Jak oslovovat Boha

Na Bílou neděli si připomínám starý zbožný zvyk mého rodného kraje: Tento den, kdy nás liturgie vyzývá, abychom toužili po duchovním pokrmu —rationabile, sine dolo lac concupiscite, "mějte touhu po duchovním, nefalšovaném mléce"—, bývalo zvykem přinášet nemocným svaté přijímání —a nemuselo ani jít o vážné nemoci— aby tito nemocní mohli splnit svou velikonoční povinnost. V některých velkých městech pořádala každá farnost eucharistický průvod. Pamatuje se, že v době mých univerzitních studií se běžně stávalo, že se na hlavní ulici v Zaragoze třeba setkaly tři průvody, ve kterých kráčeli pouze muži —tisíce mužů— s velkými zapálenými svícemi. Statní muži provázeli svátostného Pána, jejich víra byla jistě větší než ty svíce, které vážily několik kilogramů.

Dnes v noci jsem se několikrát probudil a tak jsem opakoval krátkou modlitbu, quasi modo geniti infantes (1 Petr 2,2), jako novorozené děti… Protože bychom měli být velmi silní, velmi pevní, schopni ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme, ale přesto je správné, abychom se před Bohem považovali za malé děti.

Quasi modo geniti infantes, rationabile, sine dolo lac concupiscite, jako novorozené děti mějte touhu po duchovním nefalšovaném mléce¨. Jak báječný je tento verš z listu svatého Petra. A velmi dobře chápu, proč liturgie pokračuje takto: exultate Dei auditori nostro: jubilate Deo Jacob, plesejte Bohu, chvalte Boha Jakubova, který je i naším Pánem a Otcem. Dnes bych však chtěl, abyste se mnou rozjímali o Nejsvětější Svátosti Oltářní, která vzbuzuje v našem srdci touhu, aby co nejvíce chválilo Ježíše, chtěl bych, abychom rozjímali o tom, že máte jistotu, že jsme Boží děti a přemýšleli o tom, co z toho plyne pro ty, kdo se snaží žit se šlechetným úsilím svou křesťanskou víru.

Z důvodu, které nejsou jen věcí náhody, ale které zná jistě Ježíš, který je tu před námi ve svatostánku, jsem ve svém životě dokonale poznal a uvědomil si, že jsem Boži syn, a pocítil jsem radost, že jsem se mohl ponořit do srdce svého Otce, abych mohl napravovat očisťovat se, abych mu mohl sloužit a chápat všechny lidi a odpouštět jim na základě jeho lásky a mé pokory.

Proto bych dnes na vás chtěl naléhat, že je nutné, abychom se všichni —vy i já— vzpamatovali a probudili se ze spánku slabosti, do kterého tak snadno upadáme, a abychom znovu procitli a uvědomili si hned teď, co to znamená, že jsme Boží děti.

Ježíšův příklad, Kristův konkrétní život v Orientě, to vše nám pomáhá nechat se prodchnout touto pravdou. Když přijímáme svědectví lidské, čteme v Epištole, tím větší má platnost svědectví Boží. A v čem spočívá svědectví Boží? Na to říká sv. Jan: Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme… Milovaní, už teď jsme Boží dětí.

Já sám jsem se po léta snažil opírat se o tuto radostnou skutečnost. Moje modlitba byla vždy stejná, jen mívala jiné zabarvení. Říkal jsem třeba: Pane, ty jsi mě poslal právě sem; ty jsi mi svěřil to či ono a já ti důvěřuji. Vím, že jsi můj Otec. Vždy jsem pozoroval, že malé děti si jsou naprosto jisti svými otci. Moje kněžská zkušenost mi potvrzuje, že odevzdat se do rukou Božích vede k pevné, hluboké a upřímné zbožnosti a odhodlání neustále pracovat na Božím díle.

Quasi modo geniti infantes… Rád všude mluvím o modlitbě Božích dětí, kterou nám připomínají slova dnešní liturgie: každý kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem, překonavá obtíže, vítězí ve velkém boji za mír mezi lidmi i ve společnosti.

Naše moudrost i naše síla spočívá právě v přesvědčení, že jsme malí, že před Bohem jsme pouhé "nic", ale On nás povzbuzuje, abychom jednali s pevnou důvěrou a chválili Ježíše Krista, jeho Jednorozeného Syna, přes všechny své chyby a osobní selhávání, když ovšem při naší slabosti snaha k překonávání těchto chyb a nedostatků.

Jistě jste slyšeli, že často opakuji stále stejnou radu z Písma svatého: discite benefacere, protože bychom se měli učit a měli učit konat dobro. Musíme ovšem začít sami u sebe, snažit se zjistit, jaké je to dobro, po kterém bychom měli toužit: pro každého z nás, pro každého svého přítele, pro každého člověka. Neznám lepší způsob jak uvažovat o Boží velikosti: vycházet z tohoto nevýslovného a zároveň jednoduchého hlediska, že On je náš Otec a my jsme jeho děti.

Obraťme svůj zrak znovu na našeho Mistra. Snad i ty slyšíš v této chvíli výčitku, řečenou kdysi Tomášovi: vlož sem prst a podívej se na mé, ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku, a nebuď nevěřící, ale věřící a spolu s apoštoly z tvého srdce vytryskne upřímně kající zvolání: Můj Pane a můj Bože, uznávám Tě definitivně za mistra a už navždy —s tvou pomocí— chci poznávat tvé učení a budu se snažit věrně podle něho jednat.

O několik stránek dříve znovu vidíme v evangeliu scénu, kdy se Ježíš uchyluje do ústraní, aby se modlil. Učednice jsou poblíž a patrně ho pozorují. Když přestane, jeden z jeho učedníků ho prosí: Pane, nauč nás modlit se, jako i \Jan naučil své učedníky. Ježíš jim odpovídá: když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé.

Všimněte si té překvapující odpovědi: učedníci jsou stále s Ježíšem a mezi řečí je Pán učí, jak se mají modlit, zjevuje jim velké tajemství Boží lásky: že jsme Božími dětmi a že se s důvěrou můžeme odmlouvat s Bohem, tak jako si dítě povídá se svým otcem.

Když vidím, jak si někteří lidé představují zbožný život, jak si někteří křesťané představují, jak by se měli domlouvat se svým Pánem a vykládají mi o této trapné teoretické, formální představě, zamořené bezduchými, otřepanými modlitbičkami, které spíše vyhovují anonymní modlitbě než osobnímu rozhovoru mezi naším Bohem Otcem a tebou —opravdová ústní modlitba nemůže být nikdy anonymní —vzpomínám si na radu našeho Pána: Když se modlíte, nebuďte při tom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. A k tomu dodává jeden z Církevních Otců: myslím, že Kristus nám poroučí, abychom se vyhýbali dlouhým modlitbám; ale dlouhým ne co do času, ale co do nekonečného množství slov… Sám Pán nám ukázal příklad vdovy, která svými prosbami zvítězila nad zatvrzelostí nespravedlivého soudce; a další příklad onoho člověka, který přišel v nevhodnou noční dobu a dosáhne toho, že jeho přítel vstane, ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost. (srv Lk 11, 5—8, 18, 1—8). Těmito dvěma podobenstvími nás Kristus vyzývá, abychom se modlili vytrvale, ale ne abychom skládali nekonečné modlitby, ale abychom mu prostě vyprávěli o svých potřebách.

V každém případě, když se vám na začátku meditace nedaří soustředit pozornost na rozhovor s Bohem, když se cítíte vyprahlí a zdá se vám, že nejste schopni vyjádřit jedinou pořádnou myšlenku, nebo se vám zdá, že jste jakoby bez citu, pak vám radím to, co jsem se v takovém případě snažil dělat já sám: řekněte svém Otci alespoň několik slov: Pane, vždyť já se neumím modlit, vždyť mě nenapadá nic, co bych ti vyprávěl!… A uvidíte, že už v tomto okamžiku jste se vlastně začali modlit.

Zbožnost, která vychází ze skutečnosti, že jsme Boží děti, je hluboký postoj duše, který zasahuje celý život člověka: tato zbožnost je přítomna ve všech myšlenkách, ve všech tužbách, ve všech citech. Všimli jste si, jak děti v rodině podvědomě napodobují své rodiče: v gestech, návycích, způsobu chování.

Totéž se děje v chování dobrého Božího dítěte: také dosáhne, aniž ví jak, onoho báječného "být jako Bůh", a to nám pak pomáhá vidět všechno z nadpřirozeného hlediska víry; člověk miluje všechny lidi, jako je miluje náš nebeský Otec, a —a to je to nejdůležitější— dostává stále znovu odvahu v každodenní snaze o to, jak se přiblížit k Pánu. Nezáleží na lidské slabosti, znovu to zdůrazňuji, protože láskyplné ruce našeho Otce jsou připraveny neustále nás pozvedávat.

Jistě jste si všimli, že je velký rozdíl v tom, když upadne malé dítě a když upadne dospělý člověk. Pro děti pád většinou nic neznamená, klopýtnou přece tak často!. A když se objeví pár slziček, otec dítěti vysvětlí: muži přece nepláčou. A tak je cela záležitost vyřízena, dítě snaží svému otci vyhovět.

Ale podívejme se, co se stane, když ztratí rovnováhu dospělý člověk a rozplácne se na zemi jak široký tak dlouhý. Kdyby nám ho nebylo líto, vzbudil by veselí, smích. Ale takový pád by mohl mít i těžké následky, a když se jedná o člověka starého, mohlo by dojít i k nevyléčitelné zlomenině. V duchovním životě bychom měli být všichni quasi modo geniti infantes, jako ty úplně malé děti, které jsou jako z gumy, které dokonce v pádu nacházejí potěšení, protože ihned vstanou a pobíhají dál; protože jim nechybí, když je toho zapotřebí, rodičovská útěcha.

Když se budeme snažit chovat jako oni, pak všechna škobrtnutí, všechny nezdary v duchovním životě —jsou ostatně nevyhnutelné— nikdy nevyústí v hořkost. Budeme na ně reagovat s bolestí, ale ne malomyslně, ale s úsměvem, který pramení jako čistá voda z radosti nad tím, že jsme děti láskyplného, vznešeného, nekonečně moudrého, milosrdného Otce. Za ta léta, co sloužím Pánu, jsem se naučil být malým Božím dítětem. A to žádám i od vás, abyste byli quasi modo geniti infantes, abyste byli děti, které touží po Božím slovu, po Božím chlebu, po Božím pokrmu, po Boží síle, abychom tak mohli jednat jako dospělí křesťané.

Ať jste co nejvíce dětmi! Čím víc, tím líp! Radím vám to ze zkušenosti kněze, který musel mnohokrát povstávat za těch 36 let —jak dlouhá a jak krátká byla! — který se snaží plnit Boží vůli. Vždy mi v tom pomáhalo jedno: že jsem stále dítětem a vrhám se do náruče své Matky a do srdce Krista, svého Pána.

Velké pády, které působí vážné škody na duši a které jsou někdy skoro nenapravitelné, vždy pocházejí z pýchy, že se člověk cítí dospělý, soběstačný. V těchto případech převládá u člověka něco neschopnost poprosit o pomoc toho, kdo mu ji může poskytnout: nejenom Boha, ale třeba přítele, kněze. A takový ubohý člověk, osamocený ve svém neštěstí, ztrácí orientaci a bloudí.

Proto hned teď prosme Boha, aby nikdy nedopustil, abychom se cítili příliš uspokojeni, prosme ho, aby v nás stále rostla touha po jeho pomoci, po jeho slovu, po jeho chlebu, po jeho útěše, po jeho pomoci: rationabile, sine dolo lac concupiscite: podporujte hlad a touhu být jako děti. Věřte, že je to ten nejlepší způsob, jak bojovat proti pýše. Věřte, že je to jediný prostředek na to, aby naše jednání bylo správné, bylo velkorysé, bylo Božské. "Amen, pravím vám: jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království"

Znovu si vzpomínám na své mládí, na eucharistické průvody. Jaké to tehdy bylo vyznání víry! Zdá se mi, že dodnes slyším onen liturgický zpěv, cítím vůni kadidla, vidím tisíce a tisíce mužů, každého s velkou svící —která je jako symbol ubohosti— ale s dětským srdcem, muže, který se sotva odváží pozvednout oči na tvář svého otce. "Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha". Obnovme pevné rozhodnutí, že se nikdy neodvrátíme od Pána kvůli nějakým pozemským záležitostem. Obnovujme konkrétními předsevzetími svou touhu po Bohu: jako děti, které uznávají vlastní nedostatečnost a hledají a bez ustání volají svého Otce.

Ale vrátím se teď k tomu, o čem jsem mluvil před tím: je třeba naučit se být jako děti, je třeba naučit se být Božími dětmi. A toto smýšlení zároveň předávat druhým lidem. To způsobí, že i přes svou přirozenou slabost budeme "silni ve víře", bohatí na skutky a na své cestě budeme jisti, že i když se dopustíme jakéhokoliv omylu, i toho nejhoršího, že správně zareagujeme a zase se vrátíme na správnou cestu Božích dětí, která vede tam, kde nás očekává otevřená náruč Boha—Otce.

Kdo z nás se nepamatuje na otcovu náruč? Patrně nebyla tak mazlivá, tak sladká a jemná jako náruč matčina. Ale jeho mohutné, silné paže nás tiskly k sobě vřele a bezpečně, Díky, Pane, za ty tvrdé ruce! Díky, za ty silné ruce. Díky za to jemné a velké srdce. Téměř jsem Ti chtěl vzdát díky i za své omyly. Ale ne, vždyť Ty je přece nechceš! Ale máš pro ně pochopení, promíjíš je a odpouštíš je.

Tuto moudrost od nás Bůh očekává: jako v matematice: uznat, že jsme úplné nuly. Ale náš Otec Bůh nás miluje každého takového, jaký je. Já, který nejsem nic než obyčejný člověk, mám rád každého z vás takového, jaký je. Uvědomte si tedy, jaká je asi Boží láska, abychom tedy bojovali, abychom se snažili uspořádat svůj život podle svého správně formovaného svědomí.

Když budeme uvažovat o tom, jaká je a jaká by měla být naše zbožnost, kde konkrétně by se měl zlepšit náš osobní vztah k Bohu, pak jestliže jste mě dobře pochopili, jistě zavrhnete pokušení myslet na nepřekonatelné hrdinské činy, protože jste jistě pochopili, že Pán se spokojí s tím, když mu budeme neustále nabízet jen malé důkazy lásky.

Snaž se vytrvale dodržovat jistý způsob života: několik minut tiché modlitby, účast na mši svaté, můžeš—li denně. A časté svaté přijímání, pravidelná svátost smíření, i když nemáš ve svém svědomí smrtelný hřích, návštěva Ježíše ve svatostánku, modlitba a rozjímání sv. růžence a mnoho dalších báječných způsobů, které znáš nebo kterým se můžeš naučit.

Neměly by se z toho ovšem stát strnulé zvyky, těsné škatulky, měly by určovat pružný denní řád, přizpůsobený tvému postavení člověka, který žije mezi lidmi ve světě, který intenzívně pracuje, má své společenské povinnosti a vztahy, které bys neměl zanedbávat, protože i v této činnosti se stále setkáváš s Bohem. Tvůj životní plán by měl být jako gumová rukavice, která se bezvadně přizpůsobí ruce, na kterou je navlečena.

Také nezapomeň, že není důležité dělat věcí, velkoryse se omez na ty, které můžeš splnit každý den, ať se ti to líbí nebo nelíbí. A aniž si to budeš uvědomovat, povede tě tento způsob života k rozjímavé modlitbě. Z tvého srdce bude tryskat stále více lásky, krátkých, vroucích modliteb, díkučinění, zadostiučinění, duchovních sv. přijímání. A to všechno při plnění tvých povinností: při telefonování, při nastupování do dopravního prostředku, při zavírání nebo otevírání dveří, když půjdeš kolem kostela, když budeš začínat nějakou práci, když ji budeš dělat i při jejím dokončení, o tom všem budeme vyprávět svému Otci—Bohu.

Spoléhejte se na to, že jste Boží děti. Bůh je něžný, nekonečně láskyplný Otec. Nazývej ho Otcem mnohokrát za den a řekni mu —sám ve svém srdci— že ho máš rád, že ho miluješ, že jsi hrdý na to, že jsi jeho syn a že jsi tím silný. Předpokládá to opravdový program duchovního života, který je třeba usměrňovat tvé projevy zbožnosti. Může jich být málo, ale musí být vytrvalé. Tyto projevy zbožnosti ti pomohou chovat se jako hodné dítě.

Musím tě ještě upozornit na nebezpečí rutiny, která je skutečným hrobem zbožnosti, a bývá často maskována snahou konat velké činy a člověk při tom zanedbává každodenní povinnosti. Až takové nutkání pocítíš, obrať se upřímně k Bohu a pomysli na to, zda tě náhodou neomrzelo bojovat stále s tímtéž, protože jsi nehledal Boha, zamysli se, zda nepoklesla tvá vytrvalost v práci, protože jsi neměl dosti velkorysosti a ducha oběti. Pak totiž vypadá tvá zbožnost, tvé malé umrtvování, apoštolská činnost, která ihned nenese plody, jako strašně neplodná. Jsme prázdní a snad i začínáme snít jiných plánech, abychom umlčeli hlas našeho nebeského Otce, který vyžaduje naprostou věrnost. A s úzkostnými sny o velikých věcech pouštíme z hlavy věc nejistější: cestu, která by nás vedla bez pochyby přímo ke svatosti: je to jisté znamení, že jsme ztratili nadpřirozené hledisko, přesvědčení, že jsme malé děti, přesvědčení, že náš Otec skrze nás udělá divy, jestliže pokorně začneme znovu.

Dobře si pamatuji z dětství na značky, které u nás v horách umísťovali u cest, poutaly tehdy mou pozornost vysoké tyče, většinou natřené na červeno. Vysvětlili mi tehdy, že když padá sníh a cesty, pole. pastviny i lesy, skály i rokle zapadají sněhem, tyto tyče vyčnívají jako jisté orientační body, aby všichni vždy věděli, kudy vede cesta.

V duchovním životě je něco podobného. Bývá jaro a léto, ale také přicházejí zimy, dny bez slunce a bezměsíčné noci. Nemůžeme dopustit, aby náš vztah k Ježíši Kristu závisel na naší náladě, na změně naší povahy. Takové postoje prozrazují sobectví, pohodlnost a jsou samozřejmě neslučitelné s láskou.

A proto ve chvílích sněžení a vánice budou dobré zbožné praktiky —nic sentimentálního— dobře zakořeněné a přizpůsobené na život každého jednotlivého člověka jako ty červené tyče, které nám budou stále ukazovat správný směr, dokud Pán nerozhodne, aby zase zazářilo slunce, roztál led a srdce se znovu rozechvělo, zapáleno ohněm, který ve skutečnosti nikdy neuhasl, byly to jen žhavé uhlíky skryté popelem v čase zkoušky, menšího úsilí nebo nedostatečné oběti.

Musím vám říci, že v průběhu let ke mně přicházeli lidé a s bolestí mi sdělovali: otče, nevím, co se to se mnou děje, cítím se tak unavený a chladný, moje zbožnost, dříve tak spolehlivá a upřímná, mi připadá jako nějaká komedie… Tedy teď všem, kdo jsou v takové situaci, i vám všem odpovídám: komedie? To je ono! Pán si s vámi přece hraje jako otec se svými dětmi.

V Písmu sv. čteme: ludens in orbe terrarum, že Pán si hraje na zemi. Ale Bůh nás neopouští, protože hned dodává: deliciae meae esse cum filiis hominum, "mým potěšením je být s lidskými syny. Pán si s námi hraje! A až nás napadne, že hrajeme nějakou komedii, protože se cítíme chladní, lhostejní, až budeme znechuceni a bez vůle, až nám přijde za těžko plnit své povinnosti a v duchovním životě nepokračujeme tak, jak jsme chtěli, pak nastane ten pravý čas, abychom si vzpomněli, že Bůh si s námi hraje a že očekává, že budeme umět odvážně předvést svou komedii.

Pán mi často prokazoval milosti, ale já se obvykle stavím proti. Dodržuji svůj způsob života, ne že by se mi to líbilo, ale protože to musím tak dělat, z Lásky. Ale Otče, copak se s Bohem může hrát komedie? Není to pak přetvářka? Buď klidný: nastal čas, kdy můžeš účinkovat v pravé lidské komedii s Božským divákem. Vytrvej, protože Otec i Syn i Duch Svatý tuto komedii pozorně sledují, dělej všechno z lásky k Bohu, k jeho radosti, i když ti to přijde za těžko.

Jak je krásné být Božím kejklířem! Jak je krásné hrát komedii z lásky, obětavě bez velkého osobního uspokojení, jen abychom se zalíbili svému Otci Bohu, který hraje s námi! Svěř svému Pánu: tohle se mně vůbec nechce dělat, ale obětuji to Tobě: A opravdu se dej do té práce, i když si budeš myslet, že je to jenom komedie. Je to požehnaná komedie. Ujišťuji tě, že nejde o přetvářku, protože pokrytci potřebují pro své představení publikum: Ale diváky v této naší komedii —dovol, abych to řekl ještě jednou— jsou Otec, Syn a Duch Sv., Nejsvětější Panna, svatý Josef a všichni andělé a svatí v nebi. Náš duchovní život nemá jiné představení: je to Kristus, který je tu quasi in oculto

Iubilate Deo. Exultate Deo auditori nostro "Chvalte Boha. Plesejte v Bohu, naší síle." Kdo to nepochopí, neví nic o lásce ani o hříchu, ani o slabosti. Já jsem jen nedokonalý člověk a chápu hřích, lásku i slabost. Víte, co to znamená být pozvednut až k Bohu? Chápete, že člověk se může setkat s Pánem, otevřít mu své srdce, postěžovat si mu? Já si mu např. stěžuji, když jsou k Němu povoláváni mladí lidé, kteří by mu mohli ještě sloužit a milovat ho tady na zemi ještě mnoho let, protože tomu nerozumím. Ale jsou to nářky plné důvěry, protože vím, že kdybych opustil Boží náruč, ihned bych klopýtl. Proto, když přijímám Boží úradky, dodávám: ať se děje, ať se splní, ať je pochválena a věčně velebená nejvýše spravedlivá a milostivá Boží vůle ve všem. Amen.

Takto jednat nás učí Evangelium, nejposvátnější kniha plná "taškařic" a zdroj účinné apoštolské práce, to je pramen naší lásky a našeho postoje Božích dětí, je to způsob, jak můžeme lidem předávat lásku a pokoj, a podaří se nám skončit svůj život v lásce, když jsme posvěcováni svou práci a hledali v ní skryté štěstí Božích věcí. Budeme jednat beze studu jako nevinné děti a zavrhneme přetvářku dospělých, kteří se po selhání a pádu děsí návratu ke svému Otci.

Končím pozdravem Pána z dnešního evangelia: pax vobis! "pokoj vám!… zaradovali se učedníci, když viděli Pána.", toho Pána, který nás vede k Otci.