Kristus žije. Tato velká pravda dává smysl naší víře. Ježíš, který zemřel na kříži, vstal z mrtvých, zvítězil nad smrtí, nad vládou tmy, bolesti a úzkosti. „Nelekejte se,“ tak pozdravil anděl ženy, které šly ke hrobu. Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady (Mk 16,6). Haec est dies quam fecit Dominus, exsultemus et laetemur in ea; toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho (Žl 118[117],24).

Velikonoce jsou dobou radosti, takové radosti, která se neomezuje jen na toto období liturgického roku, ale radosti, která naplňuje srdce křesťana stále. Protože Kristus žije: Kristus není osoba, která v jisté době prožila svůj život a odešla a na kterou vzpomínáme jako na zářný příklad.

Ne. Kristus žije. Ježíš je Emanuel: Bůh s námi. Jeho vzkříšení nám dává poznat, že Bůh neopouští své věrné. Slíbil přece: Může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu! (Iz 49,15). A Bůh svůj slib splnil. Je mu rozkoší stýkat se s lidmi (srov. Př 8,31).

Kristus žije ve své církvi: Já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7). Takový byl Boží záměr: Ježíš tím, že zemřel na kříži, nám dal ducha pravdy a života. Kristus je ve své církvi stále přítomen: ve svátostech, v liturgii, v hlásání, v celé její činnosti.

Zvláštním způsobem je Kristus stále přítomen i mezi námi, denně se nám vydává v eucharistii, proto je mše svatá středem a kořenem křesťanského života. Při každé mši svaté je vždy přítomen celý Kristus, hlava i tělo. Per Ipsum et cum Ipso et in Ipso. (Skrze něho a s ním a v něm.) Protože Kristus je cesta, prostředník, v něm nacházíme všechno, bez něho je náš život prázdný. Ve jménu Ježíše Krista a na jeho pokyn odvažujeme se říkat – audemus dicere – Pater noster, Otče náš. Odvažujeme se nazývat otcem Pána nebe i země.