Josemaría Escrivá Obras
55

Je hodně těch, kdo něco začínají, ale jen málo těch, kdo to i dokončí. A mezi tímto málem bychom měli být i my, kdo se snažíme jednat jako Boží děti. Mějte stále na paměti, že jen práce vykonaná s láskou, dobře udělaná práce, zasluhuje chválu Hospodina, jak můžeme číst v Písmu svatém: lepší je konec díla než jeho počátek.

Možná, že jste tuto historku už slyšeli v jiném mém kázání, nicméně ji znovu připomenu, protože je názorná a poučná. Jednou jsem hledal v knize Rituálu formuli pro požehnání posledního kamene jakési budovy, toho nejdůležitějšího kamene, protože by měl symbolizovat tvrdou, usilovnou a vytrvalou dlouholetou práci mnoha lidí. Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že nic takového neexistuje. Bylo nutno spokojit se s Benedictio ad omnia, s obecným požehnáním. Přiznám se vám, že se mi zdálo nemožné, aby existovala taková mezera, a tak jsem pomalu, ale marně, procházel rejstřík Rituálu.

Mnozí křesťané ztratili přesvědčení, že opravdovost života, který Pán vyžaduje od svých dětí, vyžaduje i dokonalé plnění vlastních úkolů, které mají posvěcovat až do těch nejmenších detailů.

Nemůžeme nabízet Pánu něco, co by —byť i v omezených lidských možnostech— nebylo dokonalé, bez chyby, co by i v nejmenších detailech nebylo provedeno pečlivě. Bůh nepřijímá žádnou břidilskou práci. Nepřinesete mi nic, co by mělo vadu, připomíná nám Písmo svaté, neboť by to nebylo hodno Hospodina. Proto práce každého člověka, každodenní práce, které věnujeme své síly, musí být důstojným obětním darem Stvořiteli, operatio Dei, práce s Bohem a pro Boha: jedním slovem práce bezvadná a dokonalá.


56

Mezi mnoha chválami, které byly o Ježíšovi řečeny ústy lidí, kteří viděli, jak žije, je jedna chvála, která svým způsobem zahrnuje i všechny ostatní. Mám na mysli ono zvolání, plné úžasu a nadšení, které živelně opakovaly zástupy lidí, když viděly jeho zázraky: bene omnia fecit, všechno dělal dobře: velké zázraky i nepatrné věci všedního života, které nikoho neoslňovaly, ale které Kristus dělal naplno jako ten, kdo je perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk.

Celý život našeho Pána mě naplňuje láskou, nadšením. Ale zcela zvláštní slabost mám pro jeho třicet let skrytého života v Betlémě, Egyptě a Nazaretu. Toto dlouhé období, o kterém se v evangeliích téměř nemluví, nemá při povrchním pohledu žádný zvláštní význam. Nicméně jsem vždy tvrdil, že toto mlčení o Mistrově životě je velmi výmluvné a dává křesťanům skvělé ponaučení.


57

Od počátku svého stvoření musel člověk —a to si nevymýšlím— pracovat. Stačí otevřít Písmo svaté a na prvních stránkách můžeme číst —a to dříve než přišel na svět hřích a jako následek této urážky Boha i smrt, utrpení a neštěstí —že Bůh utvořil Adama z hlíny země a stvořil pro něho a jeho potomstvo tento tak krásný svět, ut operaretur et custodiret illum , aby ho obdělával a střežil.

Měli bychom si tedy být vědomi toho, že práce je něco báječného, něco, co je pro všechny lidi zákonem, kterému tím či oním způsobem podléháme, i když se někteří lidé snaží z něho vyprostit. Dobře si to pamatujte: tato povinnost nenastala jako následek prvotního hříchu, ani není nějakým vynálezem moderní doby. Je to užitečný prostředek, který nám Bůh zde na zemi svěřuje, činí naše dny radostnými a dělá nás účastnými na své tvůrčí moci, abychom si vydělávali na živobytí a současně sklízeli plody pro věčný život, člověk je zrozen k práci jako ptáci k letu.

Patrně mi namítnete, že uplynulo mnoho staletí a jen velmi málo lidí myslí tímto způsobem, že většina lidí se lopotí z důvodů zcela jiných: jedni pro peníze, jiní, aby uživili rodinu, další kvůli jistému společenskému postavení, aby rozvinuli své schopnosti, aby vyhověli svým nezřízeným vášním, aby přispěli ke společenskému pokroku. A většinou berou svou práci jako nějakou nutnost, které se nemohou vyhnout.

Proti tomuto nízkému, sobeckému, přízemnímu pohledu si musíme připomenout a připomínat to i ostatním lidem, že jsme Boží děti, které stejně jako osoby z evangelního podobenství zve náš Otec všechny stejně: Synu, jdi dnes pracovat na vinici. Ujišťuji vás, že jestliže se každý den budeme snažit považovat své osobní povinnosti za Boží požadavek, budeme umět vykonávat svou práci po lidské i nadpřirozené stránce co nejdokonaleji. Snad se i někdy vzbouříme, jako ten starší syn, který odpověděl: mně se nechce, ale rychle se jistě vzpamatujeme a kajícně se s ještě větším úsilím budeme věnovat plnění svých povinností.


58

Jestliže přítomnost nějaké vážené, významné osoby stačí k tomu, aby se ti, kdo s ní, chovali lépe, jak to, že stálá Boží všudypřítomnost, o které víme a jsme za ni vděční, nepůsobí vždy tak, že jsou naše slova, skutky i city lepší? Opravdu, kdyby skutečnost, že nás Bůh vidí, vyla dobře vryta v našem vědomí a my jsme si uvědomovali, že každá naše práce, naprosto každá —neexistuje nic, co by uniklo jeho pohledu— se děje v jeho přítomnosti, jak pečlivě bychom všechno dělali nebo jak jiné by bylo naše jednání? A toto je tajemství svatosti, o které učím už tolik let: Bůh nás všechny vyzývá, abychom ho napodobovali, vás i mne, abychom žili na tomto světě, abychom byli lidmi tohoto světa, ale uměli při každé čestné lidské činnosti dávat Krista, našeho Pána, na první místo.

Teď jistě pochopíte ještě lépe, že kdyby někdo z vás neměl rád práci, kterou má dělat, kdyby se opravdově neangažoval v nějaké ušlechtilé pozemské práci, aby ji tím posvěcoval, kdyby mu chybělo povolání, nikdy by nepronikl do nadpřirozené podstaty učení, které vám tu vykládám, protože by mu chyběla jedna nutná podmínka, a to, aby byl dobrým pracovníkem.


59

Upozorňuji vás, a není to z mé strany žádná domýšlivost, že si sám uvědomím, když tato má slova vyzní naprázdno nebo se nedotknu toho, kdo mi naslouchá. Dovolte mi, abych vám otevřel své srdce, abyste se mnou vzdali Bohu díky. Když jsem v roce 1928 poznal, co ode mne Pán chce, hned jsem se dal do práce. V těch letech —díky, Bože, protože bylo třeba hodně trpět i hodně milovat— mě mnozí pokládali za blázna, jiní se tvářili, že mě chápou a nazývali mě snílkem, ale takovým, který sní o nemožném. Přese všechno i přes svou vlastní ubohost jsem pracoval dále, aniž bych ztratil odvahu, a protože ta záležitost nebyla jen mou věcí, pomalu se cesta otevírala i přes všechny obtíže, a dnes je Dílo rozšířeno po celém světě, od pólu k pólu, většině lidí to dnes připadá přirozené, protože Pán se postaral o to, aby Dílo bylo uznáno za jeho záležitost.

Už jsem řekl, že jakmile s někým promluvím pár slov, zjistím, zda mi rozumí nebo ne. Nestává se mi, aby mi někdo jako kvočně, která sedí na vejcích, podstrčil kachní vejce. Ubíhají dny a teprve, když kuřata rozbijí skořápku, kvočna vidí pobíhat jakýsi chundelatý chlupatý raneček a podle divného způsobu chůze —jedna noha sem druhá tam— si uvědomí, že tohle mládě není její kuře, že se nikdy nenaučí pípat, i kdyby se snažilo sebevíc. Nikdy jsem neměl nikomu za zlé, když se ke mně obrátil zády, dokonce ani, když na mou snahu pomoci mi spláceli drzostí. Proto, tehdy v r. 1939 upoutal mou pozornost jeden nápis, který jsem viděl v jedné budově, kde jsem dával duchovní cvičení pro vysokoškoláky. Ten nápis zněl: každý ať jde svou cestou; byla to užitečná rada.


60

Promiňte mi tuto odbočku, a i když jsme se od tématu podstatně nevzdálili, vraťme se k hlavní myšlence. Věřte, že profesionální práce je podstatnou a neoddělitelnou součástí našeho křesťanského života. Pán chce, abyste byli svatí na tom místě, kde právě jste, v povolání, které jste si z jakýchkoliv důvodů zvolili; podle mne jsou všechny důvody pro volbu povolání dobré a ušlechtilé —pokud nejsou v rozporu s Božím zákonem— a všechny lze v nadpřirozeném plánu napojit na proud lásky, který určuje život každého Božího syna.

Nemohu se zbavit jistých rozpaků, když někdo mluví o své práci a tváří se jako mučedník, tvrdí, že mu práce zabere nevím kolik hodin denně a ve skutečnosti nedělá ani z poloviny tolik práce jako mnoho jeho kolegů, kteří konec konců jednají pouze ze sobeckých důvodů nebo alespoň z pohnutek čistě lidských. Všichni, kdo tu teď hovoříme s Ježíšem, máme nějaké povolání: lékař, právník, ekonom... Pomyslete na své kolegy, kteří vynikají svou profesionální vážností, svou poctivostí, svou obětavou službou: nevěnují snad mnoho hodin dne a dokonce i noci této práci? Nemáme se od nich co učit?

Když k vám mluvím, i já zkoumám své jednání a vyznávám se vám, že když si položím takovou otázku, trochu se stydím a ihned prosím Boha za odpuštění, myslím přitom na své jednání často tak slabošské, tak vzdálené poslání, které nám zde na zemi Bůh svěřil. Kristus, píše jeden církevní otec, nás tu zanechal, abychom byli lampami, abychom byli učiteli ostatních lidí, abychom byli kvasem, abychom žili jako andělé mezi lidmi, jako dospělí mezi dětmi, jako lidé duchovní mezi lidmi pouze rozumovými, abychom byli semenem, abychom přinášeli ovoce. Ani by nebylo třeba otevřít ústa, kdyby nás život byl takový. Nebylo by zapotřebí slov, kdybychom vyučovali skutky, nebyl by na světě ani jeden pohan, kdybychom byli opravdovými křesťany.


61

Nesmíme se mýlit a myslet si, že apoštolát se omezuje na svědectví několika zbožných praktik. Ty i já jsme křesťané, ale zároveň občané a lidé pracující, s jasně stanovenými povinnostmi, které musíme vzorně plnit, jestliže se opravdu chceme posvěcovat. Sám Ježíš Kristus na nás naléhá: Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí v celém domě. Tak a't vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.

Profesionální práce —ať je jakákoli— se stává svítilnou, která bude svítit všem kolegům a přátelům. Proto obvykle opakuji členům sdružení Opus Dei, a moje tvrzení platí pro všechny, kdo mě posloucháte: že by mne vadilo, kdybych slyšel, že někdo je mým dobrým synem, dobrým křesťanem, ale špatným ševcem. Jestliže se nebude snažit, aby se pořádně naučil svému řemeslu nebo aby ho svědomitě provozoval, nebude ho moci posvěcovat, ani ho nebude moci nabídnout Pánu; a posvěcování všední práce je stěžejním prvkem pravé spirituality pro ty, kdo, angažování ve světských záležitostech, chtějí být v důvěrném styku s Bohem.


62

Bojujte proti přílišnému pečování o svou vlastní osobu, buďte k sobě nároční! Často příliš myslíme na své zdraví, na odpočinek, který samozřejmě nesmí chybět právě proto, že je zapotřebí vrátit se k práci s obnovenými silami. Ale odpočinek —už jsem o tom psal před mnoha lety— nemá být pouhým nicneděláním, měli bychom se rozptýlit nějakou méně náročnou činností.

Jindy se uchylujeme k falešným výmluvám a jsme příliš pohodlní, zapomínáme na svou odpovědnost, která spočívá na našich bedrech, spokojíme se tím, že se zbavíme nějaké povinnosti, necháme se ukolébat řadovými rozumovými důvody, abychom mohli stát se složenýma rukama, a zatím satan a jeho spojenci si dovolenou nikdy neberou. Pozorně poslouchej a uvažuj o tom, co napsal svatý Pavel křesťanům, kteří byli otroky: naléhal na ně, aby poslouchali své pány: neposlouchejte jenom naoko, abyste se líbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří s radostí plní Boží vůli. Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem. Jak dobrá rada pro tebe i pro mne!

Požádejme našeho Pána Ježíše Krista o světlo a poprosme ho, aby nám v každém okamžiku pomohl vidět tento božský smysl, který mění naši profesionální práci ve stěžejní kámen, na kterém spočívá a okolo kterého se točí naše povolání ke svatosti. V evangeliu najdete, že Ježíš byl znám jako faber, filius Mariae , dělník, syn Marie. Tak i my musíme s posvátnou hrdostí ukazovat svými skutky, že jsme přece dělníci, muži i ženy práce!

Vždy bychom měli jednat jako Boží vyslanci. Proto bychom měli mít na zřeteli, že Bohu dobře nesloužíme, když zanedbáváme svou práci, když s ostatními lidmi nesdílíme úsilí a obětavost při plnění pracovních závazků, když se o nás bude říkat, že jsme neúspěšní, nesolidní, lehkomyslní, nepořádní, líní, neužiteční budižkničemu... Protože ten, kdo zanedbává tyto povinnosti, zdánlivě ne tak důležité, těžko zvítězí nad jinými povinnostmi v duchovním životě, které jsou ještě obtížnější. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci.


63

Nemluvím o nějakých pomyslných ideálech. Opírám se o zcela konkrétní skutečnost zásadní důležitosti, která je schopná změnit podle Božích požadavků, i velmi pohanské a nepřátelské prostředí., jak se to stávalo v prvních dobách naší spásy. Zamyslete se nad slovy neznámého autora z té doby, který takto mluví o velikosti našeho povolání: křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Žijí ve světě, ale nejsou ze světa, jako duše je v těle, ale není tělesná. Sídlí ve všech obcích jako duše ve všech částech těla, žijí duchovním životem, ale není to vidět, jako i duše žije svým životem... Žijí jako poutníci mezi pomíjivými věcmi v očekávání neporušitelnosti nebes, jako nesmrtelná duše nyní přebývá ve smrtelném stánku. Zdokonalují se v pronásledování, jako se duše krášlí umrtvováním... A křesťanům není dovoleno opouštět své poslání ve světě, jako duši není doceleno odloučit se dobrovolně od těla.

Šli bychom tedy špatnou cestou, kdybychom nedbali na světské starosti. I tady nás Pán očekává. Buďte ujištěni, že skrze obyčejný život, který řídí nebo dopouští Boží prozřetelnost ve své nekonečné moudrosti, se my lidé máme přibližovat k Bohu. Tohoto cíle nedosáhneme, nebudeme—li se snažit dělat dobře svou práci, jestliže lidsky i nadpřirozeně rozhodně nevytrváme v započaté práci, jestliže nebudeme dělat svou práci co nejlépe, a je—li možno —myslím, že jestliže opravdu budeš chtít, pak to i bude možno — dělat ji opravdu velmi dobře, protože použijeme všech čestných nutných pozemských i duchovních prostředků, abychom mohli našemu Pánu nabídnout prvotřídní práci, důkladně provedenou do všech detailů.


64

Často říkávám, že v těchto chvílích rozhovoru s Ježíšem, který nás pozoruje a naslouchá nám ze svatostánku, nemůžeme upadnout do nějaké neosobní modlitby. A připomínám, že při takové meditaci, která je dialogem s Pánem —není třeba slov— musíme vyjít z anonymity, postavit se před něj takoví, jací jsme, aniž bychom se skrývali v množství lidí v plném kostele, aniž bychom se rozplývali v nekonečných litaniích prázdných slov, které nevycházejí ze srdce, nanejvýš z nějakého bezobsažného zvyku.

Teď tedy ještě dodám, že i tvá práce by měla být osobní modlitbou, měla by se stát důležitým rozhovorem s naším nebeským Otcem. Když budeš hledat posvěcení ve své pracovní činnosti a skrze ni, nutně se budeš muset snažit o to, aby se stala osobní neanonymní modlitbou. Ani tvá práce by se neměla zvrhnout v bezvýrazné neosobní, rutinérské plnění úkolů, protože pak by vyhaslo ono božské nadšení, které ti při tvé každodenní práci pomáhá.

Vzpomínám si na své cesty na válečné fronty během španělské občanské války. Neměl jsem k disposici žádné lidské zázemí, jezdil jsem tam, kde někdo potřeboval mou kněžskou službu. Za oněch tak zvláštních okolností, které snad pro někoho byly pohnutkou pro ospravedlnění různých opomenutí a poklesků, jsem se neomezoval na poskytování nějakých jednoduchých asketických rad. Staral jsem se o jejich duše, jako i dnes se snažím o to, aby Pán probudil podobnou starost i v každém z vás, zajímal jsem se o dobro jejich duší i o jejich radost zde na zemi, povzbuzoval jsem je, aby dobře využívali času a dělali nějakou užitečnou práci, aby pro ně válka nebyla v jejich životě něco jako uzavřená závorka, žádal jsem je, aby neklesali na mykli, aby dělali všechno možné, aby se zákopy a vojenské baráky nestaly něčím jako tehdejšími nádražními čekárnami, kde lidé ubíjeli čas čekáním na vlaky, které, jak se zdálo, neměly nikdy přijet...

Radil jsem jim konkrétně, aby se zaměstnávali nějakou užitečnou činností —studiem jazyků nebo studiem něčeho jiného— slučitelnou s vojenskou službou, radil jsem jim, aby nikdy nepřestávali být Božími dětmi a aby se snažili o to, aby veškeré jejich jednání bylo operatio Dei, prací orientovanou na Boha. A byl jsem dojat, když jsem viděl, jak tito chlapci v situacích vůbec ne lehkých se chovali obdivuhodně, byl znát jejich solidní duchovní život.


65

Také si vzpomínám na svůj pobyt v Burgosu, kde jsem byl ve stejné době. Přijíždělo tam hodně lidí, aby se mnou strávili několik dní své dovolené, kromě těch, kteří tam byli v této oblasti v kasárnách jako stálá posádka. Sdílel jsem s několika svými duchovními syny jediný pokoj jednoho zchátralého hotelu, a ač jsme postrádali i ty nejnezbytnější věci, zařídili jsme si život tak, že těm, kdo k nám přijížděli —a byly jich stovky— nechybělo nic potřebného k tomu, aby si mohli odpočinout a nabrat nových sil.

Chodívali jsme se projít po břehu řeky Arlanzón, kde jsem s nimi hovořil, naslouchal jejich zpovědi a snažil jsem se radit jim tak, abych je utvrzoval ve víře nebo jim otvíral nové obzory duchovního života. A vždy jsem jim s pomocí Boží dodával odvahy, povzbuzoval je a podněcoval, aby jednali jako křesťané. Často jsme na těchto procházkách došli do kláštera Las Huelgas, jindy jsme se uchylovali do katedrály.

Rád jsem vylézal na jednu z věží katedrály, aby moji přátelé mohli vidět zblízka římsu: pravé krajkoví z kamene, výsledek trpělivé, namáhavě práce. Při těchto rozhovorech jsem je upozornil, že tato nádhera není zcela vidět. A abych jim názorně ukázal to, co jsem jim mnohokrát vysvětloval, říkal jsem: toto je práce orientovaná na Boha, dílo pro Boha: dokonale splnit nádherný, úchvatný osobní úkol a vytvořit tyto jemné kamenné krajky.

A oni tváří tvář této skutečnosti, která k nim vcházela očima, pochopili, že toto všechno je modlitba, báječný rozhovor s Pánem. Ti, kdo vydávali své síly na tuto práci, velmi dobře věděli, že z městských ulic jejich úsilí nikdo neocení, že je to pouze pro Boha. Chápeš tedy, jak tě tvá práce bude také operatio Dei, lidská práce s Božím obsahem i formou.


66

Buďte si vědomi toho, že Bůh je všude, my obděláváme pole a chválíme tím Pána, brázdíme moře a konáme každou svou práci a opěvujeme tím jeho milosrdenství. Tak jsme stále spojeni s Bohem. I když jste osamoceni, mimo své normální prostředí —jako ti chlapci v zákopech— budete žít s Pánem skrze tuto osobní, namáhavou a vytrvalou práci, kterou proměníte v modlitbu, protože ji začnete i skončíte s Bohem Otcem, Bohem Synem i Bohem Duchem Svatým.

Ale nezapomeňte také, že žijete ve společenství lidí, kteří od vás —i od tebe— očekávají křesťanské svědectví. Proto ve svém zaměstnání, pokud je to v lidských silách, musíme jednat tak, abychom se nemuseli stydět, kdyby nás viděl pracovat někdo, kdo nás zná a má nás rád. Neměli bychom mu dávat podnět k tomu, aby se za nás červenal. Budete—li jednat v tom duchu, jak se vás to snažím naučit, nepřivedete do rozpaků nikoho, kdo vám důvěřuje a ani vy se nebudete muset červenat. A také se vám nestane to, co tomu člověku z podobenství, který chtěl postavit věž: když položil základy a nemohl dokončit stavbu, všichni, kteří to viděli, se mu vyznali a říkali: to je ten člověk, který se pustil do stavby a nemohl ji dokončit.

Ujišťuji vás, že jestliže neztratíte ze zřetele nadpřirozené hledisko, dokončíte svůj úkol, dostavíte svou katedrálu až do položení posledního kamene.


67

Possumus! S pomocí Boží můžeme zvítězit. Říkám vám, že není těžké, aby se práce stala modlitbou. Stačí jen nabídnout ji Bohu a dát se do díla, a Bůh, který vás slyší, vám už pomůže. Budete při své denní práci umět rozjímat. Protože máme jistotu, že On se na nás dívá a zároveň nás žádá, abychom se zase přemohli: žádá od nás malou oběť; abychom se usmáli na nějakou nepříjemnou osobu, abychom začali prací méně příjemnou, ale nezbytnější, abychom dbali na drobnosti a vytrvali u práce, když by bylo tak snadné ji opustit, abychom neodkládali na zítřek to, co můžeme udělat dnes. Měli bychom dělat všechno tak, abychom vyhověli Jemu, našemu Bohu Otci. A můžeš si dát na svůj stůl nebo na nějaké skryté místo, kde by nebudil pozornost, ale které by ti sloužili jako budíček pro tvé rozjímání, kříž, který bude tvé srdce i pro tvou duši učebnicí, z které se budeš učit lekce služby.

Když se rozhodneš — přirozeně, aniž bys opouštěl tento svět, při své běžné práci. dát se na tuto cestu rozjímání, hned pocítíš přátelství našeho Mistra i Boží příkaz proklestit Boží stezky země celému lidstvu. Ano, touto svou prací přispěješ k rozšíření Kristova království do všech světadílů. A budou následovat hodiny práce, jedna za druhou, které budeš obětovat za daleké národy, které se teprve rodí k víře, za národy Východu, kterým je brutálně bráněno svobodně vyznávat víru; za tradičně křesťanské země, kde se zdá, že světlo Evangelia ztratilo svůj lesk a lidé se zmítají v nevědomosti... Taková hodina práce pak nabývá velké hodnoty, to, že vydržím pracovat dále se stejným úsilím, ještě chvilku, ještě několik minut, až do úplného dokončení úkolu. Děláš tak prakticky a jednoduše z rozjímání apoštolát jako naléhavou potřebu srdce bijícího svorně s nejsladším a milosrdným srdcem Ježíše, našeho Pána.


68

Patrně se zeptáš: a jak se mi podaří jednat vždy v tomto duchu a dělat pořádně svou práci? Odpověď není ode mne, ale od svatého Pavla: Buďte stateční a silní. Ve všem, co děláte, projevujte lásku. Dělejte vše z lásky a svobodně, nepřipouštějte si strach a neupadejte do rutinérství, služte našemu Bohu Otci.

Rád se vracívám k veršům nevalné umělecké ceny, ale velmi názorným: můj život je celý z lásky / a jestliže jsem v lásce zkušený, / je to pro sílu bolesti, / neboť nemiluje nikdo více než ten, / kdo hodně trpěl. Věnuj se svým pracovním povinnostem z lásky, dělej vše z lásky, znovu to opakuji, a zjistíš —právě protože miluješ, kdybys zakoušel hořkost neporozumění, nespravedlnosti, nevděku a dokonce lidského nezdaru— jak je tvoje práce báječná. Sladké ovoce, semeno věčnosti!


69

Nicméně někteří lidé, dobří, dokonce velmi dobří, slovy sice tvrdí, že usilují o šíření krásného ideálu naší víry, ale v praxi se spokojují s tím, že jsou povrchní a nedbalí v práci, jeví se jako lehkomyslní. Když se s těmito lidmi, kteří vyznávají křesťanství jen ústy, setkáme, měli bychom jim —s láskou a účinně— pomoci. A bude—li zapotřebí, použit onen evangelní prostředek k bratrskému pokárání: kdyby někdo byl náhle stržen k nějakému poklesku, uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti. Jen si dávej pozor každý sám na sebe, abys nepodlehl také i ty. Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon. A jistě, kromě toho že jsme povoláním katolíci, máme i další důvody: vyšší věk, zkušenost nebo odpovědnost, pak tím spíše bychom měli promluvit, měli bychom se snažit, aby se tito lidé vzpamatovali, aby dosáhli větší vážnosti ve své práci, měli bychom je bez ponižování usměrňovat jako dobrý otec, učitel.

Jistě nám hodně pomůže promýšlet jednání svatého Pavla: Víte sami, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali. Naopak, ve dne v noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž... Už tehdy, když jsme byli u vás, jsme vám přikazovali: kdo nechce pracovat, ať nejí.


70

Jakožto křesťané a z lásky k Bohu i k bližním musíme dávat dobrý příklad. Abyste nebudili pohoršení, abyste nevzbudili ani stín podezření, že Boží děti jsou nedbalé nebo nejsou k ničemu, abyste nedávali špatný příklad..., měli byste se jako odpovědní lidé snažit nabízet svým jednáním vrchovatou míru, dobrou hřivnu. Stejně jako rolník, který obdělává půdu a při tom neustále pozvedá své srdce k Bohu, tak i tesař, kovář, úředník, intelektuál —všichni křesťané— musí být vzorem pro své spolupracovníky, bez povýšenosti, neboť jsme si velmi dobře vědomi toho, že jen když počítáme s Ním, podaří se nám zvítězit: My sami nemůžeme ani zvednout ze země stéblo slámy. Proto každý ve své práci, ve svém společenském postavení by měl cítit povinnost pracovat pro Boha, aby všude rozséval Boží pokoj a radost. Dokonalý křesťan vždy přináší klid a radost. Klid, protože ví, že žije v přítomnosti Boží, radost, protože vidí, jak je zahrnován Božími dary. Takový opravdový křesťan je skvělá osobnost, svatý Boží kněz.


71

Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme jednat z lásky, nikdy ne jako ti, kdo jen snášejí tíhu trestu nebo prokletí: cokoli mluvíte nebo konáte, všechno dělejte ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a skrze něho děkujte Bohu Otci. A tak budeme dělat svou práci dokonale, budeme správně využívat času, protože budeme milujícími Božími nástroji, budeme si uvědomovat odpovědnost a důvěru, kterou vložil Bůh přes všechnu naši lidskou slabost na naše bedra. Při každé své činnosti můžeš počítat a Boží pomocí ale musíš jednat výhradně z lásky.

Ale nesmíme zavírat oči před skutečností, nespokojme se zjednodušeným povrchním pohledem, který by nás mohl svést k myšlence, že nás čeká snadná cesta a že abychom jí prošli, stačí několik dobrých úmyslů a několik horoucích přání sloužit Bohu. Nepochybujte o tom, že časem nastanou —možná dříve než si myslíme—obzvláště těžké situace, které budou vyžadovat ducha velké oběti a velkého sebeobětování. Vzbuzuj proto ctnost naděje a přijmi beze strachu apoštolovo zvolání: jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se na nás zjeví; řádně a v klidu rozjímej o tom, čím se stane nekonečná Boží láska vylitá na ubohého tvora! Nastal čas, abys při své běžné práci vzbuzoval víru, naději, oživoval lásku, to je abys vzbuzoval všechny tři božské ctnosti, které nám pomáhají, abychom ihned bez milosti, bez pokrytectví, bez okolků dali výhost všem omylům v našem jednání, v práci i v našem duchovním životě.


72

Moji milování bratři —opět hlas svatého Pavla— buďte pevní a nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle pro Pána, vždyť víte, že vaše práce není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem. Vidíte? Je to propojení celé řady ctností, které nám pomáhají posvěcovat naši práci: síla, abychom vytrvali v práci přes přirozené obtíže a nenechali se nikdy přemoci vyčerpaností z návalu práce: střídmost, abychom se bez výhrad vydávali a abychom dovedli překonávat pohodlnost a sobectví, spravedlnost, abychom plnili své povinnosti vůči Bohu, společnosti, rodině, kolegům; moudrost, abychom v každém případě poznali, co je vhodné udělat a bez otálení se vrhli do díla... A to všechno, znovu to opakuji, z lásky, s živým a bezprostředním pocitem odpovědnosti za výsledek naší práce a jejího apoštolského dosahu.

Obras son amores y no buenas razones, říká lidové řečení a myslím, že není třeba dodávat nic dalšího.

Pane, dej nám svou milost. Otevři nám dveře do nazaretské dílny, abychom se naučili rozjímat o tobě, tvé svaté Matce Marii i o svatém patriarchovi Josefovi —kterého mám osobně velmi rád a velmi ho uctívám— jak se všichni tři věnujete posvěcující práci. Pohne to jistě naším ubohým srdcem a budeme tě hledat; a najdeme tě v každodenní práci, protože ty si přeješ, abychom z ní udělali dílo pro Boha, dílo lásky.


Předchozí Další