Josemaría Escrivá Obras
110

Začínáme svatý týden, blíží se chvíle, kdy si budeme připomínat spásu veškerého lidstva na Kalvárii. Připadá mi, že je to doba velmi vhodná, abychom se společně zamysleli —ty i já— nad tím, jakým způsobem nás náš Pán Ježíš Kristus spasil, abychom se zamysleli nad jeho nesmírnou láskou ke slabým tvorům, stvořeným z hlíny země.

Memento homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris , připomínala nám naše Matka Církev na začátku postní doby, abychom nikdy nezapomínali, že neznamenáme skoro nic, že jednoho dne se naše tělo, teď tak plné života, rozpadne jako lehký obláček prachu, který zvíří naše nohy při chůzi, rozptýlí je jako mlha zahnaná paprsky slunce.

Ale já bych vám chtěl po tomto nelítostném připomenutí naší osobní bezvýznamnosti vyzdvihnout něco jiného, báječného: Boží velkodušnost, která nám pomáhá a která nás naopak činí rovnými Bohu. Poslechněte si slova Apoštola: Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista, on, ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Zamyslete se nad tím, jaký příklad nám dává náš Učitel, a pochopíte, že máme o čem přemýšlet celý život, jak se neustále poctivě snažit o větší velkodušnost. Neměli byste totiž ztrácet ze zřetele cíl, kterého bychom měli dosáhnout, a sice ten, že každý z nás by se měl ztotožňovat s Ježíšem Kristem, který, jak jste slyšeli, se stal chudým pro tebe, pro mne, a trpěl a zanechal nám tak příklad, abychom i my mohli jít v jeho šlépějích.


111

Neptal ses někdy s posvátnou zvídavostí, jakým způsobem Ježíš Kristus tak nesmírně miloval? A znovu nám to odpovídá sv. Pavel: ačkoli má božskou přirozenost, (...) sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí a byl jako každý jiný člověk. Drazí synové, myslete s vděčností na toto tajemství a zapamatujte si, že veškerá Boží moc, všechna jeho vznešenost, všechna jeho krása, všechna jeho nekonečná harmonie, jeho velký a nezměrný majestát, on Bůh, se skryl do lidství Krista, aby nám sloužil. Všemohoucí Bůh se rozhodl skrýt na čas svou slávu, aby usnadnil spasitelné setkání se svými tvory.

Boha, píše evangelista sv. Jan, nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o Něm podal zprávu a objevil se před užaslými zraky lidí: nejprve jako novorozené dítě v Betlémě, potom jako obyčejné dítě, později v chrámu jako rozumný a bystrý mladík, a konečně jako laskavý a přitažlivý učitel, který obracel srdce zástupů, které ho s nadšením provázely.


112

Stačí, abychom se zmínili o několika projevech lásky vtěleného Boha, a jeho velkomyslnost se musí nutně dotknout našeho srdce, zapálí nás a jemně nás vede ke kajícné lítosti nad naším jednáním, tak často špatným a sobeckým. Ježíš Kristus nemá nic proti tomu, aby se ponížil a aby nás tak pozvedl z naší slabosti k důstojnosti Božích dětí, svých bratří. Ale my, ty i já, se tak často pyšníme schopnostmi a nadáním, které jsme dostali, a tak se vyvyšujeme nad ostatní lidi, jako by zásluhu na tom, že něco uděláme poměrně dokonale, jsme měli výhradně my sami: Máš něco, co bys nedostal od Boha? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jak bys to nedostal?

Když budeme uvažovat o tom, jak se Bůh zcela odevzdal a ponížil —říkám to proto, abyste o tom přemýšleli každý sám a myslel při tom sám na sebe— pak domýšlivost pyšného člověka se jeví jak strašný hřích, právě protože jeho jednání je přesně opačné, než jaké nám ukázal Ježíš Kristus svým příkladem. Přemýšlejte o tom dobře: On, Bůh, se pokořil. A člověk, pyšný na své “já“, se snaží za každou cenu povyšovat a nechce uznat, že je stvořen z hlíny.


113

Nevím, zda vám v dětství vyprávěli bajku o venkovanovi, kterému někdo daroval zlatého bažanta. Po prvním překvapení a radosti z tohoto daru přemýšlel nový majitel bažanta, kam by ho zavřel. Po několika hodinách přemýšlení, po mnoha pochybnostech a nápadech se konečně rozhodl, že ho dá do kurníku. Slepice, nadšená krásou nově příchozího tvora, kolem něho užasle kroužily, jako by v něm viděly nějakého poloboha. A přišel čas krmení. Když pán rozhodil mezi ptáky první hrsti otrub, bažant, vyhladovělý dlouhým čekáním, si začal hltavě cpát břicho. Při takové hrubé podívané —onen div krásy jedl stejně dychtivě jako ten nejobyčejnější živočich— se jeho rozčarované družky z kurníku pustily svými zobáky do tohoto padlého idolu, až mu vytrhaly všechno peří. Takto smutně končí každý samolibý člověk, tím hroznější je jeho pád, čím je takový člověk pyšnější na své vlastní síly, domýšlivě spoléhající na své vlastní schopnosti.

Vyvoďte si z tohoto příběhu praktické důsledky pro svůj každodenní život, mějte na paměti, že nám byly svěřeny vlohy —nadpřirozené i lidské— kterých byste měli správně využívat, a nepodléhejte směšnému omylu, že vám něco patří, jako by to byl výsledek pouze vašeho úsilí. Nezapomínejte, že je tady Bůh, bez kterého se nikdo nemůže obejít.


114

A proto se nechte přesvědčit, že když si skutečně přejeme následovat našeho Pána a věrně sloužit Bohu i celému lidstvu, musíme se umět odpoutat sami od sebe, nesmíme lpět na své inteligenci, zdraví, cti, vznešených plánech, úspěchu, zdaru.

Mám při tom na mysli —protože až sem musí dojít tvé rozhodnutí— i ty poctivé plány, kterými chceme výhradně oslavovat Boha a chválit ho. Budeme se řídit touto jasnou a pevnou zásadou: Pane, chci to či ono, jen když se to líbí Tobě, protože když ne, proč mě by to mělo zajímat? Zasadíme tak smrtelnou ránu sobectví a pýše, které se jako hadi kroutí v každém svědomí. A zároveň dosáhneme pravého pokoje pro svou duši a nebudeme na ničem lpět, a tak budeme tím více a důvěrněji poznávat Boha.

Abychom mohli napodobovat Krista, musíme mít své srdce zcela oproštěné ode všeho, co nás svazuje: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši. A k tomu vysvětluje sv. Řehoř: nestačilo by, abychom žili oproštěni od věcí, kdybychom se nedokázali vzdát sami sebe. Ale kam se dostaneme? Vlastně všeho vzdává, jestliže si sám nechá?

Musíte vědět, že jsme na jedné straně hříšníci a na druhé straně Boží tvorové. Na jedné straně jsme byli stvořeni, na druhé straně jsme tu kvůli sobě samým. Odvrhněme to, čím jsme se stali skrze hřích a buďme takoví, jakými jsme byli utvořeni skrze milost. Tak ten, kdo byl pyšný, když se obrátí ke Kristu, se stává pokorným, zapřel sám sebe; když se smilný člověk obrátí a žije zdrženlivě, i on odvrhuje to, čím byl dříve; když nějaký lakomec přestane dychtit po majetku a místo toho, aby se zmocňoval cizího, začne být štědrý, i on se zřekl sám sebe.


115

Pán si žádá velkodušné srdce, které na ničem nelpí. To se nám podaří, když energicky povolíme pouta nebo jen jemné nitky, které nás poutají k našemu “já“. Nechci před vámi zatajovat, že toto rozhodnutí vyžaduje nestálý boj, přemáhání vlastního rozumu a vůle, odřeknutí se —stručně řečeno— svízelnější než zřeknutí se těch nejvytouženějších hmotných statků.

Toto nelpění na ničem, které hlásal náš Mistr, to které očekává ode všech křesťanů, se nutně musí projevovat i skutky. Ježíš Kristus coepit facere et docere: zvěstoval své učení nejprve skutky a pak teprve slovy. Viděli jste ho, jak se narodil ve chlévě, v naprosté chudobě a jak první dny na zemi spí na slámě v jeslích. Později, v době jeho apoštolských cest si mezi jinými příklady jistě vzpomenete na jemné upozornění, které dává jednomu z těch, kdo ho chtějí následovat jako jeho učedníci: Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil. A zamyslete se i nad scénou, kterou zachycuje evangelium, jak v sobotu si apoštolové trhají pro utišení hladu klasy na poli.


116

Dá se říci, že náš Pán, věren poslání, které dostal od Otce, žije přesně tak, jak radí v jednom z nejpůsobivějších kázání, které kdy vyšla z Božích úst: Nedělejte si starost o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než šaty. Podívejte se na havrany! Nesejí, nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci!... Podívejte se na lilie, jak rostou, nepředou ani netkají, a říkám vám, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra se hodí do pece, čím spíše obleče vás, malověrní?

Kdybychom měli více důvěry v Boží Prozřetelnost, jistotu a pevnou víru, že o nás neustále pečuje, kolik bychom se ušetřili starostí a neklidu. Zmizelo by tolik znepokojení, které je vlastní pohanům, řečeno s Ježíšem lidem tohoto světa, lidem bez smyslu pro nadpřirozeno. Chtěl bych vám jako váš přítel, kněz i otec důvěrně připomínat při každé příležitosti, že my jsme z Božího milosrdenství dětmi toho všemohoucího Otce, který je na nebesích, ale zároveň i v našem srdci, chtěl bych, abyste si brali do srdce, že máme všechny důvody pro to, abychom kráčeli po této zemi s optimismem, se srdcem oproštěným od všech těch věcí, které se zdají nepostradatelné, neboť váš Otec přece ví, co potřebujete a on vám to obstará. Věřte, že jen takto budeme jednat jako pánové tvorstva a vyhneme se smutnému zotročení, do kterého upadá tolik lidí, protože zapomínají na to, že jsou Božími dětmi, a starají se o nějaký zítřek nebo nějaké co bude potom, kterého se třeba ani nedožijí.


117

Dovolte mi, abych vám řekl něco ze své vlastní zkušenosti. Otvírám vám před Bohem své srdce, i když jsem přesvědčen, že nejsem v ničem vzorem, že jsem pouhá třtina, slabý nástroj, tupý a neschopný, kterého Bůh použil k tomu, aby se projevilo, že On, když chce, může psát dobře i nohou od stolu. Proto když mluví o sobě, ani zdaleka mi nepřijde na mysl, že bych na svém jednání měl nějakou zásluhu a vůbec vám nechci vnucovat, abyste i vy kráčeli po cestě, po které vedl Bůh mne, neboť se může velmi dobře stát, že Mistr od vás nebude žádat to, co ode mne a co mi tolik let tak pomáhalo pracovat bez překážek na tomto Božím Díle, kterému jsem věnoval celý svůj život.

Ujišťuji vás —mohl jsem si na to doslova sáhnout vlastníma rukama, mohl jsem to vidět na vlastní oči— že když důvěřujete Boží Prozřetelnosti, když se poručíte do všemohoucí Boží vůle, nikdy ván nebude nic chybět, abyste mohli sloužit Bohu, církvi svaté, lidem aniž byste zanedbávali nějakou svou povinnost. A jistě zakusíte radost a pokoj, který mundus dare non potest , který žádný majetek na světě nemůže dát.

Od počátku díla Opus Dei v r. 1928, kromě toho, že jsme neměli žádné materielní prostředky, jsem osobně neměl k disposici ani pětník, ani jsem přímo nezasahoval do hospodářských otázek, které se vyskytují, když jde o dílo, na kterém mají účast lidé —z masa a kostí, ne andělé— kteří potřebují materiální prostředky, aby mohli účinně rozvíjet svou činnost.

Opus Dei potřebovalo a myslím, že bude pro své apoštolské působení stále potřebovat —až do konce času— velkodušnou spolupráci mnoha lidí, protože jednak tato činnost nikdy není, výnosná, jednak i když počet spolupracovníků poroste a práce mých synů bude více, s Boží láskou poroste i apoštolát a porostou i požadavky. Často jsem rozesmál své syny, protože zatím co jsem je povzbuzoval, aby se s vírou otevřeli Boží milosti, zároveň jsem je měl k tomu, aby si dodali odvahy a směle poprosili Pána o další milost a o hotové peníze, které jsme naléhavě potřebovali.

V prvních letech jsme postrádali i to nejnutnější. Zapáleni pro boha přicházeli ke mně dělníci, řemeslníci, vysokoškoláci..., kteří nevěděli o nedostatku a nouzi, ve které jsme se nacházeli, protože v Opus Dei jsme se vždy snažili pracovat s pomocí Boží tak, že jsme se hodně modlili a obětovali, ale vskrytu. Když se na onu dobu dívám zpátky, vzdávám z celého srdce díky Pánu: měli jsme v srdci velkou jistotou. Věděli jsme, že když hledáme Boží království a spravedlnost, ostatní nám bude přidáno. A mohu vás ujistit, že se nestalo, aby se nějaká apoštolská práce chvíli, ať tak či onak, nám Prozřetelnost našeho Boha Otce poskytla to, co bylo zapotřebí, abychom viděli, že On vždy platí dobře.


118

Jestliže chcete být vždy pány sami sebe, pak vám radím, abyste vynaložili velké úsilí na to, abyste se beze strachu, bez obav a důvěrou ode všeho osvobodili. Potom při plnění svých osobních rodinných aj. povinností zdravě využívejte všech čestných pozemských prostředků, myslete na to, abyste sloužili Bohu, církvi, svým blízkým, svému povolání, své zemi, celému lidstvu. Mějte na mysli, že není důležité něco mít a něco zase postrádat, ale jednat podle naší křesťanské víry: stvořené věci jsou pouze prostředky. Odvrhněte křivé zrcadlo, ve kterém se tyto věci jeví jako něco konečného: neshromažďujte si poklady ne zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Když někdo vidí své štěstí výhradně ve věcech tohoto světa —byl jsem v tomto ohledu svědkem skutečných tragedií— narušuje tím rozumné užívání a ruší řád Stvořitelem moudře zařízený. A lidské srdce je pak smutné a nespokojené, člověk se vydává na cesty věčné nespokojenosti a končí jako otrok již na této zemi, je obětí právě toho majetku, kterého snad dosáhl nezměrným úsilím a odříkáním. Ale hlavně vám doporučuji, abyste nikdy nezapomínali, že pro Boha už se nenajde místo v srdci pošpiněném bezuzdnou, hrubou, pošetilou láskou a On se tam nemůže usídlit. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude držet prvního a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu a mamonu. Zakotvěme tedy své srdce v lásce, která je schopná učinit nás šťastnými... Usilujme o poklad v nebi.


119

Nenavádím tě však, abys zanechával plnění svých povinností nebo vyžadování svých práv. Naopak, pro každého z vás by se obvykle ústup na této frontě rovnal dezertování z boje o svatost, ke které nás Bůh povolal. Proto, abys měl čisté svědomí, bys měl usilovat —zvláště ve své práci— aby ani tobě ani tvým blízkým nechybělo nic potřebného k důstojnému křesťanskému životu. A když někdy na své vlastní kůži zakoušíš tíhu chudoby, neupadej do smutku ani do vzdoru, ale —znovu to opakuji— snaž se využít všech čestných prostředků, abys tuto situaci překonal, protože jednat jinak by znamenalo pokoušet Boha. A uvědomuj si, že omnia in bonum, všechno —i nedostatek a chudoba— napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, zvykni si už od nynějška čelit s radostí drobným omezením, nepohodlí, chladu, teplu, ztrátě něčeho, co považuješ za nepostradatelné, tomu, že nemůžeš odpočívat, jak bys chtěl a kdy bys chtěl hladu, samotě, nevděku, neporozumění, potupě...


120

Jsme normální lidé, obyčejní křesťané, žijící ve společnosti, a Pán chce, abychom byli svatí, abychom apoštolovali právě ve svém pracovním prostředí, to je, abychom se posvěcovali svou prací, abychom posvěcovali tuto práci a napomáhali k tomu, aby se i druzí lidé touto prací posvěcovali. Věřte, že právě v tomto prostředí vás očekává Bůh jako Otec a Přítel, myslete na to, abyste zodpovědnou prací, kromě toho, že se jí živíte, přispívali i k rozvoji společnosti, ulehčovali břemena druhých lidí a přispívali na různá díla —na místní i světové úrovni— ve prospěch lidí i národů, kterým se daří hůře.


121

Když jednáme normálně —jako naši bližní— a se smyslem pro nadpřirozeno, neděláme nic jiného, než že následujeme příkladu Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Všimněte si, že celý jeho život je dokonale přirozený. Žije tři desítky let, aniž by vzbuzoval pozornost, jako obyčejný řemeslník, a ve své vesnici je znám jako syn tesaře. A během veřejného života také nevidíme nic podivného nebo dokonce výstředního. Byl obklopen přáteli jako jeho spoluobčané a choval se stejně jako oni. Natolik byl obyčejný, že Jidáš, když ho chtěl označit, potřeboval smluvit nějaké znamení: Koho políbím, ten to je. Na Ježíšovi nebylo nic výstředního. Osobně jsem dojat tímto tak normálním jednáním našeho Mistra, který žije jako každý jiný člověk.

Jan Křtitel, který měl zvláštní povolání, se oblékal do velbloudí srsti a živil se kobylkami a lesním medem. Spasitel nosil nesešívanou tuniku, jedl a pil to, co ostatní, radoval se ze štěstí druhých, dojímal se bolestí bližního, nebránil se odpočinku, který mu nabídli přátelé, a každý o něm věděl, že si po léta vydělával na živobytí prací svých rukou spolu s tesařem Josefem. Tak bychom měli žít i my uprostřed světa: jako náš Pán. Řekl bych to stručně, že bychom měli chodit v čistém oblečení, mít čisté tělo a hlavně čistou duši.

A dokonce —proč si toho nevšimnout— Pán, který hlásá tak nádherné nelpění na pozemských věcech, zároveň projevuje obdivuhodnou péči o to, aby se jimi neplýtvalo. Po onom zázračném rozmnožení chlebů, kterými tak velkoryse nasytil více než pět tisíc mužů, řekl svým učedníkům: Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar. Sebrali je tedy a bylo toho plných dvanáct košů. Když o této scéně budete pozorně přemýšlet, naučíte se neškudlit, ale být dobrými správci vloh i materielních prostředků, které vám Bůh poskytne.


122

Když uvažujeme o našem vzoru Ježíši Kristu, pak nelpění na věcech, o kterém kážu, je sebeovládání; ne nějaká naříkavá a křiklavá chudoba, maskovaná lenost nebo zanedbanost. Měl bys chodit oblečen, jak je zvykem ve tvém postavení, prostředí, rodině, práci... jako tví kolegové, ale pro Boha, a snažit se tak vytvářet pravdivou a přitažlivou představu o správném křesťanském životě. To vše přirozeně, bez výstředností: ujišťuji, že je lepší, abyste se v tomto ohledu přizpůsobili spíše více než méně. Jak si vlastně představuješ, že vypadal náš Pán? Myslel jsi někdy na to, s jakou asi důstojností nosil ono nesešívané roucho, které pravděpodobně utkaly ruce jeho Matky Marie? Vzpomínáš, jak se v Šimonově domě stěžoval, že mu nenabídli vodu na umytí před tím, než se posadil ke stolu?. Přivedl hovor na tuto nezdvořilost, aby tímto příběhem zdůraznil poučení, že láska se projevuje v maličkostech, ale snaží se také dát najevo, že respektuje společenské zvyklosti svého prostředí. Proto budeme všichni —ty i já— usilovat o to, abychom se uměli odpoutat od pozemských statků a blahobytu, ale ne nevhodně a bez výstřelků.

Pro mne je projevem toho, že se považujeme za pány světa, věrné Boží správce, péče o to, co užíváme, zájem o tom, aby se to uchovávalo v dobrém stavu, aby to vydrželo, aby to prospívalo, aby to sloužilo co nejdéle, aby se to nezkazilo. V centrech Opus Dei najdete jednoduchou, útulnou a hlavně čistou výzdobu, protože něco jiného je skromný dům a něco jiného špatný vkus nebo špína. Nicméně dokážu pochopit, že ty, podle svých možností a svých společenských nebo rodinných závazků budeš vlastnit cenné věci a budeš o ně patřičně pečovat, ale budeš ochoten se jich vzdát a nebudeš na nich lpět.


123

Před více než 25 let jsem chodil do jedné charitativní jídelny pro žebráky, kteří za den ne jedli jiné jídlo než to, co se tam rozdávalo. Bylo to velká místnost, s kterou se starala skupinka dobročinných žen. Po prvním rozdílení jídla přicházeli sebrat zbytky ještě další žebráci a mezi lidmi této druhé skupiny zaujal mou pozornost jeden člověk, který měl vlastní kovovou lžíci. Opatrně je vždy vytáhl z kapsy, žádostivě, požitkářsky se na ni podíval, a když snědl svou porci, znovu se zadíval na tu lžíci a jeho oči, jako by říkaly: je moje!, pečlivě ji olízal a spokojeně ji zase zastrčil mezi záhyby svých chatrných šatů. Opravdu byla jeho! Ubohý chudák, který se mezi svými druhy v neštěstí považoval za boháče.

Znal jsem tehdy jednu dámu s vysokým šlechtickým titulem “Grande de Espaňa“. Před Bohem to nic neznamená: všichni jsme si rovni, všichni jsme potomci Adama a Evy, slabí lidé, mající své dobré vlastnosti i své chyby, schopni —když Bůh dopustí— těch nejhorších zločinů. Skrze Kristovo vykoupení neexistuje žádný rozdíl zdůvodnitelný rasou, jazykem, barvou pleti, rodem, majetkem... všichni jsme Boží děti. Ta žena, o které mluvím, bydlela ve vznešeném šlechtickém sídle, ale sama pro sebe neutratila ani dvě pesety za den. Ale naopak velmi štědře odměňovala své služebnictvo a zbylé prostředky věnovala na pomoc potřebným. Ona sama žila velmi chudě. Tato žena měla velký majetek, po kterém touží mnoho lidí, ale ona byla osobně chudá, žila v odříkání, ode všeho zcela oproštěná. Pochopili jste mě? Ostatně stačí zaposlouchat se do slov našeho Pána: blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Jestliže i ty chceš mít tohoto ducha odříkání, radím ti, abys byl skoupý sám k sobě a velmi štědrý vůči druhým; vyvaruj se zbytečných výdajů kvůli přepychu, rozmaru, marnivosti, pohodlí... nevymýšlej si zbytečné potřeby. Jedním slovem, nauč se od svatého Pavla žít v odříkání a žít v hojnosti, v sytosti i v hladovění, s nadbytkem i s nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. A jako apoštol Pavel i my zvítězíme v tomto duchovním boji, budeme—li mít volné, ničím nespoutané srdce.

Všichni kdo vcházíme na zápasiště víry, píše sv. Řehoř Veliký, berem na sebe úkol bojovat proti zlým duchům. Ďábel na tomto světě nic nemá, a jelikož útočí nahý, i my musíme bojovat nazí. Protože když někdo bude bojovat oblečen s někým, kdo na sobě nic nemá, bude brzy poražen, protože jeho protivník ho má za co popadnout. A co jiného jsou věci tohoto světa než jakési oblečen?


124

V souvislosti s celkovým oproštěním se ode všeho, které od vás Pán žádá, vám ukážu ještě další zvláště důležitou stránku tohoto problému. Je to zdraví. Teď jste většinou všichni mladí, plni energie procházíte báječným vrcholným obdobím svého života. Ale čas plyne a nevyhnutelně přichází tělesné opotřebení, omezení zralého věku a nakonec potíže stáří. A kromě toho, kdokoli z vás může onemocnět nebo utrpět nějaký tělesný úraz.

Pouze když správně —křesťansky— využijeme dobrého tělesného stavu, dobrých časů, přijmeme s nadpřirozenou radostí i události, které lidé mylně hodnotí jak o špatné. Nechci se příliš zabývat podrobnostmi, ale chtěl bych vám sdělit svou vlastní zkušenost. V nemoci můžeme být otravní: nevěnují mi pozornost, nikdo se o mě nestará, nepečují o mne, jak si zasloužím, nikdo mi nerozumí... Ďábel, který stále číhá, zaútočí na jakoukoli slabinu; a v nemoci jeho taktika spočívá ve vytváření jakési psychózy, která chce odloučit člověka od Boha, která ztrpčuje prostředí nebo která znehodnocuje všechny zásluhy, které může člověk získat pro dobro všech lidí, když snáší bolest s nadpřirozeným optimismem, když miluje. Proto, bude—li to vůle Boží a postihne nás nějaké utrpení, přijměte to jako znamení, že nás Bůh považuje za zralé, aby nás mohl úžeji přivinout k sobě na svůj spasitelný kříž.

Abychom byli ochotni velkoryse snášet nemoc nebo neštěstí —dopustí—li Pán— je třeba se na to dlouho připravovat, denně se odpoutávat od sebe sama. Využívejte už nyní každé příležitosti a snášejte trpělivě nedostatek, běžné malé bolesti, příkoří, a cvičte se v křesťanských ctnostech.


125

Ve svém každodenním životě bychom měli být k sobě nároční, nevymýšlet si falešné problémy, umělé potřeby, které konec konců pramení z pýchy, žádostivosti, pohodlnosti a lenosti. Měli bychom kráčet k Bohu rychle, bez zbytečné zátěže a zavazadel, která by nám překážela chůzi. Právě protože chudoba v duchu nespočívá v tom, že nemáme, ale v tom že jsme dokonale ode všeho oproštěni, měli bychom být stále na pozoru, abychom se neoklamávali nějakými pomyslnými důvody, zdánlivě velmi přesvědčivými. Hledejte to potřebné, hledejte to, co stačí. A nechtějte víc. Co je navíc, je břemeno, ne úleva, skličuje, místo aby naplňovalo radostí.

Při těchto svých radách se neopírám o nějaké neobvyklé, nenormální nebo složité situace. Vím o jednom člověku, který používal jako záložek do knih papíry, na které si zapisoval krátké vroucí modlitby, aby mu pomáhaly být stále v Boží přítomnosti. A s láskou začal tento poklad schovávat, až si uvědomil, jak je k těmto bezcenným papírkům připoután. Vidíte ten příklad ctnosti! Nevadilo by mi, abych před vámi projevil všechny své slabosti, kdyby vám to mohlo přinést něco dobrého. Poodhalil jsem jen trochu roušku svého nitra, protože i ty můžeš mít něco podobného, na čem budeš lpět: své knihy, své oblečení, svůj stůl, své... modly z pozlátka.

V takových případech vám doporučuji poradit se se svým duchovním vůdcem, vše mu sdělit otevřeně a bez skrupulí. Někdy jako lék postačí krátkodobé odřeknutí se něčeho. Nebo i jinak si lze něco odřeknout: nic se nestane, když třeba jednou nepoužiješ svého obvyklého dopravního prostředku a částku, kterou jsi tím ušetřil, dáš jako almužnu, i kdyby to byl jen nepatrný obnos. V každém případě, budeš—li mít ducha nelpění na ničem, jistě budeš stále objevovat i jiné vhodné a účinné příležitosti, jak ho cvičit.

Když jsem vám otevřel své srdce, musím vám také ještě vyznat, že lpím na něčem, čeho bych se nikdy nechtěl vzdát: opravdu vás mám všechny rád. Naučil jsem se této lásce od toho nejlepšího Učitele a rád bych co nejvěrněji následoval jeho příkladu a miloval bez výhrady všechny lidi. Chci začít těmi, kteří jsou tu se mnou. Nedojímá vás také vroucí láska Ježíše Krista, jak se o ní zmiňuje evangelista, když označuje jednoho z učedníků slovy: quem diligebat Iesus, ten, kterého Ježíš miloval.


126

Dnešní zamyšlení zakončíme úvahou, kterou nám nabízí evangelium dnešní mše svaté: Šest dní před velikonocemi přešel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Tam mu připravili večeři a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje. Jak jasný projev velkomyslnosti toto Mariino plýtvání! Jidáš naříká, že přišel nazmar drahocenný olej —ve své lakotě si to spočítal velmi dobře— nejméně za tři sta denárů.

Pravé nelpění na ničem vede k tomu, že jsme velkodušní k Bohu i svým bratřím, že pracujeme, že hledáme prostředky, jak pomoci těm, kdo jsou v nouzi, že se zcela vydáváme pro druhé. Žádný křesťan se nemůže spokojit s prací, která by mu umožnila vydělat to, co potřebuje pro sebe a pro svou rodinu, jeho velkorysé srdce ho přinutí, aby přiložil ruku k dílu a podporoval i druhé lidi, vede ho k tomu milosrdná láska a cit pro spravedlnost, jak píše sv. Pavel v listě k Římanům: Makedonie a Achája se totiž rozhodly, že uspořádají sbírku pro chudé křesťany v Jeruzalémě. Ano, tak se rozhodly, protože sami jsou jejich dlužníky. Pohanům se přece dostalo účasti v duchovních darech židů, proto zase mají povinnost, aby jim pomohli v dobrech pozemských.

Nebudete skoupí ani lakomí k tomu, kdo ve své velkorysosti zašel tak daleko, že se zcela vydal. Myslíte na to, co vás stojí —i z ekonomického hlediska— že jste křesťané? Ale hlavně nezapomínejte, že Bůh miluje radostného dárce. A bůh je dosti mocný, aby vás hojně zahrnul svými dary, takže pak budete mít vždycky a ve všem dostatek, že stačíte i na to, abyste dělali mnoho dobrých skutků.

Až budeme v tomto týdnu rozjímat o bolestech Ježíše Krista, poprosme Nejsvětější Pannu, abychom jako ona i my uměli uvažovat o všech těchto věcech a uchovávat je ve svých srdcích.


Předchozí Další