Slavnost Nanebevstoupení Páně nám připomíná ještě další skutečnost: Kristus, který nás povzbuzuje při našem úkolu tady ve světě, tento Kristus nás očekává v nebi. Jinými slovy: život zde na zemi, který máme rádi, není definitivní, vždyť tady nemáme město k trvalému pobytu; to budoucí (město) hledáme (Žid 13,14).

Snažme se však o to, abychom si Boží slovo nevykládali úzkoprse. Pán neříká, že máme být, dokud putujeme po této zemi, nešťastní a čekat útěchu teprve na věčnosti. Vždyť Bůh přece chce, abychom byli šťastní už zde, avšak toužili přitom po konečném štěstí, které může plně dovršit pouze on.

Na této zemi rozjímání o nadpřirozených skutečnostech, působení milosti v našich duších, láska k bližnímu, jakožto chutný plod lásky k Bohu; to všechno je jakoby předjímání nebe, které by mělo každým dnem růst. My křesťané nesnášíme dvojí život: zachováváme jednotu života, prostou a silnou, na které je založeno a je jí prodchnuto všechno, co děláme.

Kristus nás očekává: Máme svou vlast v nebi (Flp 3,20), ale zároveň jsme plně občany této země, uprostřed těžkostí, nespravedlností, neporozumění, stejně však i uprostřed radosti a pokoje, který nám dává vědomí, že jsme milované Boží děti. Vytrvejme ve službě našemu Bohu a uvidíme, jak poroste, co do počtu i co do svatosti, ono křesťanské vojsko pokoje a míru, tato obec spolupracující na díle vykoupení. Buďme ochotni k nepřetržitému hovoru s Pánem a obracejme se na něj po celý den, od první myšlenky při probuzení až do poslední před spánkem, nabízejme svá srdce našemu Pánu Ježíši Kristu, přicházejme k němu skrze naši Matku Marii, a skrze něho k Otci a Duchu svatému.

Jestliže však přesto Ježíšovo nanebevstoupení zanechá v duši jakousi hořkou pachuť smutku, uchylme se k jeho matce, jako to udělali apoštolové. Potom se apoštolové vrátili do Jeruzaléma (…) Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách (…) s Ježíšovou matkou Marií (Sk 1,12.14).