Život dětství

Nezapomínej, malý hlupáčku, že láska tě učinila všemocným.

Dítě, neztrať svůj láskyplný zvyk „dobývat“ svatostánky.

Když tě nazývám „hodným dítětem“, nemysli si, že tě považuji za zakřiknutého nebo bázlivého. — Nejsi-li mužný a… normální, nebudeš apoštolem, ale směšnou karikaturou.

Dobré dítě: říkej Ježíši mnohokrát denně: miluji tě, miluji tě, miluji tě…

Když na tebe dolehnou tvé ubohosti, nebuď smutný. — Chlub se svými slabostmi, jako svatý Pavel, protože dětem je dovoleno, bez obav z výsměchu, napodobovat velikány.

Ať tě tvé chyby ani nedokonalosti, dokonce ani vážné pády, neodloučí od Boha. — Slabé dítě, není-li hloupé, se snaží být blízko svého otce.

Neznepokojuj se, pokud se nahněváš při vykonávání malých věcí, které od tebe on žádá. — Nakonec se usměješ…

Nevidíš, s jakou nechutí dává prosté dítě svému otci, který ho zkouší, sladkost, kterou má v ruce? — Ale dá mu ji: zvítězila láska.

Když chceš dělat věci dobře, velmi dobře, nakonec je uděláš hůře. — Pokoř se před Ježíšem a řekni mu: viděl jsi, jak špatně všechno dělám? — Tak, když mi hodně nepomůžeš, udělám to ještě hůř!

Měj soucit se svým dítětem: vidíš, že chci napsat každý den jednu velkou stránku do knihy svého života… Ale jsem tak nešikovný!, že když Mistr nepovede mou ruku, místo úhledného písma zanechá mé pero škrábance a kaňky, které se nedají nikomu ukázat.

Od této chvíle, Ježíši, budeme psát vždycky spolu.

Uznávám svou nešikovnost, Lásko moje, která je tak velká…, tak velká, že i když chci laskat, škodím. — Zjemni způsoby mé duše: dej mi, chci, abys mi dal, v rámci pevné mužnosti života dětství, onu jemnost a něžnost, kterou děti prokazují svým rodičům, s důvěrnou vřelostí lásky.

Jsi plný ubohostí. — Každý den je vidíš jasněji. — Ale ať tě neděsí. — On dobře ví, že nemůžeš přinášet víc ovoce.

Tvé nechtěné pády — pády dítěte — způsobují, že tvůj Otec-Bůh se o tebe stará více a že tvá Matka Maria tě nepustí ze své láskyplné ruky: využij toho, a když tě Pán denně zvedá ze země, obejmi ho celou svou silou a polož svou ubohou hlavu na jeho otevřenou hruď, abys ses nechal zbláznit tlukotem jeho milujícího Srdce.

Píchnutí. — A další. A další. — Snášej je, člověče! Nevidíš, že jsi tak malý, že ve svém životě — na své cestičce — můžeš obětovat pouze tyto malé křížky?

Navíc, podívej se: jeden křížek na druhém — jedno píchnutí… a další…, jak velká je to hromada!

Nakonec, dítě, naučilo ses dělat jednu velikou věc: Milovat.

Když dětská duše přednese Pánu svou touhu po odpuštění, musí si být jistá, že bude velice brzy vyslyšena: Ježíš vyrve z duše špinavý lep, který s sebou ona vleče kvůli svým minulým ubohostem; odstraní mrtvou váhu, zbytky všech nečistot, které ji lepí k zemi; odhodí daleko od toho dítěte veškeré pozemské přítěže jeho srdce, aby vystoupilo až k Boží velebnosti, aby se ponořilo do živých plamenů lásky, kterou je on.

Tato ztráta odvahy způsobená opakovaným nedostatkem velkorysosti, tvé pády, tvá couvnutí — možná pouze zdánlivá — tě často vedou k dojmu, že jsi rozbil něco velmi cenného (své posvěcení).

Netrap se: přenes do nadpřirozeného života tento jednoduchý postup, který prosté děti používají k řešení podobného problému.

Rozbily — téměř vždy z nešikovnosti — nějaký předmět, kterého si jejich otec velice vážil. — Je jim to líto, možná pláčou, ale jdou hledat útěchu u majitele rozbité věci…, a otec zapomíná na hodnotu — ač byla velká — rozbitého předmětu a plný něžnosti nejen že odpouští, ale konejší a povzbuzuje maličkého. — Uč se.

Ať je vaše modlitba mužná. — Být dítětem neznamená být zženštilý.

Pro toho, kdo miluje Ježíše, je modlitba, dokonce i suchopárná modlitba, sladkostí, která ukončuje všechna trápení: jde se modlit dychtivě, jako si jde dítě pro cukřík po hořké dávce léku.

Při modlitbě jsi rozptýlený. — Snaž se rozptýlení vyhnout, ale netrap se, když i přesto rozptýlený zůstáváš.

Nevidíš, jak si v běžném životě i ty nejhodnější děti hrají s věcmi kolem sebe, aniž by dbaly na to, co říká jejich otec? — Neznamená to nedostatek lásky ani úcty: je to slabost a malichernost vlastní dítěti.

Tak se podívej: ty jsi dítětem před Bohem.

Kdy se modlíš, usměrňuj nepříhodné myšlenky tak, jako kdybys byl dopravním policistou: k tomu máš energickou vůli, která k tvému životu dítěte patří. — Zadrž někdy onu myšlenku, aby ses pomodlil za protagonisty této nepříhodné vzpomínky.

Šup!, kupředu… Až do určeného času. — I kdyby se ti zdála modlitba na tento způsob neužitečná, raduj se a věř, že jsi dokázal potěšit Ježíše.

Jak dobré je být dítětem! — Když dospělý žádá o přízeň, je třeba, aby k žádosti připojil seznam svých zásluh.

Když je žadatelem maličké dítě, stačí — protože děti nemají zásluhy —, když řekne: jsem synem toho a toho.

Ó, Pane! — řekni mu to celou svou duší! —, já jsem… synem Božím!

Vytrvat. — Dítě, které klepe na dveře, klepe jednou a dvakrát, a mnohokrát…, a silně a dlouze, bezostyšně! — A rozezlení toho, kdo přijde otevřít, je odzbrojeno prostotou malého rušitele… — Stejně tak ty s Bohem.

Viděl jsi vděčnost malých dětí? — Napodobuj je a jako ony říkej Ježíši v příznivých i nepříznivých okolnostech: „Jak jsi dobrý! Jak dobrý!…“

Tato slova, vyslovená upřímně, jsou cestou dětství, která tě dovede k pokoji, s mírou smíchu a slz, ale s nesmírnou láskou.

Práce zmáhá tvé tělo tak, že nejsi schopen se modlit. Jsi neustále v přítomnosti svého Otce. — Když mu nic neříkáš, občas na něho pohlédni jako maličké dítě… a on se na tebe usměje.

Že to první, co ti přichází na jazyk v díkůvzdání po přijímání, aniž bys tomu mohl zabránit, je prosba: Ježíši, dej mi toto; Ježíši, tato duše; Ježíši, tento podnik?

Nedělej si starosti a nenuť se: podívej se na dobrého otce a dítě prosté a odvážné, nevidíš, jak maličký strká ruce do otcovy kapsy a hledá cukříky, ještě než ho políbil na pozdrav? — Nuže…

Naše vůle, s milostí, je před Bohem všemocná. — Takže, při pohledu na tolik urážek Pána, když řekneme Ježíši s účinnou vůlí, například při cestě tramvají: „Můj Bože, chtěl bych vykonat tolik úkonů lásky a zadostiučinění, kolikrát se otočí každé kolo tohoto vozu,“ pak jsme ho v tomto okamžiku před Ježíšem skutečně milovali a odčiňovali tak, jak jsme si přáli.

Tato „hloupůstka“ zapadá do duchovního dětství: je to věčný rozhovor mezi nevinným dítětem a otcem zblázněným do svého syna:

— Jak mě máš rád? Řekni! — A maličký slabikuje: Mi-li-on-krát!

Pokud máš „život dětství“, jako dítě, měl bys být duchovně mlsný. — Vzpomeň si, jako tvoji vrstevníci, na dobré věci, které má schované tvoje Matka.

A toto mnohokrát denně. — Je to otázka chvilky… Maria… Ježíši… svatostánek… přijímání… láska… utrpení… duše v očistci… ti, kdo bojují: papež, kněží… věřící… tvoje duše… duše tvých milých… andělé strážní… hříšníci…

Kolik tě stojí toto malé umrtvování! — Bojuješ. — Zdá se, jako kdyby ti někdo říkal: Proč musíš být tak věrný v dodržování životního plánu, v rozvrhu hodin? — Podívej: viděl jsi, jak je snadné oklamat malé děti? — Nechtějí spolknout hořký lék, ale… no tak! — řeknou jim —, tato lžička za tatínka; tato další za babičku… A tak dál, až spolknou celou dávku.

Stejně tak ty: čtvrt hodiny více žíněného roucha za duše v očistci; dalších pět minut za tvoje rodiče; dalších pět za tvé bratry v apoštolátu… Až dosáhneš času určeného tvým rozvrhem.

Umrtvování vykonané tímto způsobem, jak velkou má cenu!

Nejsi sám. — Snášej soužení s radostí. — Je pravda, ubohé dítě, že ve své ruce necítíš ruku své Matky. — Ale… viděl jsi, jak matky sledují s rozpaženýma rukama svoje drobečky, jak se s chvěním pokouší o své první krůčky bez ničí pomoci? — Nejsi sám: Maria je vedle tebe.

Ježíši: i kdybych zemřel láskou, nikdy bych se ti nemohl odvděčit za milost, kterou jsi mě zahrnul, abys mě učinil malým.