Víra

V současné době se prý děje méně zázraků než dříve. Není to snad tím, že méně lidí má živou víru? Bůh přece nemůže nedostát svému slibu: Požádej a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země. Náš Bůh je Pravda, základ všeho bytí, nic se neděje bez jeho všemohoucí vůle.

Jako bylo na počátku i nyní i vždycky, i na věky věků. Pán je stále stejný, nepotřebuje shánět něco, co by sám neměl, on sám je všechen pohyb, všechny krása i všechna velikost. Dnes jako dříve. Nebesa se rozplynou jako dým a země zvětší jako roucho (…). Ale má spása tu bude věčně, má spravedlnost potrvá na věky.

Bůh skrze Ježíše Krista uzavřel s lidmi novou a věčnou smlouvu. Poskytl svou všemohoucnost pro naši spásu. Když lidé ztrácejí naději, když kolísají pro nedostatek víry, my můžeme znovu naslouchat, jak Isaiáš oznamuje ve jménu Páně: Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly? Hle, svou pohrůžkou vysušuji moře a řeky obracím v poušť, ryby v nich hynou, protože není vody, a lekají žízní. Nebesa odívám v pochmurnou temnotu a přikrývám je žíněným rouchem.

Víra je nadpřirozená ctnost, kterou náš rozum přijímá zjevené pravdy, odpovídá "ano" Kristu, který nás plně seznámil se spasitelským záměrem nejsvětější Trojice: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však k nám promluvil skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj stvořil i věky. On je odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti.

Chtěl bych, aby k nám mluvil o víře sám Ježíš, aby on nás učil víře. Proto otevřeme Nový Zákon a budeme prožívat s Ježíšem některé úseky jeho života. Protože on sám učil své učedníky, aby s důvěrou plnili vůli Otce. Učí je slovy i skutky.

Obraťme pozornost na 9. kapitolu Sv. Jana. Jednou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?". Tito muži, přestože jsou stále s Kristem, si o tomto ubohém slepci myslí něco zlého. To abyste se nedivili, když ve svém životě, ve službě Církvi, se setkáte s učedníky Pána, kteří se k nám i k jiným lidem budou chovat podobně. Nedbejte na to jako ten slepec a nevšímejte si toho. Svěřte se do péče Kristových rukou. On nenapadá nikoho, ale odpouští, neodsuzuje, ale dává rozhřešení, nepozoruje nemoc jen lhostejně, ale s božskou horlivostí podává lék.

Náš Pán plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: Jdi se umýt v rybníku Siloe -to slovo znamená Poslaný. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Jaký příklad pevné víry nám ukazuje tento slepec! Víry živé a účinné. Také tak reaguješ na Boží příkazy, když jsi často zaslepený, když se ti v denních starostech ztrácí světlo? Jakou moc v sobě skrývala voda, že když se jí potřely oči, uzdravily se? Bylo by jistě vhodnější použít nějaké tajemné oční kapky, nějaký vzácný lék zhotovený v laboratoři učeného alchymisty. Ale ten člověk věří, uposlechne Božího příkazu a navrací se s očima plnýma jasu.

Zdálo se užitečné —napsal svatý Augustin v komentáři k tomuto úryvku— že evangelista vysvětlil význam názvu rybníka: Poslaný. Nyní chápete, kdo je ten Poslaný. Kdyby Pán k nám nebyl poslán, nikdo z nás by nebyl vysvobozen od hříchu. Měli bychom s pevnou vírou věřit v toho, kdo nás zachránil, v tohoto božského Lékaře, který byl poslán, aby nás uzdravil. Věřit o to pevněji, oč je beznadějnější nemoc, kterou trpíme.

Na všechno bychom měli dívat Božíma očima, nacházet nadpřirozené hledisko a počítat s tím, že Ježíš využívá i našich slabostí, aby tím víc zazářila jeho sláva. Proto když cítíme, jak se do vašeho svědomí plíží sebeláska, únava, malomyslnost, když dorážejí vášně, rychle se vzpamatujete a naslouchejte našemu Mistru, neděste se toho, jací vlastně my lidé jsme, své osobní slabosti budeme muset snášet do konce života.

Taková je cesta každého křesťana. Je tedy třeba bez ustání, s pevnou a pokornou vírou volat: Pane! Ty se na mne nemůžeš spolehnout, ale já na tebe spoléhám. A až budeme ve své duši tušit lásku, soucit a něhu, s kterou se na nás Ježíš Kristus dívá, protože on nás nikdy neopustí, pochopíme v celé hloubce apoštolova slova: virtus in infirmitate perficitur; s vírou v Pána, přes své vlastní slabosti —dokonce i se svými slabostmi— zachováme věrnost svému Bohu Otci a tak zazáří Boží moc a bude nám pomáhat i přes naši slabost.

Tentokrát nám bude vyprávět o uzdravení jiného slepého Svatý Marek: Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák -Timaiův syn Bartimaios. Když tento slepec slyšel hluk tolika lidí, zeptal se: Co se děje? Odpověděli mu: Ježíš Nazaretský. A on se zapálil vírou v Krista a začal volat: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.

Nemáš chuť volat tak i ty, který stojíš u cesty, u cesty života, který je tak krátký, ty, kterému se nedostává světla, ty, který potřebuješ více milosti, aby ses rozhodl usilovat o svatost? Necítíš naléhavou potřebu volat i ty: Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou? Je to přece velmi krásná střelná modlitba a můžeš ji často opakovat.

Bylo by dobré, abyste se zamysleli nad tím, co předcházelo tomuto zázraku, abyste si dobře zapamatovali jasnou myšlenku: jak odlišná je naše ubohé srdce od milosrdného srdce Ježíšova! Tato myšlenka vám bude vždy pomáhat, zvláště pak v hodině zkoušky, při pokušení i při radostném plnění drobných úkolů i v důležitých záležitostech, které budou třeba vyžadovat i vaši statečnost.

Mnozí okřikovali Bartimaia, aby mlčel. Jako i tebe, když jsi tušil, že Ježíš kráčí po tvém boku. Zrychlil se tep tvého srdce, cítil jsi vnitřní neklid a tak jsi také začal volat. A tvoji přátelé, tvé zvyky, tvá pohodlnost, tvé okolí, všichni ti radili: mlč, nekřič! Proč bys měl volat Ježíše? Neobtěžuj ho přece!

Ale ubohý Bartimaios je neposlouchal a křičel ještě více: Synu Davidův, smiluj se nade mnou. Pán slyšel jeho volání hned od začátku, ale nechal ho volat. Stejně tak zachází i s tebou. Ježíš slyší první zavolání naší duše, ale čeká. Chce, abychom se přesvědčili, že ho potřebujeme, chce, abychom ho prosili, abychom byli vytrvalí jako ten slepec na cestě u Jericha. Dělejme to jako on. I když nám Bůh nedá hned to, oč ho žádáme, i když se mnozí budou snažit oddálit nás od modlitby, nepřestávejme ho úpěnlivě prosit.

Ježíš se tedy zastavil a řekl, ať ho zavolají. A některý z těch lepších, kteří ho obklopovali, mu řekl: buď dobré mysli, volá tě. To je křesťanské povolání. Ale Boží volání nebývá jen jedno jediné. Pán nás přece volá v každém okamžiku našeho života —říká nám— vyjdi ze své lenosti, ze své pohodlnosti, ze svého sobectví, ze svých nedůležitých problémečků. Odlep se od země, nebuď takový nanicovatý, bezvýznamný, beztvarý! Získej nadpřirozenou výšku, rozměr i nadpřirozený pohled.

Ten člověk odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Odhodil plášť! Nevím, zda jsi byl ve válce. Před mnoha lety jsem míval příležitost kráčet po bitevním poli několik hodin po skončení bitvy. Ležely tam na zemi odložené přikrývky, polní láhve a batohy plné rodinných památek —dopisů, fotografií milovaných osob… A tyto věci nepatřily poraženým, ale vítězům. To všechno se ukázalo jako přebytečné a překáželo jim, aby mohli běžet co nejrychleji a napadnout nepřátelský zákop. Jako Bartimaiovi, aby mohl běžet za Kristem.

Nezapomínej, že dojít až ke Kristu vyžaduje oběť, znamená to odhodit všechno, co překáží: přikrývku, batoh, polní láhev. I ty musíš jednat stejně v životním boji za Boží slávu, v tomto boji lásky a pokoje, který se snažíme vést o rozšíření Božího království. Kvůli službě Církvi, Římskému veleknězi i lidem musíš být odhodlán vzdát se všeho, co je přebytečné, zůstat bez přikrývky, která by chránila v chladných nocích, bez milovaných památek na rodinu, bez občerstvující vody. Bude to lekce víry, lekce lásky. Protože Krista je třeba milovat pravě takto.

A pak začne božský dialog, dialog nádherný, dojímající, zapalující, protože ty i já jsme nyní jako Bartimaios. Kristus otvírá svá božská ústa a ptá se: Quid vis faciam?, co chceš, abych pro tebe udělal? A slepý na to odpovídá: Mistře, ať vidím. To je přece logické. A ty vidíš. Nestalo se ti někdy totéž, co tomu slepci u Jericha? Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety meditoval nad tímto úryvkem a poznal jsem, že Ježíš ode mne něco očekává, ale nevěděl jsem co, začal jsem tedy opakovat střelné modlitby: Pane, co chceš, co ode mne žádáš? Tušil jsem, že chce ode mne něco nového a Rabboni, ut videam —Mistře, ať vidím. A tak jsem prosil Krista v neustávající modlitbě: Pane, ať dokážu plnit tvou vůli!

Modlete se se mnou k Pánu: doce me facere voluntatem tuam, quia Deus meus es tu —nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Jedním slovem, ať z našich rtů vytryskne upřímná touha ochotně odpovědět na výzvy našeho Stvořitele, snaha plnit jeho záměry s neochvějnou vírou, s předsvědčením, že on nemůže nikdy selhat.

Budeme—li takto milovat Boží vůli, pochopíme, že hodnota víry nespočívá v jejím hlásání, ale v rozhodnosti hájit ji skutky. A tak hned začneme jednat.

Ale vraťme se ke scéně, která se rozvíjí na cestě u Jericha. Teď mluví Kristus k tobě. Říká ti: co ode mne chceš? Ať vidím, Ó Pane, ať vidím! A Ježíš říká: Jdi, tvá víra tě zachránila! A hned začal vidět a šel tou cestou za ním. Šel za ním tou cestou. I ty jsi poznal, co ti Pán navrhuje a rozhodl ses jít za ním. I ty se snažíš kráčet v jeho šlépějích, oblékat se v Kristovo roucho, být Kristem. A tak ve světle, které ti Pán stále dává, musí být tvoje víra účinná a obětavá. Nedělej si nějaké zvláštní iluze, nemysli, že objevíš něco nového. Víra, kterou Bůh od nás vyžaduje, je taková: musíme podle ní kráčet a konat skutky plné velkorysosti, odhodit všechno, co překáží.

Nyní nám bude vyprávět jinou dojemnou scénu svatý Matouš: Přistoupila k němu zezadu jedna žena, která trpěla krvácením dvanáct let, a dotkla se střapce jeho šatů. Byla to žena opravdu velmi pokorná. Řekla si totiž: jestli se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena. Vždy se najdou nemocní, kteří podobně jako Bartimaios, snažně prosí s velkou vírou a kteří nemají zábrany své vyznání vykřikovat nahlas. Ale všimněte si, jak na Kristově cestě nenajdeme dvě stejné osoby. Víra této ženy je také velká, ale ona nekřičí: přiblíží se, aniž by si jí někdo všiml. Stačí jí zlehka se dotknout Ježíšova šatu, protože si je jistá, že bude uzdravena. Sotva to udělá, náš Pán se otočí a podívá se na ni. Ví, co se děje v jejím srdci, reaguje na její jistotu: buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.

Dotkla se zlehka okraje šatu, přiblížila se s vírou, uvěřila a poznala, že byla uzdravena… A Tak i my, jestliže chceme být spaseni, dotýkejme se s vírou Kristova oděvu. Víš, jaká musí být naše víra? Pokorná. Kdo jsi ty, a kdo jsem já, abychom si zasloužili Kristovo volání? Kdo jsme, abychom mu mohli být tak blízko? Stejně jako té ženě v zástupu lidí i nám nabídl Pán příležitost. A nejen dotýkat se zlehka jeho šatu nebo okraje jeho pláště, jeho lemu. My máme jeho celého. On se nám dává celý, se svým tělem, svou krví, svou duší a svou Božskou přirozeností. Požíváme ho každý den, můžeme s ním důvěrně rozmlouvat, jako rozmlouvá dítě s otcem, jako se rozmlouvá s Láskou. A to je pravda. To nejsou žádné výmysly.

Snažme se, aby naše pokora rostla. Protože pouze víra pokorná nám umožní dívat se nadpřirozeným pohledem. Neexistuje jiná možnost. Na tomto světě můžeme žít dvojím způsobem života: nadpřirozeným a živočišným. A ani ty ani já už nemůžeme přece žít jiný život než život Boží, život nadpřirozený, protože co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?. Co prospěje člověku všechno, co obývá zemi, všechny touhy rozumu i vůle? K čemu to všechno je, jestliže jednou všechno skončí, jestliže se všechno zřítí, jestliže všechno bohatství tohoto světa jsou jen divadelní kulisy, jestliže potom je navždy věčnost.

Toto příslovce —"navždy"— známe dobře ze života svaté Terezie Ježíšovy. Když jako malá dívka vyházela se svým bratrem Rodrigem branou Adaja v hradbách svého rodného města, aby spolu došli do země Maurů, kde chtěli, aby jim pro Krista usekli hlavy, šeptala svému bratrovi, který se cítil unaven: navždy, navždy, navždy.

Lidé nemluví pravdu, když říkají "navždy" o něčem, co se týká časných věcí. Slovo "navždy" je pravdivé, a to plně, jen vůči Bohu, A tak musíš žít i ty, mít víru, která ti při pomyšlení na věčnost, která je opravdu navždy, pomůže ucítit vůni medu sladkost nebe.

Vraťme se k Evangeliu a zastavme se u toho, co nám vypráví svatý Matouš v 21. kapitole. Vypráví, že Ježíš když se zase ráno vracel do města, dostal hlad. U cesty uviděl fíkovník a šel k němu. Jaká radost, Pane, vidět tě, jak máš hlad, vidět tě žíznícího u studny v Sycharu!. Vidím v tobě perfectus Deus, perfectus homo, opravdového Boha, ale i opravdového člověka, který má stejné tělo jako já. Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka, abych já nikdy nezapochyboval, že mě chápe, že mě má rád.

Měl hlad. Až budeme cítit únavu —v práci, při studiu, při apoštolské práci— až budeme na obzoru vidět tmavé mraky, obraťme zrak na Krista, na Krista laskavého, na Krista unaveného, na Krista hladového a žíznícího. Jak se, Pane, snažíš, abychom tě pochopili! Jak se snažíš, abychom tě milovali! Ty se nám ukazuješ, jako bychom to byli my sami ve všem kromě hříchu, abychom cítili, že s tebou můžeme zvítězit nad svými špatnými sklony, nad svými hříchy. Protože pak nevadí ani únava, ani hlad, ani žízeň, ani slzy. I Kristus byl unaven, měl hlad, žízeň, plakal. To, co je důležité, je úsilí —láskyplný zápas, protože Pán je přece neustále s námi —o plnění vůle nebeského Otce.

Ježíš přistupuje k fíkovníku, přistupuje k tobě a přistupuje i ke mně. Ježíš lačnící a žíznící po duších lidí. Z kříže volal: sitio, žízním. Žízeň po nás, po naší lásce, po našich duších i po všech duších, které bychom měli k němu přivést cestou kříže, která je cestou nesmrtelnosti a nebeské slávy.

Přišel k fíkovníku, ale nic na něm nenašel než listí. To je zlé. Je tomu tak i v našem životě? Stává se bohužel, že se nedostává víry, pokory, že chybí oběti i skutky? Že zůstává jen křesťanská fasáda, ale nepřinášíme žádný užitek? To je hrozné. Protože Ježíš přikazuje: nikdy, až na věky, ať tebe už nevzejde ovoce! A fíkovník hned uschl. Zarmucuje nás sice tento úryvek Písma svatého, ale současně nás povzbuzuje, abychom se snažili roznítit svou víru a žít s ní v souladu, aby Kristus měl z nás stále užitek.

Nedejme se oklamat. Náš Pán není závislý na plánech, i ty nejsmělejší projekty jsou pro něj lidské hračky. On chce duše, chce lásku, chce, aby všichni dosáhli věčné blaženosti v jeho království. Musíme zde na zemi hodně pracovat a musíme dobře, protože tuto svou běžnou práci musíme posvěcovat. Ale nezapomínejme ji vždy dělat pro Boha. Kdybychom ji vykonávali jen pro sebe, z pýchy, produkovali bychom jen hojné listí: ani Bůh ani lidé by nenašli na stromě plném listí ani kousek sladkého ovoce.

Potom když to učedníci viděli, podivili se tomu a řekli: Jak ten fíkovník hned uschl!. Oněch prvních dvanáct mužů, kteří viděli tolik Kristových zázraků, se zase diví, jejich víra ještě nehořela. Proto Pán na to říká: Amen, pravím vám. Jestliže budete mít víru a nebudete pochybovat, dokážete nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste řekli této hoře: Zdvihni se a vrhni se do moře, stane se to. Ježíš Kristus klade tuto podmínku: abychom žili z víry, protože pak budeme schopni odstraňovat i hory. A je tolik věcí, které je třeba odstraňovat… ve světě, ale nejprve v našem srdci. Je tam toho tolik, co překáží milosti! Tak tedy, mějte víru, víru, která přináší skutky, víru a oběti, víru a pokoru. Protože víra nás činí všemocnými: dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou.

Věřící člověk dovede správně posoudit problémy tohoto světa, ví, že všechno zde na zemi je —řečeno se svatou Terezií— zlá noc ve špatné hospodě. Je stále přesvědčen, že náš pozemský život je čas práce a zápasů, čas očišťování, abychom tak spláceli dluh Božské spravedlnosti za své hříchy. Ví také, že pozemské statky jsou jen prostředky a používá jich velkoryse a nebojácně.

Víra by neměla jen hlásána, ale hlavně praktikována. Snad nám k tomu často chybí síly. Tehdy —znovu se uchylujeme k evangeliu— jednejte jako otec posedlého chlapce. On chce, aby jeho syn byl zachráněn, doufá, že ho Kristus vyléčí, ale není schopen uvěřit v takové štěstí. A Ježíš, který vždy vyžaduje víru, protože zná váhavost tohoto člověka, ho předejde a říká mu: Všechno je možné tomu, kdo věří. Všechno je možné: budete všemohoucí! Ale musíte mít víru. Onen člověk cítí, že jeho víra kolísá, obává se, že tento nedostatek důvěry bude zábranou synova uzdravení. A tak pláče. Za takový pláč bychom se neměli stydět: je plodem Boží lásky, kajícné modlitby, pokory. A otec toho chlapce zvolal v slzách: Ó Pane, já, věřím! Pomoz mé slabé víře.

Stejnými slovy to říkáme i my, když končíme tuto chvíli meditace. Pane, já věřím. Byl jsem vychován v tvé víře, rozhodl jsem se jít za tebou. Často jsem tě ve svém životě prosil o slitování. A často jsem považoval za nemožné, že bys mohl udělat tolik zázraků v srdcích svých dětí. Pane, já věřím. Ale pomoz mi, abych věřil více a lépe!

Obraťme se se svou prosbou i na Pannu Marii, Boží matku i matku naši, která je učitelkou víry: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.