Neexistuje nic, co by nebylo v souladu s Kristovým úsilím. Řečeno teologicky, tj. neomezíme-li se na praktickou klasifikaci, nelze přesně tvrdit, že existují skutečnosti – dobré, vznešené, ba dokonce nelišné –, které by měly pouze světský charakter, poté, co Boží Slovo přebývalo mezi lidmi, mělo hlad a žízeň, pracovalo vlastníma rukama, poznalo přátelství a poslušnost, zakusilo bolest a smrt. V Kristu (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj (Kol 1,19–20).

Měli bychom milovat svět, práci, lidské životní starosti. Protože svět je dobrý, to pouze Adamův hřích porušil božskou harmonii všeho stvořeného, ale Bůh Otec poslal svého jednorozeného Syna, aby tuto narušenou harmonii znovu obnovil. Abychom my, které on přijal za své vlastní děti, mohli vše stvořené zbavit všeho nepokoje a usmířit s Bohem.

Každá lidská situace je neopakovatelná, je to výsledek jedinečného povolání, které máme prožívat s plným nasazením v Kristově duchu. A budeme-li žít plně křesťansky mezi svými bližními, úplně prostě a obyčejně, ale v souladu se svou vírou, bude každý z nás Kristem mezi lidmi.