Křesťanská láska

Až skončíš svou práci, konej práci svého bratra, pomáhej mu pro Krista s takovou jemností a přirozeností, aby si nikdo, ba ani on sám, neuvědomil, že děláš víc, než vlastně spravedlivě máš.

— Toto je opravdu vynikající ctnost dítěte Božího!

Bolí tě nedostatky lásky tvého bližního k tobě. Ale jak musí Boha bolet nedostatky tvé lásky — Lásky — k němu!

Nesmýšlej nikdy o nikom špatně, ani kdyby ti k tomu poskytovaly důvod jeho slova nebo jeho chování.

Nekritizuj negativně: nemůžeš-li chválit, mlč.

Nikdy nemluv zle o svém bratrovi, ani kdybys k tomu měl spoustu důvodů. — Jdi napřed ke svatostánku a potom ke knězi, tvému otci, a řekni mu vše, co tě mrzí.

— A nikomu jinému.

Klepy jsou nečistotou, která špiní a ochromuje apoštolát. — Jdou proti křesťanské lásce, oslabují, berou pokoj a ničí spojení s Bohem.

Jsi-li tak ubohý, jak se můžeš divit, že také ostatní mají své ubohosti?

Když jsem viděl, jak mnoho lidí maří své životy, celé své životy (řeči, řeči, řeči se všemi následky), připadá mi ticho ještě nutnější a milejší. — A dobře chápu, Pane, proč žádáš účet z marných slov.

Snadněji se řekne, než vykoná. — Ty… s tím svým jazykem — ostrým jako dýka — zkusil jsi někdy, třeba náhodou, vykonat „dobře“ to, co dle tvého „oprávněného“ mínění jiní konají méně dobře?

Říká se tomu: našeptávání, klevety, pletichy, intriky, klepy, drby, úskoky…, anebo pomluva?, podlost?

— Je těžké vyhnout se tomu, aby se úsudky a soudy těch, kdo k tomu nejsou pověřeni, nestaly „pavlačovými pomluvami“.

Jak bolí Boha a jak zraňuje mnoho duší — a jak může posvěcovat jiné — nespravedlnost „spravedlivých“!

Neodsuzujme. — Každý vidí věci ze svého hlediska…, svou myslí, se všemi jejími omezeními, svým zrakem, často zkaleným a zatemnělým vášněmi.

Navíc je názor některých lidí tak subjektivní a patologický, jako je názor některých moderních malířů, kteří namalují několik náhodných tahů a ujišťují nás, že je to náš portrét, obraz našeho chování…

Jak malou cenu mají úsudky lidí! Neodsuzujte, aniž byste prověřili svůj soud modlitbou.

Snaž se, je-li toho zapotřebí, abys vždycky ihned odpouštěl těm, kdo tě urážejí, protože i ta sebevětší újma nebo urážka, kterou od nich můžeš utržit, není ničím v porovnání s tím, co ti Bůh odpustil.

Pomlouváš? — Tedy ztrácíš správného ducha a nenaučíš-li se mlčet, každé slovo tě přivede o krok blíže k odchodu z apoštolského podnikání, pro které pracuješ.

Nesuďte, aniž byste vyslechli obě strany. — I ti, kteří se domnívají, že jsou zbožní, často zapomínají na toto základní pravidlo rozvážnosti.

Víš, jakou škodu můžeš způsobit, když házíš kamenem se zavázanýma očima?

— Ani nevíš, jakou škodu můžeš napáchat — někdy závažnou —, když jen tak vypouštíš pomluvy, které se ti zdají bezvýznamné, protože máš oči zaslepené lehkomyslností nebo rozčilením.

Kritizovat, ničit, to není těžké: i ten nejposlednější dělník dovede zabodnout svůj krumpáč do vznešených a jemně vytesaných kamenů katedrály.

— Budovat: to je to, co vyžaduje odbornost mistra.

Kdo jsi, abys posuzoval rozhodnutí nadřízeného? — Nevidíš, že má více údajů k úsudku než ty; má větší zkušenosti; má více poctivých, moudrých a nezaujatých rádců; a především má více milosti, zvláštní milosti, milosti stavu, která je světlem a mocnou pomocí Boží.

Srážky se sobectvím světa ti pomohou více ocenit bratrskou lásku tvých bratří.

Tvá křesťanská láska je… nafoukaná. — Z dálky přitahuješ: máš světlo. — Zblízka odpuzuješ: postrádáš teplo. — Jaká škoda!

„Frater qui adiuvatur a fratre quasi civitas firma.“ — Bratr, kterému pomáhá bratr, je jako opevněné město.

— Uvažuj o tom chvíli a rozhodni se, že budeš žít bratrského ducha tak, jak ti stále doporučuji.

Neuvidím-li, že žiješ toto posvátné bratrství, které ti neustále vštěpuji, připomenu ti laskavá slova svatého Jana: „Filioli mei, non diligamus verbo neque lingua, sed opere et veritate.“ — Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy.

Moc křesťanské lásky! — Vaše vzájemná slabost je také oporou, která podporuje plnění vašich povinností, žijete-li v požehnaném bratrství: tak jako v domečku z karet jedna karta udržuje druhou.

Křesťanská láska nespočívá jen v dávání, ale i v porozumění. — Proto nacházej omluvu pro svého bližního — vždycky se nějaká najde —, je-li tvou povinností soudit.

Víš o někom, jehož duše je v nebezpečí? — Zdálky, svým životem spojeným s jinými, mu můžeš poskytovat účinnou pomoc. — Pomáhej mu tedy a neznepokojuj se.

Jsem rád, že máš starost o své bratry. Je to důkaz vaší vzájemné lásky. — Nicméně snaž se, aby se tvá starost neobrátila v úzkost.

Píšeš mi, že lidé jsou všeobecně velmi málo štědří, pokud jde o jejich peníze. Mnoho řečí, hlasité nadšení, sliby a plány, ale v hodině oběti jich málo přichází podat pomocnou ruku. A pomohou-li, musí v tom být nějaká zábava — tanec, tombola, kino, nějaký večírek — nebo oznámení a seznam dárců v novinách.

— Je to smutné, ale jsou výjimky: buď také ty jedním z těch, kteří když dávají almužnu, nechtějí, aby jejich levice věděla, co dělá pravice.

Knihy. — Nastavil jsem ruku jako jeden z Kristových žebráků a prosil jsem o knihy. Knihy!, které jsou pokrmem pro mysl katolickou, apoštolskou a římskou mnoha mladých univerzitních studentů.

— Nastavoval jsem ruku jako jeden z Kristových žebráků… a tolikrát jsem byl zklamán!

— Ježíši, proč lidé nechápou hloubku křesťanské lásky této almužny, (která je) drahocennější než nejlepší chléb.

Jsi velmi naivní. — Že prý je málo těch, kdo žijí křesťanskou lásku! — Mít křesťanskou lásku neznamená dávat staré šatstvo nebo drobné peníze…

— A navíc mi vypravuješ o své zkušenosti a o svém zklamání.

— Napadá mě jenom toto: půjdeme, ty a já, dávat a dávat sebe sama, bez výhrad. A ušetříme jiným tvou smutnou zkušenost.

„Pozdravujte všechny svaté. Pozdravují vás všichni svatí. Všem svatým v Efesu. Všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech.“ — Není dojemné toto oslovení — svatí! —, kterým se oslovovali první křesťané?

— Nauč se jednat se svými bratry.

Kapitola v jiném jazyce