Josemaría Escrivá Obras
120

Apoštolát – spoluúčast na díle vykoupení

Duše, která je zvyklá rozjímat, musí pak vlivem Božího působení nutně překypovat apoštolským úsilím. Srdce mi vzplálo v nitru, když jsem uvažoval, vznítil se oheň (Ž 39[38],4). Jaký jiný oheň to může být než ten, o kterém mluví Kristus: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Je to oheň apoštolátu, který je posilován modlitbou: na celém širém světě neexistuje žádný lepší prostředek pro růst apoštolského úsilí než modlitba. K tomuto pokojnému, tichému boji je povolán každý křesťan – měl by doplňovat to, co ještě zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap (Kol 1,24).

Řekli jsme, že Kristus odešel na nebesa. Ale křesťan se s ním může nadále setkávat v modlitbě a v eucharistii jako oněch prvních dvanáct učedníků, může se zapálit jeho apoštolskou horlivostí a být tak spolu s ním účasten jeho vykupitelského díla, to znamená zasévat pokoj a radost. A sloužit: apoštolát znamená především službu. Budeme-li se ovšem spoléhat na své vlastní síly, v nadpřirozené oblasti nic nezískáme, budeme-li však Božími nástroji, dosáhneme všeho: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu (Flp 4,13). Bůh ve své dobrotě se rozhodl používat nás, nevhodné nástroje. Apoštol tedy nemá jiný cíl než dovolit Pánu, aby jednal on, dát se zcela k disposici, aby Bůh mohl uskutečňovat – skrze své tvory, skrze určitou duši – své vykupitelské dílo.

Apoštol je křesťan, který je naroubován na Krista a ztotožněn s ním křtem, je připraven bojovat za Krista biřmováním, je povolán sloužit Bohu svou prací ve světě skrze všeobecné kněžství věřících, které propůjčuje jistou účast na kněžství Kristově a je podstatně jiného charakteru než kněžství řádné; toto kněžství věřících umožňuje účast na bohoslužbách církve a pomáhá lidem na jejich cestě k Bohu svědectvím slova a života, modlitbou a pokáním.

Každý z nás by měl být ipse Christus, sám Kristus, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi (srov. 1 Tim 2,5). My se s ním spojujeme, abychom s ním vše nabídli Otci. Naše povolání Božích dětí ve světě od nás vyžaduje, abychom usilovali nejen o svou osobní svatost, ale abychom kráčeli po cestách této země a přes všechny překážky z nich udělali stezky, které povedou duše k Pánu; abychom se jako běžní občané angažovali ve všech časných záležitostech, abychom byli kvasem (srov. Mt 13,33), který prokvasí celé těsto (srov. 1 Kor 5,6).

Kristus vstoupil na nebesa, ale předal všem čestným lidem konkrétní možnost spasení. Sv. Řehoř Veliký shrnuje toto velké křesťanské téma následujícími pádnými slovy: Ježíš tak odchází tam, odkud pochází, a vrací se odtud, kde nadále přebývá. A opravdu, v okamžiku, kdy stoupá na nebesa, spojuje svým božstvím nebe a zemi. O dnešním svátku je vhodné slavnostně zdůraznit skutečnost, že byl zrušen zákon, který nás odsuzoval, byl zrušen rozsudek, kterým jsme byli podrobeni zmaru. Vše přirozené, kterému byla určena slova: jsi prach a v prach se navrátíš (Gn 3,19), nyní vystupuje s Kristem na nebesa.

Proto musím stále opakovat, že svět lze posvětit a že se tento úkol týká zvláště nás, křesťanů – tím, že ho budeme očišťovat od hříchů, kterými ho lidé poskvrňují a obětovat ho Pánu jako duchovní hostii – předkládanou a pozvedanou s Boží milostí a naším úsilím. Přesně vzato nelze říci, že by existovaly skutečnosti, které by měly výlučně světský charakter, jestliže Slovo na sebe jednou vzalo celou lidskou přirozenost a posvětilo zemi svou přítomností a prací svých rukou. Velké poslání, které dostáváme při křtu, je spolupráce na díle vykoupení. Vždyť Kristova láska nás nutí (srov. 2 Kor 5,14), abychom vzali na svá ramena část božského úkolu vykupovat duše.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další