Josemaría Escrivá Obras
94

Budeme rozjímat nad texty dnešní mše svaté, středy pašijového týdne, abychom uměli rozlišit ono správné být roven Bohu od nesprávného být jako Bůh. Budeme mluvit o pokoře, protože pokora je ctnost, která nám pomáhá poznat nejen naši vlastní ubohost, ale i naši velikost.

Naše ubohost je očividně zřejmá. Nemám na mysli přirozenou omezenost: mnoho velkých snů se nikdy neuskuteční třeba jen pro nedostatek času. Mám na mysli to, co děláme špatně, naše pády, pochybení, kterým bychom se mohli vyhnout a nevyhneme se. Neustále pociťujeme svou vlastní nedokonalost, ale někdy se zdá, že je toho moc, naše ubohost se projevuje neobyčejně výrazně, abychom si uvědomili, jak jsme malí a že nestojíme za nic. Co v takovém případě dělat?

Expecta Dominum, důvěřuj v Hospodina, radí nám církev v lásce a víře žij z naděje. Viriliter age, jednej rozhodně, buď silný. Co na tom záleží, že jsme stvořeni z hlíny, když máme svou naději v Bohu? A když člověk někdy upadne nebo klesne —není ovšem nutné, aby k tomu došlo— může dostat lék, tak jako se to děje v běžném životě, když se jedná o naše tělesné zdraví. A může se začít znova.


95

Všimli jste si, jak v některých rodinách chrání nějakou vzácnou a křehkou věc, na příklad džbán, aby se nerozbila? A jednou ho dítě při hře shodí na zem a tato drahocenná památka se rozbije na několik kusů. Je to velmi nepříjemné, ale ihned se nabízí náprava: jednotlivé kusy se složí dohromady, pečlivě se slepí a po této opravě je džbán pěkný jako dříve.

A když ta věc je z porcelánu nebo z keramiky, obvykle stačí je zadrátovat a zase drží pohromadě. A takto opravená nádoba má zase svůj původní půvab.

Nyní si převedeme tento příklad do duchovního života. Když vidíme svou ubohost, své hříchy, své omyly —i kdyby byly Boží milostí nedůležité— uchylme se k modlitbě a řekněme našemu Pánu: Pane, poskytni mé ubohosti, mé křehkosti, mé rozbité nádobě z hlíny několik drátků— a skrze mou lítost a tvé odpuštění— budu silnější a lepší než dříve. Tuto útěšnou modlitbu bychom měli opakovat vždy tehdy, když se rozbije naše ubohá hliněná nádoba.

Neměli bychom však své křehkosti věnovat příliš mnoho pozornosti, nemělo by nás překvapovat, když zjistíme, že se naše chování kvůli nějaké maličkosti zhoršuje, důvěřujte v Pána, který je vždy ochoten pomoci: Hospodin je mé světlo a má spáse, koho bych se bál? Nikoho. Obracejme se takto s důvěrou k našemu nebeskému Otci a nemějme strach z nikoho a z ničeho.


96

Když se podíváme, co říká Písmo svaté, uvidíme, jak je pokora nutná k tomu, abychom byli disponováni slyšet Boží hlas. Kde je pokora, tam je i moudrost, vysvětluje Kniha Přísloví. Pokora nám umožňuje, že se vidíme takoví, jací jsme, bez příkras, pravdivě. A když pochopíme, že za moc nestojíme, otevřeme se velikosti Boží a v tom spočívá i naše vlastní velikost.

Jak dobře toto všechno chápala svatá Ježíšova Matka, nejvznešenější ze všech lidí, kteří kdy žili a budou žít na této zemi. Maria velebí moc Hospodina, který sesadil mocné z trůnu a ponížené povýšil, a ona jásá, že jí učinil velké věci, neboť zhlédl na svou nepatrnou služebnici a od této chvíle mě budou blahoslavit všechny pokolení.

Maria je posvátně přetvořena tváří tvář pokoře Boží: Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. Pokora Nejsvětější Panny je důsledkem této nesmírné milosti, která se uskutečňuje vtělením druhé Božské osoby Nejsvětější Trojice v těle neposkvrněné Matky.


97

Svatý Pavel při vzpomínce na toto tajemství propuká v radostný hymnus: Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus: ačkoli má Božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale v podstatě byl roven Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži.

Náš Pán Ježíš Kristus nám ve svém učení nabízí příklad své pokory: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Abychom všichni, ty i já, věděli, že není jiné cesty, že pouze upřímným poznáním a uznáním svého nic můžeme dostat Boží milost. Ježíš přišel kvůli nám, aby hladověl a sytil, přišel, aby žíznil a dával pít, přišel, aby se oblékl do naší smrtelnosti a odíval nesmrtelností, přišel chudý, aby obohacoval.


98

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost, učí apoštol sv. Petr. V každé době, v každém postavení, neexistuje jiná cesta —abychom měli Boží život— než cesta pokory. Je tomu snad tak, že se Bůh těší z naší pokory? Ne. Čeho by dosáhl naším ponížením ten, který všechno stvořil, všechno chrání a všechno řídí, dokud to žije? Bůh se přeje naši pokoru pouze proto, abychom se vyprázdnili od sebe samých, aby pak On nás mohl naplnit, chce, abychom mu nekladli překážky, aby —po lidsku řečeno— se do našeho ubohého srdce vešlo více milosti. Protože ten Bůh, který nás povzbuzuje k pokoře, je ten, který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené, způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všechno.


99

Co brání této pokoře, tomuto být roven Bohu v dobrém a správném smyslu? Je to pýcha. Pýcha je hlavním hříchem, který vede ke špatnému pojetí onoho být roven Bohu. Pýcha vede k tomu, že sledujeme, třeba jen v nedůležitých věcech, našeptávání, kterým satan sváděl naše prarodiče: otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. V Písmu se také můžeme dočíst, že pýcha člověka začíná tím, že odpadne od Hospodina. Protože tato neřest, když se jednou zakoření, ovlivní celý život člověka, až se stane tím, co sv. Jan nazývá superbia vitae, životní pýchou.

Pýcha? Na co? Písmo shrnuje vlastnosti pýchy, tragické i komické zároveň: Nač se pyšníš, když jsi prach a popel? Vždyť už za živa vyvrháváš vnitřnosti. Přijde lehká nemoc a lékař se usmívá. Člověk, který je dnes králem, zítra je umrlec.


100

Když se člověka zmocní pýcha, obvykle za ní přicházejí další neřesti: lakota, nestřídmost, závist, nespravedlnost. Pyšný člověk se marně snaží, aby zbavil trůnu Boha, který je milosrdný ke všem lidem, aby se tam usídlil on, který jedná nemilosrdně.

Měli bychom prosit Pána, aby nás nenechal upadnout do takového pokušení. Pýcha je nejhorší ze všech hříchů a je i nejsměšnější. Když se jí podaří svými četnými přeludy dostat nějakého člověka do svých kleští, ten se pak honosí jen jakýmsi zdáním, naplní se prázdnem, nafoukne se, jako ta žába z bajky, která se samou domýšlivostí tak nafukovala, až praskla. Pýcha je nepříjemná i z lidského hlediska: ten kdo se povyšuje nad všechny a nad všechno, ten jen stále pozoruje sám sebe a ostatními pohrdá, takže oni na to reagují tím, že se jeho pošetilé nadutosti vysmívají.


101

Když slyšíme o pýše, patrně si představujeme despotické, zotročující jednání: hlučné hlasy, které provolávají slávu vítězi, který prochází jako nějaký římský císař vysokými oblouky, trochu skloní hlavu, protože se bojí, aby se jeho slavné čelo snad nedotklo bílého mramoru.

Buďme realisté: taková pýcha patří jen mezi bájné výmysly. My musíme bojovat proti jiným formám pýchy, které se vyskytují mnohem častěji a jsou rafinovanější: je to pýcha, která oceňuje více sebe než bližního, je to zbytečné mluveni, myšlenky, gesta, jistá téměř chorobná nedůtklivost, když náš urážejí slova a činy, které žádnou urážkou nejsou.

Toto všechno může být a je vážným pokušením. Člověk se považuje za slunce a střed všehomíra. Všechno se musí točit kolem něho. A nezřídka se s chorobnou úzkostlivostí uchyluje až k předstírání bolesti, zármutku a nemoci, jen aby všichni ostatní o něho pečovali a hýčkali ho.

Mnoho konfliktů v duchovím životě mnoha lidí působí představivost: co když řekli to či ono..., co když budou myslet..., co když mě budou považovat za... A takový člověk pak trpí smutnou a hloupou nadutostí, neodůvodněnou podezíravostí. Při tomto nešťastném nepodloženém podezřívání je neustále zahořklý a snaží se vnést neklid i mezi ostatní lidi, protože neumí být pokorný, protože se nenaučil zapomínat sám na sebe a dávat se pro Boží lásku do služby druhým lidem.


102

Vraťme se k Evangeliu a zamysleme se nad naším vzorem, nad Ježíšem Kristem.

Jakub a Jan prostřednictvím své matky požádali Ježíše, aby je posadil jednoho po své levici a druhého po své pravici. Ostatní učedníci se proto na ně rozmrzeli. A co na to odpovídá náš Pán? Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech, vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit ale, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé

Jindy šli do Kafarnaum, Ježíš kráčel —jako vždy— vepředu. A když byl v domě, zeptal se jich: O čem jste cestou rozmlouvali? Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali —znovu— o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých dvanáct a řekl jim: Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech. Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá, a kdo mě přijme, nepřijímá mě, ale toho, který mě poslal.

Také jste nadšeni tímto Ježíšovým postupem? Učí je, a pro lepší porozumění dává živý příklad. Zavolá si jedno dítě z těch, která tam asi po domě pobíhala, a objímá ho. Jak je výmluvné toto mlčení Našeho Pána! Vždyť tím řekl všechno: on miluje ty, kdo jsou jako děti. A potom dodává, že tato dětská prostota, pokora ducha, umožní obejmout i Jeho i Otce, který je v nebi.


103

Když se pak blíží hodina utrpení, Ježíš chce názorným způsobem ukázat svůj královský majestát a slavně vjíždí do Jeruzaléma, ale na oslu! Bylo psáno, že Mesiáš má být král pokorný: Řekněte siónské dceři: hle tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku té, která je podrobena jhu.

A při poslední večeři se Kristus chce rozloučit se svými učedníky, připravuje se na večeři, zatím co oni se zaplétalo do nevím kolikátého sporu o to, kdo z této skupiny bude považován za největším. Ježíš vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněné plátno. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je plátnem, které měl uvázáno kolem pasu.

A zase učí příkladem, skutkem. Ježíš se sklání před učedníky, kteří se přeli z pýchy a vychloubačnosti, a s láskou plní úkol služebníka. Potom se vrací ke stolu a říká jim: Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dojímá mě tato Kristova ohleduplnost, protože netvrdí: když to dělám já, tím spíše byste to měli dělat vy. Staví se s nimi na stejnou úroveň, nečiní na nikoho žádný nátlak: laskavě kárá nedostatek velkodušnosti těchto mužů.

Jako oněm dvanácti i nám může Pán stále radit: exemplum dedit vobis , dal jsem vám příklad pokory. Stal jsem se služebníkem, abyste i vy dokázali s tichým a pokorným srdcem sloužit všem lidem.


104

Čím větší jsi, tím více se pokořuj a najdeš milost před Hospodinem. Když budeme pokorní, Bůh nás nikdy neopustí. On pokořuje pyšného, ale zachraňuje pokorné. On osvobodí nevinného, bude zachráněn pro čistotu svých rukou. Nekonečné Boží milosrdenství spěchá rychle na pomoc tomu, kdo volá ze svého ponížení. A pak zasahuje jako všemohoucí Bůh. I kdyby hrozilo sebevětší nebezpečí, i kdyby se zdálo, že je člověk pronásledován, kdyby byl obklíčen ze všech stran nepřáteli své spásy, nezahyne. A děje se to stále, jako se to dělo i dříve.


105

Když jsem četl dnešní epištolu, viděl jsem Daniela mezi hladovými lvy a bez jakéhokoli pesimismu —nemohu tvrdit, že kdykoli v minulosti bylo lépe, protože každá doba má své klady i své zápory— jsem uvažoval o tom, že i v dnešní době pobíhá na svobodě mnoho takových lvů a my musíme v tomto prostředí žít. Jsou to lvi, kteří hledají, koho by pohltili: tanquam leo rugens circuit quaerens quem devoret.

Jak se vyhneme těmto šelmám? Patrně se nám nestane to, co Danielovi. Nejsem lovec zázraků, ale obdivuji se velké Boží velkoleposti a chápu, že by pro Boha bylo patrně snadnější utišit prorokův hlad nebo předložit mu nějaké jídlo, ale neudělal to. Zařídil to naopak tak, že zázrakem poslal z Judska jiného proroka, Habakuka, který mu donesl jídlo. Nevadilo mu udělat velký zázrak, protože Daniel nebyl v té jámě kvůli sobě, ale kvůli nespravedlnosti přisluhovačů ďábla, protože sloužil Bohu a rozbíjel modly.

My bychom také měli bez neobyčejných zázraků, normálním všedním křesťanským životem rozsíváním pokoje a radosti rozbíjet mnohé modly: modly neporozumění, nespravedlnosti, nevědomosti, tak zvaného lidského sebevědomí, které se obrací zády k Bohu.

Neděste se, ani se nebojte, že se vám stane něco zlého, i když prostředí, ve kterém pracujete, je strašné, horší, než jaké měl Daniel v jámě s oněmi hladovými šelmami. Ale Boží ruka je stále stejně mocná, a kdyby to bylo zapotřebí, udělal by zázrak. Mějte víru! Buďte s láskou, uvědoměle a radostně věrni Kristovu učení, buďte přesvědčeni, že nynější časy nejsou horší než v jiných stoletích a že Pán je stále stejný.

Znal jsem jednoho starého kněze, který sám o sobě tvrdil s úsměvem: já jsem stále tak klidný. A tak bychom se i my měli cítit klidní uprostřed světa, obklopeni hladovými lvy, ale neměli bychom ztrácet pokoj a klid. S láskou, s vírou, s nadějí, a nebudeme zapomínat, že Pán, bude—li to zapotřebí, bude dělat zázraky.


106

Říkám vám, že když budete upřímní, když se budete chovat přirozeně, když se budete snažit rovnat Bohu, z pokory, ne z pýchy, pak vy i já budeme bezpečni v jakémkoli prostředí, vždy zvítězíme. Budou to duchovní vítězství Boží lásky, které přinášejí klid, duševní štěstí, porozumění.

Pokora nás povede k tomu, že vykonáme velké věci, ale jen tehdy, když neztrácíme ze zřetele svou vlastní malost, když si stále budeme uvědomovat vlastní nedostatečnost. Přijmi bez váhání, že jsi služebníkem, který má vykonávat plno služeb. Nevychloubej si, že jsi nazýván Božím synem- buďme si vědomi milost, ale nezapomínejme na vlastní přirozenost-; nebuď domýšlivý, jestliže jsi dobře sloužil, protože jsi splnil pouze svou povinnost. Slunce plní svůj úkol, i měsíc poslouchá, andělé plní své poslání. Nástroj vyvolený Bohem pro osvícení pohanů říká: "nejsem hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev" (1 Kor 15, 9)... Ani my bychom se neměli sami chválit za vlastní, vždy jen nepatrné zásluhy.


107

Vysvoboď mě ode všeho zlého a záludného, co je v člověku. Opět k nám promlouvá text dnešní mše svaté o tom správném být roven Bohu, mluví o tom, z jak špatného těsta jsme utvořeni, staví nám před oči všechny špatné sklony. A potom prosí: emitte lucem tuam, sešli své světlo a pravdu, které mě vedly a převedly na tvou svatou horu. Ani vám nemusím vyprávět, jak jsem byl dojat, když jsem recitoval tato slova mezizpěvu.

Jak bychom měli jednat, abychom dosáhli tohoto správného být roven Bohu? V Evangeliu čteme, že Ježíš nechtěl jít do Judska, protože mu židé ukládali o život. Ten, který svou vůlí mohl odstranit své nepřátele, používal jen lidských prostředků. Ten, který byl Bohem, a stačilo jeho rozhodnutí, aby změnil situaci, nám zanechal nádherné ponaučení: nešel do Judska. Jeho příbuzní mu řekli: odejdi odtud do Judska, aby i tvoji učedníci se obdivovali tvým skutkům, které konáš. Chtěli, aby udělal zázrak. Vidíte? To je ukázka toho být roven Bohu správného i špatného.

Správné být roven Bohu: V tebe nechť doufají —říká Ofertorium— všichni, kdo znají tvé jméno, Hospodina, protože ty nikdy neopouštíš ty, kdo tě hledají. A nastává radost této zadrátované hliněné nádoby, protože jsi nezapomněl na prosby pokorných.


108

Nevěřte ani trochu těm, kdo tvrdí, že ctnost pokory znamená lidské pokoření nebo věčné odsouzení ke smutku. Cítit se jako zadrátovaná hliněná nádoba je zdrojem neustále radosti, znamená to, že uznávám před Bohem svou nepatrnost, že jsem dítě, syn. A existuje snad větší radost než ta, že se cítíme sice jako malí a slabí, ale víme, že jsme Boží děti? Proč vlastně my lidé upadáme do smutku? Protože náš život se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali, protože vyvstávají překážky, které nám brání dělat to, co chceme nebo nám to alespoň ztěžují.

Nic z toho se nemůže stát, když člověk prožívá nadpřirozeně Boží synovství. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Ať jsou smutni ti, kdo se zatvrzele nechtějí uznat za Boží děti, říkávám od nepaměti.

Na závěr najdeme v dnešní liturgii dvě prosby, které by měly vycházet z vašeho i z mého srdce jako střelná modlitba: všemohoucí Bože, dej, ať si skrze Božská tajemství vždy zasloužíme dary nebeské A prosíme tě, Pane, dovol nám, abychom ti bez přestání podle tvé vůle sloužili. Sloužit a zase sloužit, moje synové, to je náš úkol, být služebníky všech, aby v našich dnech neustále rostl věrný lid.


109

Podívejte se na Marii. Nikdy se žádný člověk neodevzdal s větší pokorou Božím plánům. Pokora této ancilla Domini, této služebnice Páně, je důvodem, proč ji nazýváme causa nostrae laetitiae, příčinou naší radosti. Eva, když zhřešila tím, že se ve své pošetilosti chtěla rovnat Bohu, se skryla před Hospodinem a styděla se: byla smutná. Maria, která vyznala, že je služebnice Pána, se stává Matkou božského Syna a je naplněna radostí. Ať se i my všichni nakazíme radostí naší dobré Matky: ať jsme v tomto podobni Marii a tak se budeme stále více podobat i Kristu.


Předchozí Další