k Bohu není vztahem slepce, který touží po světle, ale sténá úzkostí v temnotách, nýbrž vztahem dítěte, které ví, že ho jeho Otec miluje.

O této vroucnosti, o této důvěře, o této jistotě k nám mluví Maria. Proto její jméno proniká přímo k srdci. Vztah každého z nás k vlastní matce nám může posloužit jako vzor pro náš vztah k Paní se sladkým jménem Maria. Máme milovat Boha stejným srdcem jako své rodiče, sourozence, ostatní členy rodiny, své přátele: jiné srdce přece nemáme. A tímto srdcem bychom se měli setkat i s Marií.

Jak se chová normální syn nebo dcera ke své matce? Nejrůznějšími způsoby, ale vždy s láskou a s důvěrou. S láskou, která rozhodně poplyne určitým řečištěm, jak to přináší sám život, ale nikdy nebude chladná – jsou to srdečné zvyky domova, drobné důvěrnosti každodenního života, které dítě potřebuje sdílet se svou matkou a které matka postrádá, když na ně dítě někdy zapomene: polibek nebo pohlazení při odchodu z domova nebo při návratu, drobná pozornost, pár srdečných slov.

V našem vztahu k naší nebeské matce se také mohou vyskytovat tyto způsoby dětské zbožnosti a mohou určovat naše obvyklé chování vůči ní. Mnozí křesťané například převzali starý zvyk nosit škapulíř; nebo si zvykli zdravit – není zapotřebí slov, stačí myšlenkou – mariánské obrazy, které jsou v každé křesťanské domácnosti nebo které zdobí ulice mnoha měst; nebo se modlí onu překrásnou modlitbu svatého růžence, při které duše stále opakuje to samé, tak jako zamilovaní stále opakují totéž a nepřestane je to bavit, mají-li se rádi: při modlitbě růžence se lze naučit znovu prožívat ústřední okamžiky ze života našeho Pána; jiní zase věnují naší Paní jeden den v týdnu, obvykle právě ten, kdy jsme se sešli dnes – sobotu –, věnují jí nějakou drobnou pozornost a přemýšlejí zvláště o jejím mateřství.

Existuje ještě mnoho dalších mariánských pobožností, které není třeba nyní připomínat. Není důvodu, aby byly všechny začleněny do života každého křesťana – růst v nadpřirozeném životě je něco zcela jiného než pouze hromadění pobožností –, ale současně musím říci, že nemá plnou víru ten, kdo některé z nich nekoná, ten, kdo nějakým způsobem svou lásku k Marii neprojevuje.

Ti, kdo považují pobožnosti k Nejsvětější Panně za překonané, dávají najevo, že zapomněli na hluboký křesťanský smysl, který skrývají, a že zapomněli na zdroj, ze kterého pramení: víra ve spasitelný záměr Boha Otce, láska Boha Syna který se opravdu stal člověkem a narodil se z ženy; důvěra v Boha Ducha svatého, který nás posiluje svou milostí. Je to Bůh, kdo nám dal Marii, nemáme tedy právo ji odvrhnout, ale měli bychom se k ní radostně a se synovskou láskou utíkat.