Kristus nám jasně ukázal cestu této lásky k Bohu: apoštolát je překypující Boží láska, která se dává ostatním. Vnitřní život znamená růst ve spojení s Kristem skrze chléb a slovo. A apoštolské úsilí je nezbytným a pravým projevem vnitřního života. Když zakoušíme Boží lásku, nutně musíme pociťovat starost o duše svých bližních. Vnitřní duchovní život a apoštolát nelze oddělovat, tak jako od sebe nelze oddělovat Krista Bohočlověka a Krista Spasitele. Slovo se stalo tělem, aby spasilo lidstvo, aby se s ním sjednotilo. To je důvod jeho příchodu na svět. V Krédu se modlíme: pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe.

Pro křesťana je apoštolát něčím zcela přirozeným: není to něco jako přídavek ke každodenní činnosti, k zaměstnání, něco, co by bylo zcela mimo normální všední život, něco navíc. Od vzniku Opus Dei to říkám pořád: Je třeba posvěcovat běžnou, obyčejnou práci, posvěcovat skrze ni i sám sebe a posvěcovat při vykonávání svého povolání bližní – každý podle svého stavu a postavení.

Apoštolát je pro křesťana něco jako dýchání: Syn Boží nemůže bez tohoto duchovního dýchání žít. Dnešní svátek nám připomíná, že úsilí o spásu duší je láskyplným příkazem Pána, který, když vstoupil do své slávy, posílá nás jako své svědky do celého světa. Naše odpovědnost je veliká: být Kristovým svědkem totiž v první řadě předpokládá, abychom se snažili jednat podle jeho učení, chovat se tak, aby naše jednání připomínalo Ježíše, jeho laskavou osobnost. Musíme se chovat tak, aby se o nás mohlo říkat: to je křesťan, protože v něm není nenávisti, protože dokáže mít pochopení pro druhé, protože není fanatik, protože dovede ovládat své pudy, protože je obětavý, mírumilovný, protože dovede milovat.