Řekl bych, že z darů Ducha svatého my křesťané potřebujeme hlavně dar moudrosti, abychom dovedli poznávat Boha, zamilovali si ho, a tak uměli správně hodnotit různé životní situace a záležitosti. Kdybychom byli ve své víře důslední, pak bychom při pohledu na své okolí a při pozorování dějin světa museli cítit, jak se v našich srdcích probouzejí stejné pocity jako u Ježíše Krista: Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře (Mt 9,36).

Nejde o to, že by si křesťan neměl všímat všeho hezkého, co ho obklopuje, že by neměl oceňovat čistou radost, že by neměl mít účast na pozemských snahách a ideálech. Právě naopak, v hloubi srdce to vše vnímá, sdílí a hluboce prožívá, neboť zná víc než kdokoliv jiný hlubiny lidské duše.

Křesťanská víra neubírá odvahy ani neomezuje ušlechtilé duševní pohnutky, naopak je umocňuje, když odhaluje jejich opravdový a skutečný smysl: nejsme určeni pro pomíjivé štěstí, protože jsme byli povolání k důvěrnému přátelství s Bohem, abychom poznávali a milovali Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého a v trojjediném Bohu anděly i všechny lidi.

Veliká smělost křesťanské víry spočívá v tom, že hlásá hodnotu a důstojnost lidské přirozenosti a učí, že prostřednictvím milosti, která nás povznáší do řádu nadpřirozeného, jsme byli stvořeni jako důstojné Boží děti. Byla by to jistě neuvěřitelná smělost, kdyby nebyla bývala založena na spasitelném rozhodnutí Boha Otce, stvrzena Kristovou krví a kdyby nebyla znovu potvrzována a usměrňována neustálým působením Ducha svatého.

Máme žít z víry, růst ve víře tak, aby se o každém z nás, o každém křesťanu, dalo říci to, co před staletími napsal jeden z velkých církevních otců východní církve: Stejně jako průhledná a čistá tělesa, když na ně dopadají světelné paprsky, lesknou se a září, tak i duše vedené a poučované Duchem svatým se stávají duchovnějšími a předávají ostatním světlo milosti. Od Ducha svatého pochází poznání věcí budoucích, chápaní tajemství, pochopení skrytých pravd, udílení darů, společenství se svatými a anděly. Od něho je i nikdy nekončící radost, pevnost ve víře v Boha, podobnost s Bohem a v tom nejvznešenějším smyslu slova dokonce ztotožnění se s Bohem.

Vědomí velikosti lidské důstojnosti – nevypočitatelným a znamenitým způsobem založené na působení milosti v Božích dětech – spolu s pokorou vytváří u křesťana jedno jediné, a sice že to nejsou naše vlastní síly, které nám dávají spásu a život, ale Boží milost. Na tuto pravdu nesmíme nikdy zapomínat, protože jinak by se ono naše „zbožštění“ mohlo zvrhnout v domýšlivost, pýchu a posléze, dříve či později, v duchovní zhroucení tváří v tvář zkušenosti s vlastní slabostí a nedostatečností.

Mám se odvážit říkat: jsem svatý? – ptá se sv. Augustin. Kdybych říkal svatý ve smyslu, že posvěcuji a nepotřebuji, aby mne někdo posvěcoval, byl bych pyšným lhářem. Ale když pod pojmem svatý rozumíme posvěcovaný, jak čteme ve třetí knize Mojžíšově (Leviticus): buďte svatí, protože já, Bůh, jsem svatý; tedy i Tělo Kristovo až do posledního člověka, ať žije kdekoliv na této zemi, každý ať směle říká spolu s církví: jsem svatý.

Mějte v lásce třetí božskou osobu Nejsvětější Trojice: naslouchejte pozorně Božím vnuknutím ve svých srdcích – povzbuzením i výčitkám –, kráčejte po této zemi s duší osvěcovanou Duchem svatým: a Bůh, dárce naděje nás naplní veškerým pokojem, abychom prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého (srov. Řím 15,13).