Pšenice a koukol

Načrtl jsem vám ideální cestu křesťana ne podle svých představ, ale podle Kristova učení. Jistě souhlasíte s tím, že je to krásné, vznešené, přitažlivé. Ale možná se někdo zeptá: Lze takto žít v dnešní společnosti?

Samozřejmě že ano. Pán nás povolává v době, kdy se hodně mluví o míru, a mír není ani v srdcích, ani ve státním zřízení, ani ve společenském životě, ani mezi národy. Stále se mluví o rovnosti a demokracii, a přece je stále mnoho privilegovaných, uzavřených a neproniknutelných společenských kast. Povolává nás v době, kdy se volá po porozumění, a porozumění se nedostává, dokonce ani mezi lidmi, kteří jednají s dobrou vůlí a chtějí se angažovat v charitativní činnosti – nezapomeňte, charita, láska k bližnímu, spočívá spíše v porozumění než v dávání.

Žijeme v době, kdy fanatici a fundamentalisté – neschopni přijmout odlišné názory a postoje druhých – trvají na svém názoru, dokonce obviňují z násilností a agrese ty, kteří jsou vlastně jejich oběťmi. Povolává nás konečně v době, kdy se velmi mnoho mluví o jednotě a patrně bude těžké pochopit, že je tolik nejednoty, i mezi katolíky, o ostatních ani nemluvě.

Nikdy se neuchyluji k politickým úvahám, protože to není mým posláním. Na to, abych z pohledu kněze popsal stav současného světa, mi stačí znovu připomenout jedno podobenství našeho Pána – o pšenici a koukolu: Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel (Mt 13,24–25). Je to jasné: pole je úrodné a semeno je dobré. Pán pole rozhodil semeno odborně a ve vhodnou dobu. Kromě toho zorganizoval i hlídání čerstvě osetého pole. Jestliže se později objeví koukol, je to kvůli nedbalosti, protože lidé, zvláště křesťané, usnuli a dovolili nepříteli, aby se přiblížil.

Když se pak nezodpovědní služebníci ptají hospodáře, proč nechal na svém poli vyrůst koukol, vysvětlení bije do očí: inimicus homo hoc fecit (Mt 13,28), to udělal nepřítel! My křesťané, kteří máme bdít, aby vše dobré, co dal Stvořitel světu, sloužilo pravdě o dobru, jsme spali – pěkně smutná nedbalost, takový spánek! –, zatímco nepřítel a všichni ti, kteří mu slouží, pilně pracovali. A koukol se rozrůstá, je ho všude plno.

Nejsem povolán k tomu, abych prorokoval neštěstí a katastrofy. Nechci vám malovat žádný pustošivý, bezútěšný obraz. Nechci se pohoršovat nad dobou, ve které z rozhodnutí Boží prozřetelnosti žijeme. Mějme tuto naši dobu rádi, protože právě v ní máme dosáhnout svatosti. Netrpme plané a prostoduché stesky, jako: svět nebyl nikdy lepší. Odedávna, od samého počátku církve, ještě když lidstvo naslouchalo kázání prvních dvanácti učedníků, docházelo k násilným pronásledováním, objevovaly se bludy, šířila se lež a rozpoutávala se nenávist.

Ale na druhé straně není logické popírat, že zlu jako by se dobře dařilo. Na celém Božím poli, kterým je země, jež je Kristovým dědictvím, vyrašil koukol: nejen koukol, ale spousta všelijakého plevele. Nesmíme se nechat oklamat mýtem o nepřetržitém a nezvratitelném pokroku. Spořádaný, pravý pokrok je dobrý a Bůh si ho jistě přeje. Ale vychvaluje se spíše onen falešný pokrok, který zaslepuje oči tolika lidem, protože často nepostřehnou, že lidstvo se v některých svých etapách vlastně vrací zpátky a ztrácí to, co už předtím získalo.

Znovu opakuji: Pán nám dal svět jako dědictví. A musíme mít bdělé srdce a rozum, být realisty, bez poraženeckých nálad. Pouze svědomí zatížené vinou, rutinní necitlivost, pouze povrchní omámení může vidět svět tak, jako by v něm neexistovalo zlo, urážení Boha, zkáza lidských duší, někdy nenapravitelná. Ale musíme být i optimisté, náš optimismus musí však pramenit z víry v Boží moc – Bůh neprohrává bitvy –, musí to být optimismus, který nepochází jen z lidského uspokojení, z pošetilé a domýšlivé spokojenosti.