Naděje adventu

Na tuto první neděli adventní, teď, kdy začínáme počítat dny, dělící nás ještě od Spasitelova narození, bych nechtěl říci nic víc. Uvažovali jsme o křesťanském povolání: jak v nás Pán vložil svou důvěru, abychom vedli lidi ke svatosti, přiváděli je blíž k němu, začleňovali je do církve, šířili ve všech srdcích Boží království. Pán chce, abychom byli oddaní, věrní, citliví, plní lásky. Chce, abychom byli svatí, celí jeho.

Na jedné straně pýcha, smyslnost, omrzelost, sobectví; na straně druhé láska, oddanost, milosrdenství, pokora, oběť, radost. Musíš si vybrat. Jsi povolán k životu víry, naděje a lásky. Nesmíš mířit nízko a setrvávat v nenáročné lhostejnosti.

Viděl jsem jednou orla uzavřeného v železné kleci, špinavého, napůl oškubaného. Ve spárech držel kus zdechliny. Musel jsem myslet na to, co by se stalo, kdybych ztratil povolání, které jsem dostal od Boha. Bylo mi toho osamělého a uvězněného orla líto, neboť byl zrozený k tomu, aby vzlétl do výše a hleděl k slunci. My můžeme vystoupit až k pokorným výšinám Boží lásky a služby všem lidem. Ale zato nesmí být v duši žádný temný koutek, do kterého by nemohlo padnout sluneční světlo Krista. Pryč se všemi starostmi, které nás od něho dělí: Kristus ve tvém rozumu, Kristus na tvých rtech, Kristus ve tvém srdci, Kristus ve tvých skutcích. Celý tvůj život – tvé srdce a tvé skutky, tvůj rozum a tvá slova – naplněný Bohem.

Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení (Lk 21,28), slyšeli jsme v evangeliu. Adventní doba je doba naděje. Ale panorama našeho křesťanského povolání, opravdovost života, kterým jako červená nit prochází přítomnost Boha, našeho Otce, může a musí být každodenní skutečností.

Pros o to se mnou Pannu Marii a představuj si, jak asi trávila tyto měsíce v očekávání Syna, který se měl narodit, a Panna Maria se přičiní, aby se z tebe stal alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus.