Podívejte se: Vykoupení, které bylo završeno, když Kristus zemřel v potupě a slávě kříže: Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost (1 Kor 1,23), toto vykoupení bude vůlí Boží uskutečňováno až do příchodu Pána. Není slučitelné žít podle srdce Ježíše Krista a necítit se být povolán jako on, peccatores salvos facere (1 Tim 1,15), zachránit hříšníky, i když jsme přesvědčeni, že především my sami potřebujeme stále více důvěřovat v Boží milosrdenství. Odtud pramení silná touha podílet se spolu s Kristem na jeho vykupitelském díle, zachraňovat spolu s ním všechny duše, protože jsme, toužíme být ipse Christus, sám Ježíš Kristus, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny (1 Tim 2,6).

Máme tedy před sebou velký úkol. Nestačí zůstat pasivní, protože Pán nám řekl: Hospodařte (…), dokud se nevrátím (Lk 19,13). Zatímco budeme čekat, až se Pán vrátí, aby se plně ujal svého království, nemůžeme stát se založenýma rukama. Šíření Božího království není jen oficiálním úkolem těch členů církve, kteří zastupují Krista, protože od něho dostali zvláštní posvěcení. Vos autem estis Corpus Christi (1 Kor 12,27), vy jste Kristovo Tělo, říká apoštol Pavel s konkrétním příkazem pracovat až do konce.

Je toho tolik třeba udělat. Copak se za těch dvacet století nic neudělalo? Za dvacet století se toho vykonalo hodně, nezdá se mi ani spravedlivé, ani čestné tvrzení některých lidí, kteří podceňují práci těch, kteří nás předešli. Za dvacet století se udělal velký kus práce a často velmi dobře. Docházelo sice někdy k přehmatům, zvratům, podobně jako i dnes dochází k ústupkům, panuje strach, bázlivost, stejně však ale nechybí ani odvaha a ušlechtilost. Ale lidský rod se neustále obnovuje, v každé generaci je třeba o něco pokročit ve snaze pomáhat odhalit člověku velikost jeho povolání jako dítěte Božího, je nutné vštěpovat přikázání lásky ke Stvořiteli a k bližním.