Svoboda, Boží dar

Často vám připomínám onu dojemnou scénu z Evangelia, kdy Ježíš mluví k zástupům z Petrovy loďky. Tento zástup lidí, kteří šli za Ježíšem, stravuje srdce Božského učitele starostí o jejich duše. Ježíš chce, aby i jeho učedníci sdíleli tuto jeho horlivost. Když jim řekl, aby zajeli na hlubinu —duc in altum! — navrhuje Petrovi, aby spustil sítě k lovu.

Nechci se teď zabývat touto scénou podrobně. Chci jen, abychom se zamysleli nad tím, co říká sv. Petr, když se stává svědkem zázraku: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný. Jsem přesvědčen, že to velmi dobře vyjadřuje i osobní situaci každého člověka. Ale ujišťuji vás, že já, který jsem se ve svém životě setkal s tolika zázraky milosti, působící skrze lidské ruce, bych chtěl čím dále tím více volat: Pane, neodcházej ode mě, protože bez tebe nemohu udělat nic dobrého.

Právě proto chápu velmi dobře ona slova biskupa z Hipony, která znějí jako nádherná oslava svobody: Bůh, který tě stvořil bez tebe, tě bez tebe nespasí, protože tíhneme všichni, ty i já, i když je to smutné a dost nešťastné, k tomu, abychom se postavili proti Bohu a zavrhli ho, snad se svými skutky, nebo dokonce volali: nechceme, aby tento nad námi kraloval

Chápeme štěstí, ke kterému jsme byli povoláni a vděčně přijímáme skutečnost, že všichni tvorové byli stvořeni Bohem a pro Boha z ničeho jako bytosti obdařené rozumem, jako lidé, i když tak často tento rozum ztrácíme, a jako bytosti nerozumné, které se pohybují po povrchu země nebo sídlí v jejich hlubinách, nebo brázdí nebeskou modř, některé dokonce hledí přímo ke slunci. Ale ve vší té nádherné různorodosti pouze my lidé —nemluvím tu o andělech— máme se svým stvořitelem jedno společné: svou svobodu. Můžeme Pánu vzdávat chválu, ale můžeme mu ji i upírat, tu chválu, které mu náleží jakožto tvůrci všeho toho, co je.

A v této možnosti volby spočívá jistá nevyjasněnost lidské svobody. Pán, který nás vroucně miluje, nás vyzývá a povzbuzuje k tomu, abychom volili dobře: Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít. Vyvol si tedy život, abys byl živ.

Zamysli se nyní —i já chci zpytovat své svědomí— zda volíš pevně a neochvějně život. Zda na přelaskavý Boží hlas, který tě povzbuzuje ke svatosti, odpovídáš svobodným ano. Podívejme se na Ježíše, jak mluví k lidem v palestinských městech i na venkově. Nechce se vnucovat. Chceš-li být dokonalý…, říká bohatému mladému muži. Onen mladík odmítl tuto jemně vyslovenou radu a Evangelium vypraví, že abiit tristis , odešel zarmoucen. Proto ho někdy nazýváme ave triste: ztratil radost, protože odmítl odevzdat svou svobodu Bohu.

A nyní se zamysleme nad onou vznešenou chvílí, kdy archanděl Gabriel zvěstuje Panně Marii rozhodnutí Nejvyššího. Naše Matka Panna Maria poslouchá a vyptává se, aby lépe pochopila to, co od ní Bůh žádá, potom následuje odhodlaná odpověď: fiat -ať se mi stane podle tvého slova- jako plod té nejvyšší svobody: svobody rozhodnout se pro Boha.

Ve všech tajemstvích naší katolické víry je patrná tato chvála svobody. Nejsvětější Trojice tvoří z ničeho svět a člověka ve svobodném proudu lásky. Slovo sestupuje z nebe a bere na sebe naše tělo s touto velkolepou pečetí svobody v podřízenosti: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.

Když přišla hodina určena Bohem, aby lidstvo bylo vykoupeno z otroctví hříchu, vidíme Ježíše Krista v Getsemanech, jak bolestně trpí, až se potí krví, jak dobrovolně a odevzdaně přijímá oběť, kterou Bůh od něho vyžaduje: jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači. Už před tím to oznámil svým drahým v jednom z těch hovorů, kdy jeho srdce překypovalo láskou, aby ti, kdo ho milují, poznali, že On je cesta a že není jiné cesty, jak se přiblížit k Otci: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe, mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout.

Nikdy nebudeme schopni pochopit tuto Ježíšovu svobodu, tak nesmírnou a nekonečnou jako jeho láska. Ale jeho velkomyslná oběť by nás měla vést k zamyšlení: proč jsi mi, Pane, dal tuto výsadu, která mi dovoluje následovat tvé kroky, ale také tě urážet? A tak docházíme k zamyšlení, jak správně této svobody využít: může směřovat k dobru nebo je její zaměření chybné, zapomíná na nejvyšší Lásku a odloučí se od ní. Osobní svobody člověka —kterou hájím a vždy budu hájit za všech sil— mě vede k tomu, abych se ptal s přesvědčivou jistotou, vědomou si i své slabosti: Co ode mne, Pane, očekáváš, abych to mohl svobodně udělat?

Na to nám odpovídá sám Kristus: veritas liberabit vos, pravda vás osvobodí. Co je to však za pravdu, která v celém našem životě počíná a dovršuje cestu svobody? Je to radost a jistota, která vychází ze vztahu mezi Bohem a jeho tvory, z poznání, že jsme vyšli z Božích rukou, že v nás našla zalíbení Nejsvětější Trojice, že jsme děti tak báječného Otce. A já prosím svého Pána, abychom si to konečně uvědomili, abychom se z toho stále více těšili, pak budeme totiž jednat jako svobodní lidé. Nezapomeňte na to, že ten, kdo si není vědom toho, že je Boží syn, nezná pravdu a ve svém jednání postrádá sebeovládání, které dobře znají ti, kdo milují Boha nade vše.

Měli byste vědět, že abychom získali nebe, musíme se o to snažit svobodně, musíme se rozhodovat naplno, trvale a dobrovolně. Ale svoboda nestačí sama o sobě, potřebuje nějaké vodítko, nějakého průvodce. Nestačí, aby člověk kráčel sám, aniž by ho někdo vedl; a proto byl osvobozen, aby měl za krále Krista, "jehož jho netlačí a jeho břemeno netíží" (Mt 11, 30), a ne ďábla, jehož království tíží.

Odvrhněte omyl těch, kdo se spokojí smutným pokřikováním: svoboda! svoboda! Často se v tomto volání skrývá tragická závislost, protože volba, která dává přednost omylu, neosvobozuje, jediný, kdo osvobozuje, je Kristus, neboť jen on sám je cesta pravda a život.

Ještě jednou se před Bohem zeptejme sami sebe: Proč jsi nám, Pane, dal tuto moc? Proč jsi do nás vložil toto právo, abychom si tě buď zvolili, nebo tě zavrhli? Ty ještě chceš, abychom této své schopnosti využili správně. Co chceš, Pane, abych udělal? A na to je jasná a přesná odpověď: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

Vidíte? Svoboda dostává svůj pravý smysl jen, když slouží pravdě, která osvobozuje, když hledá nekonečnou Boží lásku, která nás zbavuje našich závislostí. Čím dál tím víc touží zvěstovat, a to hodně nahlas, tento nesmírný poklad křesťana: svobodu ve slávě Božích dětí. Tam směřuje dobrá vůle, která nás učí usilovat o dobro poté, co je odlišíme od zla.

Byl bych rád, kdybyste se zamysleli nad jednou základní věcí a to nad odpovědností našeho svědomí. Nikdo nemůže volit za nás: v tom spočívá nejvyšší stupeň lidské důstojnosti, aby totiž lidé skrze vlastní úsilí a ne skrze druhé směřovali k dobru. Mnozí z nás jsme zdědili katolickou víru po rodičích a milostí Boží na křtu, který jsme obdrželi hned po narození, se začal v naší duši rozvíjet duchovní život. Ale v průběhu celého života, a dokonce v průběhu každého dne, musíme obnovovat své rozhodnutí milovat Boha nade vše. Je to křesťan, opravdový křesťan, ten kdo se podrobuje vládě jediného Božího Slova bezpodmínečně a pokorně, s odhodláním odolat pokušení ďábla stejně jako Kristus: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.

Boží láska je náročná, nespokojí se, jestliže jí jdeme v ústrety, ale klademe si při tom nějaké podmínky, toužebně očekává, že se zcela odevzdáme, že si ve svém srdci neponecháme žádné temné zákoutí, kam nedosáhne potěšení a radost z milosti a z nadpřirozených darů. Možná že si pomyslíte, že odpovědět ano na takovou náročnou lásku by mohlo znamenat ztrátu svobody.

S pomocí Pána, který je tu teď v této hodině modlitby s námi, doufám, že On nám toto téma svým světlem pomůže osvětlit. Každý z nás jsme někdy zažili, že služba Kristu sebou přináší bolest a únavu. Popírat tuto skutečnost by znamenalo, že jsme se s Bohem nikdy nesetkali. Milující duše ví, že když tato bolest přijde, že je to jen něco pomíjivého a brzy objeví, že břemeno netíží a netlačí, protože je nese na ramennou On, stejně jako vzal na sebe břevno kříže, když šlo o naše věčné štěstí. Ale jsou lidé, kteří to nechápou, kteří se proti stvořiteli bouří —je to vzpoura bezmocná, ubohá, smutná— kteří slepě opakují marný nářek, který zachycuje žalm: Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme. Odmítají plnit —tiše a hrdinsky, přirozeně, nenápadně, bez velkého naříkání— tvrdé každodenní úkoly. Nechápou, že Boží vůle, i když se projevuje bolestí, zraňující náročností, je právě totožná se svobodou, která spočívá pouze v Bohu a jeho záměrech.

Jsou lidé, kteří se zaštiťují svou svobodou. Moje svoboda! Moje svoboda! Mají svobodu, ale nevyužívají ji, zhlížejí se v ní, dělají si z ní ve svém ubohém rozumu hliněnou modlu. Je toto opravdu svoboda? To že využívají tohoto pokladu bez vážnějšího závazku, který by jakkoliv usměrňoval celý jejich život? Takový postoj odporuje základnímu řádu, ušlechtilosti lidské osobnost. Chybí tu jakékoliv zaměření, jasná cesta, která by vedla naše kroky po této zemi; tito lidé —jistě jste se s nimi setkali stejně jako já— se nechají vláčet dětinskou pýchou, sobeckou domýšlivostí, smyslností.

Jejich svoboda je neplodná nebo vydává směšné nedozrálé plody, a to i z lidského hlediska. Ten kdo nezvolí, a to naprosto svobodně, správnou normu jednání, ten dříve či později bude žít v lhostejnosti, jako příživník, podléhající tomu, k čemu ho určí někdo jiný. Nechá sebou cloumat jakýmkoliv větrem a vždy za něj rozhodne někdo jiný. Jsou to mraky bez vody, sem tam honěné větry, stromy stojící na podzim bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné, i když se skrývají v neustálém klábosení, v ututlávání nedostatků, kterým se snaží zamlžit nedostatek charakteru, odvahy a poctivosti.

Tvrdošíjně však opakují: Nikdo mě k ničemu nedonutí! Opravdu nikdo? Ve skutečnosti může tuto klamnou a zdánlivou svobodu ovlivňovat každý, protože je to svoboda, která se neodvažuje nést odpovědně následky svobodných osobních činů. Tam, kde není Boží láska, tam se vytváří prázdno, tam, kde není místo pro osobitou a odpovědnou svobodu, tam je, přes všechno zdání, všechno jen nucením. Váhavý, nerozhodný člověk je jako plastická hmota: cokoliv ho může utvářet z různých okolností podle svého rozmaru, především vášně a ty nejhorší, hříchem porušené, přirozené sklony.

Vzpomeňte si na podobenství o hřivnách. Služebník, který dostal jednu hřivnu, ji mohl, jako jeho partneři, dobře využít, starat se, aby nesla užitek využít svých schopností. O čem uvažuje? Má strach, že o ni přijde. Dobře. Ale potom? Zakope ji do země. A tak ta hřivna nepřinese užitek žádný.

Nezapomeňte na tento případ chorobného strachu čestně využít schopnosti pracovat, inteligence, vůle, celého člověka. Zakopu ji do země, zdá se, že říká tento nešťastník, ale moje svoboda zůstane v bezpečí. Ne. Svoboda tady degradovala na něco velmi hmotného, ubohého, vyprahlého a suchého. Rozhodl se a volil, protože mu nezbývalo nic jiného než volit, ale zvolil špatně.

Není nic klamnějšího než dávat svobodu do protikladu k odevzdanosti, protože odevzdanost přichází jako důsledek svobody. Když se matka obětuje z lásky k dětem, zvolila, a podle velikosti této lásky se projeví i její svoboda. Když je tato láska veliká, svoboda je plodná a povede k dobru dětí. Tato požehnaná svoboda, která předpokládá odevzdanost, pochází z této požehnané odevzdanosti. A to je právě svoboda.

Ale patrně se mě zeptáte: když najdeme to, co z celé duše milujeme, už dále nehledáme. Svoboda snad zmizela? Ujišťuji vás, že tehdy je účinnější víc než kdy jindy, protože láska se nespokojí s pouhým rutinérským plněním povinnosti, ani nezná nudu nebo lhostejnost. Milovat znamená začínat každý den znovu sloužit skutky lásky.

Chtěl bych, aby si to každý z vás dobře pamatoval a proto znovu zdůrazňuji, že svoboda a odevzdanost nejsou v žádném rozporu, ale naopak se vzájemně doplňují. Svoboda se může odevzdat pouze z lásky, jiný způsob odevzdání prostě nechápu. Není to jen nějaká slovní hříčka, byť i více či méně výstižná. Při dobrovolném odevzdání, v každém okamžiku této oddanosti, svoboda obnovuje lásku, a obnovovat se znamená být stále mladý, ušlechtilý, schopný ideálů a velkých obětí. Vzpomínám si, jak mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že portugalsky mladí se řekne os novos . A takoví opravdu jsou. Vyprávím vám to, protože jsem už dost starý, ale když se u oltáře modlím k Bohu, který naplňuje radostí mou mladost, cítím, se velmi mladý a vím, že se nikdy nebudu považovat za starého, protože, budu—li stále věrný svému Bohu, jeho lásky mě bude neustále oživovat a mé mládí se obnoví jako mladí orla.

Skrze lásku jsme připoutání ke svobodě. Jenom pýcha dělá z tohoto spojení těžký řetěz. Skutečná pokora, která nás učí Ten, kdo má tiché a pokorné srdce, nám ukazuje, že jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží; toto jho je svoboda, toto jho je láska, toto jho je jednota, toto jho je život, který On pro nás získal na kříži.

Když při svém kněžském působení mluvím, vlastně spíše křičím, o své lásce k osobní svobodě, pozoruji u některých lidí jistou nedůvěru, jako by se domnívali, že obrana svobody by mohla představovat nějaké nebezpečí pro naši víru. Všichni malomyslní se mohou uklidnit, víru ohrožuje pouze mylné pojetí svobody jakožto svobody bezúčelné, bezzásadové, bezprávné, neodpovědné. Jedním slovem: nevěrectví. Bohužel, někteří lidé právě za takovouto svobodu bojují. A to je opravdu útok proti víře.

Proto není tak úplně přesně mluvit o svobodě svědomí, což znamená hodnotit jako mravně dobré i to, že člověk zavrhne Boha. Připomněli jsme si, že se můžeme postavit proti vykupitelským Božím plánům; můžeme to sice udělat, ale dělat bychom to neměli. A kdyby tento postoj někdo zaujímal po zralé úvaze, hřešil by přestoupením prvního a základního přikázání: budeš milovat Hospodina celým svým srdcem.

Já osobně hájím svobodu svědomí, což znamená, že nikomu není dovoleno bránit člověku v úctě k Bohu. Je třeba mít v úctě oprávněné touhy po pravdě, člověk má vážnou povinnost hledat Boha, poznávat ho, klanět se mu, ale nikdo na světě se nesmí dovolit vnucovat svému bližnímu, aby vyznával víru, kterou nemá, stejně tak se nikdo nemůže osobovat právo škodit někomu, kdo tuto víru dostal od Boha.

Naše svatá matka Církev vždy jasně svobodu hájila a odmítala všechny druhy fatalismu, ty staré i ty novější. Učila, že člověk je pánem svého osudu, může se rozhodnout jak pro dobro, tak pro zlo: a ti, kdo se neodklonili od dobra, půjdou do věčného života, ti, kdo páchali zlo, do věčného ohně. Vždy na nás velice působí tato ohromná schopnost, tvoje i moje, všech lidí, která svědčí i o naší vznešenosti. Hřích je do té míry dobrovolným zlem, že by v žádném případě to nebyl hřích, kdyby nebyl dobrovolný; toto tvrzení je tak jasné, že s ním souhlasí těch několik málo moudrých i spousta hloupých obyvatel tohoto světa.

Znovu pozvedám své srdce k Pánu a vzdávám díky Bohu, protože mu přece nic nebránilo, aby nás stvořil dokonalé s neodolatelným tíhnutím k dobru, ale usoudil, že jeho služebníci budou lepší, boudou-li mu sloužit svobodně. Jak velká je láska a milosrdenství našeho Otce! Tváří v tvář skutečnosti, že Bůh tak pošetile miluje své děti, bych chtěl mít tisícero srdcí, ba dokonce ještě víc, abych mohl neustále chválit Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého. Pomyslete, že ten, který je všemohoucí, ten, který řídí celý vesmír, nechce služebníky, kteří by mu museli sloužit z přinucení, chce raději svobodné děti. Do duše každého z nás —ačkoliv se rodíme proni ad peccatum, nakloněni k hříchu kvůli pádu prvního páru lidí— vložil jiskru svého nekonečného rozumu, přitažlivost dobra, touhu po trvalém míru. A dává nám pochopit, že dosáhneme pravdy, štěstí a svobody, když se snažíme, aby v nás ono semeno věčného života vzklíčilo.

Říci Bohu ne, odmítnout nové a nekonečné štěstí je v rukou člověka. Ale když to udělá, přestává být Božím dítětem a stává se otrokem. Každá věc je tím, k čemu je od své přirozenosti určena; proto když tíhne k vyhledávání něčeho zvláštního, nejedná podle své přirozenosti, ale z cizího popudu, a to je otrocké. Člověk je svou přirozeností tvor rozumový. Když jedná podle rozumu, jedná přirozeně, tedy svobodně. Když hřeší, jedná nerozumně a tehdy se nechává vést popudem někoho jiného, cizího, a proto ten, kdo páchá hřích, je otrokem tohoto hříchu (Jan 8, 34).

Dovolte mi, abych na to položil zvláštní důraz. Je to velmi jasné a můžeme si to i často ověřit ve svém okolí nebo sami u sebe: žádný člověk se nevyhne nějakému druhu otroctví, závislosti. Jedni padají na kolena před penězi, jiní se klanějí moci, další obdivují jistou vyrovnanost skepticismu, někteří zase nalézají své zlaté tele ve své smyslnosti. A stejné je to i s ušlechtilými záležitostmi. Pachtíme se v práci, v nějakém větším podnikání, ve vědecké, umělecké, literární nebo duchovní činnosti. Jestliže o něco usilujeme, jestliže do toho dáváme vášeň, pak ten, kdo se takto vydává, žije jako otrok, slouží s radostí pro zdárné završení svého díla.

Otroctví pro otroctví —v každém případě musíme sloužit, neboť, ať si to připouštíme či nikoliv, takový je lidský život— není nic lepšího, než uvědomit si, že jsme skrze lásku Boží, i otroky. Protože pak otroky přestáváme být a stáváme se přáteli, dětmi. A tady se projevuje ten rozdíl; poctivě pracujeme na tomto světě se stejným vášnivým zaujetím, se stejným úsilím jako ostatní lidé, ale s pokojem v srdci, radostně a klidně, i v protivenstvích, neboť nevkládáme svou naději do věcí pomíjivých, nýbrž do věcí věčných, nejsme dětmi otrokyně, ale manželky svobodné.

Odkud máme tuto svobodu? Od Krista, našeho Pána. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil. Proto učí: když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. My křesťané si máme opravdu vážit tohoto daru a chápat jeho skutečný smysl, protože jedině křesťanská svoboda osvobozuje.

Rád v této souvislosti mluvím o dobrodružství svobody, protože dobrodružstvím je váš i můj život. Svobodně —jako děti, a to zdůrazňuji, ne jako otroci— jdeme po cestě, kterou nám každému z nás ukázal Pán. Vychutnáváme volnost pohybu jako velký Boží dar.

Svobodně se rozhoduji pro Boha, jen protože chci, bez jakéhokoliv nátlaku. A zavazuji se, že budu sloužit a angažovat se, že z lásky k Ježíši dám svůj život do služby ostatním lidem. Tato svoboda mě nutí volat, že nic na této zemi mě nebude moci odloučit od Boží lásky.

"Bůh stvořil na počátku člověka a ponechal mu možnost vlastního rozhodování" (Sir 15, 14). To by však nešlo, kdyby tento člověk neměl možnost svobodné volby. Před Bohem jsme odpovědni za všechno, co svobodně děláme. Není možná žádná anonymita, člověk stojí před svým Pánem a záleží na jeho vůli, zda bude žít jako jeho přítel nebo nepřítel. Tak začíná cesta duchovního zápasu, což je záležitost na celý život, protože zde na zemi nikdo nedosáhne plnosti svobody.

Naše křesťanská víra by nás měla vést k tomu, abychom vytvářeli ovzduší svobody pro všechny lidi. Měli bychom začít tím, že budeme odmítat jakýkoliv nátlak při hlásání víry. Když jsme ke Kristu vlečeni, věříme, aniž bychom chtěli, je používání násilí a nerespektuje se svoboda. Člověk, aniž chtěl, může přistoupit k oltáři, může, přijímat svátosti. Ale věřit může pouze ten, kdo chce. Je tedy jasné, že když člověk dospěje do věku, kdy dostává schopnost používat rozumu, se pro vstup do církve jako odpověď na vytrvalé Boží výzvy vyžaduje osobní svobodné rozhodnutí.

V podobenství o hostině poroučí otec rodiny, když se dozvěděl, že se někteří z těch, co měli přijít na hostinu, omluvili zdůvodněnými rádoby důvody, svému služebníkovi: jde ven na cesty a k plotům a přinuť -"compelle intrare"- ty které potkáš, ať přijdou. A toto není nátlak? Není to použití násilí proti oprávněné svobodě každého svědomí?

Budeme—li přemýšlet o Evangeliích a uvažovat o Ježíšově učení, nebudeme tyto příkazy zaměňovat za nátlak. Musíte přece vidět, jakým způsobem Kristus vždy radí: chceš—li být dokonalý… jestliže kdo chce jít za mnou… Toto compelle intrare nemá v sobě žádný fyzický ani morální nátlak, ukazuje pouze sílu křesťanského příkladu, který předvádí na svém jednání sílu Boží: podívejte se, jak jedná Otec: s radostí poučuje, ale nevnucuje povinnost. A tak táhne k sobě.

Když můžeme dýchat takového ovzduší svobody, jasně chápeme, že špatné jednání není žádným osvobozením, ale otroctvím. Ten kdo hřeší proti Bohu, má svobodnou vůli, pokud jde o svobodu nátlaku, ale ztratil ji, pokud jde o svobodu viny. Prokáže snad, že jednal podle svých zálib, ale nepodaří se mu projevit opravdovou svobodu, neboť se stal otrokem toho, pro co se rozhodl, a rozhodl se pro to nejhorší, pro odloučení od Boha, a v tom není žádná svoboda.

Opakuji vám: neschvaluji žádné jiné otroctví než otroctví Boží lásky. A to z toho důvodu, jak už jsem o tom mluvil jindy, že náboženství je tou největší vzpourou člověka, který nechce žít jako zvíře, který není spokojen, nemá klid, jestliže nemůže uctívat a jestliže ani nezná svého stvořitele. Chci, abyste se bouřili proti všemu, co vás svazuje, abyste byli svobodni, protože chci, abyste byli Božími dětmi. Otroctví nebo Boží synovství, to je to, co ve svém životě musíme volit. Buď Boží děti, nebo děti pýchy, smyslnosti, onoho skličujícího sobectví, ve kterém se, jak se zdá, zmítá tolik lidí.

Boží láska nám ukazuje cestu pravdy, spravedlnosti, dobra. Když se rozhodneme Pánu odpovědět: moje svoboda patří tobě, budeme osvobozeni ode všech řetězů, které nás poutaly k bezvýznamným věcem, k nicotným záležitostem, k ubohým ctižádostem. A svoboda —poklad nedozírné ceny, drahocenná perla, kterou by bylo smutné házet vepřům, se využije k tomu, abychom se učili znát dobro.

To je báječná svoboda Božích dětí. Křesťané nerozhodní a závistiví, zbabělí vůči nevěrectví těch, kdo nepřijali Boží slovo, by ukázali, že mají velmi špatné představy o naší víře. Jestliže budeme věrně plnit Kristův zákon, jestliže se budeme o to snažit, ne vždy se nám to podaří, zjistíme, že máme báječnou odvahu ducha, která nepotřebuje jít hledat někam jinam smysl té nejplnější lidské důstojnosti.

Naše víra není žádným břemenem ani omezením. Projevoval by špatnou představu o křesťanství ten, kdo by takto uvažoval. Když se rozhodujeme pro Boha, nic neztrácíme, ale naopak všechno získáváme. Kdo za cenu své duše zachová svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mou lásku, nalezne ho.

Vytáhli jsme si dobrou kartu, na kterou se vyhrává, vyhráli jsme první cenu. Až nám bude něco bránit, abychom tyto věci viděli takto jasně jako teď, zpytujme své svědomí: snad je tu malá víra, nedostatečný osobní vztah k Bohu, nedostatečný život modlitby. Měli bychom prosit Pána, aby —skrze jeho i naši Matku Pannu Marii— rozmnožil naši lásku, aby nám dal zakusit příjemnost své přítomnosti, protože pouze, když milujeme, můžeme dojít plné svobody, takové, která nechce, abychom kdy opustili, po celou věčnost, předmět své lásky.