My křesťané nosíme velký poklad milosti v nádobě hliněné (srov. 2 Kor 4,7). Bůh svěřil své dary křehké a slabé lidské svobodě a, i když nám Boží síla pomáhá, naše smyslnost, naše pohodlnost a naše pýcha je často odmítají a my upadáme do hříchu. Já osobně při mnoha příležitostech, když recituji Krédo a vyznávám svou víru v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev, už více než čtvrt století dodávám: přesto všechno. Když s někým mluvím o tomto svém zvyku a on se pochopitelně zeptá, na co narážím, odpovím: na své i tvé hříchy.

To všechno je pravda, ale nijak to neopravňuje soudit církev lidským způsobem, bez víry, a zaměřit se pouze na lepší či horší vlastnosti určitých duchovních nebo některých křesťanů. Takto jednat znamená zůstávat na povrchu. Na církvi není nejdůležitější to, jací jsme my lidé, ale to, co dělá a jak působí Bůh. Církev je Kristus mezi námi; Bůh, který přichází k lidstvu, aby ho spasil, nás volá svým zjevením, posvěcuje nás svou milostí, neustále nám pomáhá svou milostí v malých i velkých zápasech každodenního života.

Můžeme pochybovat o lidech a nikdo z nás si nemůže být jist sám sebou, proto bychom měli každý den zakončit pokorným mea culpa, to je upřímným a důkladným zpytováním svědomí a lítostí. Ale nemáme právo pochybovat o Bohu. Pochybnost o církvi, o jejím božském původu, o spasitelné účinnosti jejího hlásání, o jejích svátostech, znamená pochybovat o Bohu, znamená to nevěřit plně ve skutečný příchod Ducha svatého.

Dokud Kristus nebyl ukřižován – píše sv. Jan Zlatoústý – neexistovalo smíření. A dokud tedy neexistoval smír, nebyl poslán Duch svatý… Nepřítomnost Ducha svatého byla znamením Božího hněvu. Nyní, když ho vidíš přicházet, nepochybuj o smíření. Ale kdyby se někdo zeptal: Kde je nyní Duch svatý? Bylo přece možno mluvit o jeho přítomnosti, když se děly zázraky, když byli kříšeni mrtví a uzdravováni malomocní. Jak máme vědět, že i nyní je opravdu přítomen? Nedělejte si starosti! Dokáži vám, že Duch svatý je i nyní mezi námi…

Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom říkat: Ježíš je Pán, protože jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán“ (1 Kor 12,3). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom se modlit s důvěrou. Když se modlíme, říkáme přece: Otče náš, jenž jsi na nebesích(Mt 6,9). Kdyby neexistoval Duch svatý, nemohli bychom nazývat Boha Otcem. Jak to všechno víme? Neboť Apoštol nás učí: Protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ (Gal 4,6).

Když tedy vzýváš Boha Otce, vzpomeň si, že to byl Duch svatý, který ti vložil do duše tuto modlitbu. Kdyby neexistoval Duch svatý, církev by postrádala slova moudrosti a vědění, protože je psáno: Duch dává dar moudrosti (1 Kor 12,8)… Kdyby Duch svatý nebyl přítomen, církev by neexistovala. Ale jestliže církev existuje, je jisté, že Duch svatý je v ní přítomen.

Trvám na tom, že přes všechny lidské nedostatky a slabosti je církev znamením a jistým způsobem – ne v teologickém smyslu, jak je dogmaticky definována podstata sedmi svátostí Nové úmluvy – jakousi univerzální svátostí Boží přítomnosti ve světě. Být křesťanem znamená být obnoven Bohem a poslán k lidem hlásat jim spásu. Kdybychom měli pevnou a živou víru a statečně hlásali Krista, viděli bychom, jak se před našima očima dějí zázraky jako za dob prvních apoštolů.

Protože i v dnešní době se navrací zrak slepým, kteří ztratili schopnost dívat se k nebi a vidět Boží divy; i dnes se osvobozují kulhaví a chromí, kteří byli svázáni svými vášněmi a jejichž srdce neuměla milovat; i dnes opět slyší hluší, kteří nechtěli nic vědět o Bohu; opět mluví němí, kteří měli jazyk sevřený do kleští, protože nechtěli vyznat své hříchy; i dnes jsou přiváděni k životu mrtví, kterým hřích rozvrátil život. Stále znovu si můžeme ověřovat, že Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč (Žid 4,12), a stejně jako první křesťané se radujeme a obdivujeme sílu Ducha Svatého a jeho působení na lidský rozum i vůli.