Dnešní liturgie nám ukazuje ještě poslední tajemství Ježíšova života mezi lidmi: jeho vstoupení na nebesa. Od jeho narození v Betlémě se stalo tolik věcí: nalezli jsme ho v jeslích, klaněli se mu pastýři i králové; pozorovali jsme ho po dlouhá léta v Nazaretě, při práci v ústraní; doprovázeli jsme ho na jeho cestách po Palestině, kde kázal lidem o Božím království a kde konal dobro. A později, ve dnech jeho umučení, jsme trpěli, když jsme se dívali, jak ho obviňují, mučí a s velkou nenávistí křižují.

Po této bolesti následovala úžasná radost vzkříšení. Jaký jasný a pádný základ naší víry! Už bychom tedy neměli pochybovat. Ale – možná stejně jako apoštolové – jsme dosud slabí a v dnešní den nanebevstoupení se ptáme Krista: Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království? (Sk 1,6). Zmizí už konečně všechny naše zmatky, pochybnosti a všechna naše nedokonalost?

Pán nám odpovídá tím, že vstupuje na nebesa. Stejně jako apoštolové, stojíme v úžasu a jsme smutni při pohledu na Krista, který nás opouští. Není opravdu snadné zvyknout si na skutečnost, že Ježíš už mezi námi není tělesně přítomen. Je až dojemné si uvědomit a připomenout, že v nádherném uchvácení lásky odchází a zároveň zůstává; vstupuje na nebesa a dává se nám za pokrm ve svaté hostii. Nicméně se nám stýská po jeho lidském slově, jeho chování, pohledu, úsměvu, konání dobra. Chtěli bychom se na něho zase dívat zblízka, když unaven cestou usedá u studny (srov. Jan 4,6), když pláče pro Lazara (srov. Jan 11,35), když se modlí (srov. Lk 6,12), když je mu líto zástupů (srov. Mt 15,32; Mk 8,2).

Vždy mi připadalo logické a naplňovalo mě radostí, že božské lidství Ježíše Krista vstupuje do slávy Otce, ale stejně tak si myslím, že jistý zvláštní smutek spojený s nanebevstoupením je důkazem lásky, kterou cítíme vůči Ježíši, našemu Pánu. On, dokonalý Bůh, se stal člověkem, dokonalým člověkem z masa a krve. A odchází od nás do nebe. Jak by se nám po něm nemělo stýskat?