Josemaría Escrivá Obras
138

Přes nedostatky naší současné situace – dosud v nás nějakým způsobem bydlí hřích – křesťan jasně chápe celou novou nádheru svého Božího synovství, když je plně svoboden, protože pracuje na díle svého Otce, když se dokáže trvale radovat, protože nic není schopno zničit jeho naději.

A právě tehdy je i schopen obdivovat všechny krásy a divy této země, je schopen ocenit krásu a dobrotu, je schopen milovat dokonale a s čistotou, pro kterou je stvořeno lidské srdce. Když se bolest nad hříchem nezvrhne v hořké, zoufalé nebo pyšné gesto, protože výčitky svědomí a uznání lidské slabosti přivedou křesťana zpět na cestu ztotožnění se spasitelným Kristovým úsilím a k pocitu hlubší solidarity s ostatními lidmi. Když konečně na sobě křesťan zřetelně zakusí sílu Ducha svatého tak, že ho jeho vlastní poklesky nesrážejí dolů, protože jsou výzvou, aby začal znovu a nadále byl věrným Kristovým vyznavačem na všech křižovatkách této země, přes osobní potíže, kterými v těchto případech obvykle bývají lehké prohřešky, které sotva zakalí duši; a i kdyby to byly těžké hříchy, svátostí smíření, vzbuzením lítosti se člověk opět může smířit s Bohem a být dobrým svědkem jeho milosrdenství.

Taková je tedy ve stručnosti – lze to ostatně sotva vyjádřit lidskými slovy – nádhera víry, nádherný je i život křesťana, nechá-li se vést Duchem svatým. Nemohu tedy zakončit jinak než prosbou z liturgického hymnu ze slavnosti Seslání Ducha svatého, který je ohlasem nepřetržité modlitby celé církve:

Přijď, Tvůrce, Duchu svatý k nám

a navštiv myslí našich chrám,

sestup z nebeské výsosti,

duše nám naplň milostí.

Nauč nás Boha Otce znát

a Syna jeho milovat

a v tebe, Duchu svatý, zas

důvěřovati v každý čas.


Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další