Josemaría Escrivá Obras
294

Dojímá nás do hloubi duše, když pozorně nasloucháme slovům sv. Pavla: To je vůle Boží: vaše posvěcení! (Sol 4,3) Dnes si to opět připomínám a chtěl bych to připomenout i vám a všem lidem. To je Boží vůle, abychom byli svatí.

K tomu, abychom mohli lidem přinášet pravý pokoj, abychom proměnili zemi, abychom ve světě a skrze věci tohoto světa hledali Boha, je nezbytné, abychom byli svatí. Když hovořím s lidmi z různým zemí a z nejrozmanitějšího společenského prostředí, často se mě tito lidé ptají: A co řeknete nám, ženatým a vdaným? A co nám, co pracujeme na poli? A co vdovám? A co mladým?

Důsledně na to odpovídám, že mám jen jediný recept. A obvykle zdůrazňuji, že náš Pán přece hlásal radostnou zvěst všem lidem bez rozdílu. Jeden recept a jeden pokrm. Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo (Jan 4,34). Každého Bůh povolává ke svatosti, od každého vyžaduje, aby měl lásku. Ať jsme mladí nebo staří, svobodní nebo žijeme v manželství, zdraví nebo nemocní, vzdělaní nebo nevzdělaní, ať pracujeme kdekoli, ať jsme kdekoli. Existuje jen jediný způsob jak růst v důvěrném přátelství s Bohem: mluvit s ním v modlitbě, hovořit s ním, projevovat mu upřímně a srdečně svoji lásku.

Mluvit s Bohem


295

Budete mě volat ... a já vás vyslyším (Jer 29,12). A my ho voláme, mluvíme s ním a obracíme se na něho. Měli bychom uposlechnout apoštolovy výzvy: Sine intermissione orate (1 Sol 5,17); bez přestání se modlete, ať se děje, co se děje. Nejen srdcem, ale celým srdcem.

Patrně si pomyslíte, že život je někdy nesnesitelný, přináší plno těžkostí, strádání a zármutku. Odpovím vám opět se sv. Pavlem, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu (Řím 8,38—39).

Doporučovat toto trvalé spojení s Bohem, není to ukazovat nějaký vznešený ideál, který se bude stejně zdát většině křesťanů nedosažitelným? Je to skutečně vysoký cíl, není však nedosažitelný. Cesta, která vede ke svatosti, je cesta modlitby. A modlitba musí pomalu a postupně zapouštět v duši kořínky jako malé semínko, z kterého vyroste později košatý strom.


296

Začněme s ústními modlitbami, které mnozí z nás opakují už od dětství: jsou to upřímné a prosté věty, kterými se obracíme na Boha a jeho Matku, která je i matkou naší. Každý den, ne jen občas a ze zvyku, znovu obnovuji, ráno i večer, svoje odevzdání se v zásvětné modlitbě, kterou mě naučili rodiče: Paní má a matko má, celý se ti nabízím. A na důkaz své synovské lásky ti tento den zasvěcuji své oči, své uši, svůj jazyk, své srdce ... Není to - svým způsobem - jakýsi počátek kontemplace, projev důvěrného odevzdání se? Co si říkají při setkání lidé, kteří se mají rádi? Jak se chovají? Odevzdávají se celou svou bytostí, se vším, co mají, osobě, kterou milují.

Začněme nejprve jednou krátkou modlitbičkou, pak přidáváme další a další ... až se nám bude zdát naše vroucnost nedostačující, protože slova jsou příliš nedostatečná ... a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha. Žijeme potom jako zajatci, jako uvěznění. Zatímco vykonáme přes své nedostatky a omezení co nejdokonaleji práce svého stavu a povolání, duše touží po tom, aby se osvobodila. Jsme přitahováni Bohem, jako železo magnetem. Naše láska k Ježíši začíná mít důraznější podobu, pojí se se sladkým úžasem.


297

Přivedu vás ze zajetí, shromáždím vás ... ze všech míst, kamkoli jsem vás rozptýlil (Jer 29,14). Osvobodíme se ze zajetí modlitbou: poznáme, že jsme svobodní, vzlétneme v písni zamilované duše, v písni lásky, která touží být neustále s Bohem. Je to nový způsob života na zemi, způsob božský, nadpřirozený, nádherný. Vzpomeňme si na španělské spisovatele 15. století a snad i pro nás budou platit slova, že žiji, protože už nežiji já, ale žije ve mně Kristus (srov. Gal 2,20).

S chutí přijímáme nutnost pracovat na tomto světě, třeba i mnoho let, protože Ježíš má málo přátel tedy dole na zemi. Neodmítejme povinnost žít, unavovat se - až do naprostého vyčerpání - ve službě Bohu a církvi. A to svobodně: in libertatem gloriae filiorum Dei (Řím 8,21), qua libertate Christus nos liberavit (Gal 4,31), svobodně ve slávě Božích dětí, ve svobodě, ke které nás osvobodil Kristus.


298

Může se stát, že se zpočátku zvednou oblaka prachu a zároveň že nepřátelé našeho posvěcení použijí násilné, dobře připravené techniky psychologického teroru - zneužití moci - takže strhnou za sebou dokonce i ty, kteří se po dlouhou dobu přidržovali vedení rozumnějšího a správnějšího. A i když jejich hlas bude vydávat zvuk jako zvon ulitý ze špatného kovu a bude se velmi lišit od píšťaly pastýře, zneužijí řeči, jednoho z nejvzácnějších darů, které člověk dostal od Boha, překrásného daru k vyjadřování vznešených myšlenek lásky a přátelství s Pánem a s jeho tvory; proto chápeme, proč sv. Jakub říká, že jazyk dovede způsobit kdejakou špatnost (Jak 3,6). Může způsobit mnoho škod: lží, očerňováním, hanobením, pomluvami, urážkami, potměšilým našeptáváním.

Přesvaté Kristovo lidství


299

Jak můžeme překonávat všechny tyto překážky? Jak se budeme posilovat v rozhodnutích, která nám budou připadat velmi těžká? Budeme se inspirovat vzorem, kterým je Panna Maria, naše matka: široká cesta, která nutně vede přes Ježíše.

Abychom se dostali k Bohu, musíme zvolit správnou cestu a po té kráčet. Proto vždy doporučuji k četbě knih, které vypravují o umučení Páně. Tyto knihy, upřímně zbožné, nám přibližují Božího Syna, člověka jako jsme my i pravého Boha, který miluje a který trpí, aby vykoupil svět.

Všimněme si jedné z nejrozšířenějších křesťanských pobožností, modlitby svatého růžence. Církev nás vyzývá, abychom rozjímali o jednotlivých tajemstvích: aby se do naší mysli a srdce, s radostí, bolestí a oslavou Panny Marie vryl úžasný příklad, který nám dává Pán svým životem, svými třiceti lety ve skrytosti, třemi roky kázaní o potupným umučením a slavným vzkříšením.

Následovat Krista: to je tajemství. Přiblížit se mu tak, abychom s ním žili jako oněch prvních dvanáct učedníků, přiblížit se mu do té míry, abychom byli jako on. Brzy poznáme, že když nebudeme klást odpor milosti, budeme oblečení v Pána Ježíše Krista (srov. Řím 13,14). Pán se pak bude v našem jednání odrážet jako v zrcadle. Bude—li to zrcadlo v pořádku, zachytí vlídnou tvář našeho Spasitele bez zkreslení a bez karikatury. Lidé ho budou moci obdivovat a následovat.


300

V tomto úsilí o identifikaci s Kristem rozlišuji jakési čtyři stupně: hledat Krista, nalézt ho, hovořit s ním, milovat ho. Vžijte se do toho, že se nalézáte v první etapě. Hledejte ho usilovně, hledejte ho sami v sobě ze všech svých sil. Budete—li to dělat opravdu usilovně, pak se odvažuji vám zaručit, že jste ho už vlastně nalezli, že jste s ním už začali hovořit a milovat ho a uskutečňovat tuto konverzaci v nebi (srov. Flp 3,20).

Prosím Pána, abychom se odhodlali pěstovat v srdci jen tu jedinou vznešenou ctižádost, která za to stojí: jít spolu s Ježíšem Kristem, jako s ním šla jeho blahoslavená matka i svatý patriarcha Josef, s nadšením, obětavě, aniž by něco zanedbávali. Zakusíme štěstí z přátelství s Bohem ve vnitřní meditaci, která se dá spojit s našimi pracovními i občanskými povinnostmi. A budeme mu děkovat za jemnost a zřetelnost, s nimiž i nás učí plnit vůli našeho Otce, který sídlí na nebesích.


301

Nezapomínejme však, že být s Ježíšem znamená také dotýkat se jeho kříže. Když se svěříme do Božích rukou, Bůh na nás dopustí často bolest, osamělost, protivenství, křivá obvinění, pomluvy, posměch domácích i cizích, protože nás chce utvářet podle svého obrazu a podoby. Dopouští, aby nás lidé nazývali blázny a považovali nás za hlupáky.

Toto pasivní umrtvování, které přichází - skryté nebo veřejné a neomalené - právě když to vůbec nečekáme, je třeba milovat. Hází se kamením a zraňují se ovce, zatímco by se mělo házet po vlcích. Člověk, jenž jde za Kristem, zakouší na svém těle, že ti, kteří by ho měli milovat, se k němu chovají nedůvěřivě až nepřátelsky, podezíravě až nenávistně. Hledí na něho s podezřením jako na lháře, protože mu nevěří, že by mohl být v důvěrném přátelství s Bohem, že by žil duchovním životem. Tito lidé však bývají naproti tomu plni laskavosti a pochopení vůči lidem nevěřícím a lhostejným, i k lidem mravně zkaženým.

A je možné, že Pán dopustí, aby byl jeho učedník napadán zbraní, která tomu, kdo se jíchápe, neslouží ke cti, zbraní osobních urážek, používáním otřepaných frází, tendenčních plodů masivní a lživé propagandy: ne všichni lidé totiž mají dobrý vkus a takt.

Není nic divného, že lidé, kteří se drží nespolehlivé teologie a mají uvolněnou morálku, lidé bez zábran, lidé, kteří praktikují jakousi pochybnou liturgii, chovají se jako hippies, bez pocitu jakékoli odpovědnosti, rozšiřují proti těm, kdo mluví jen o Ježíši Kristu, nevraživosti, podezírání, falešná obvinění, urážky, ponižující řeči, posměšky a špičkování všeho druhu.

Takovým způsobem Ježíš formuje duše svých následovníků, nepřestává jim však dávat vnitřní klid a radost, protože oni dobře vědí, že ďábel není schopen - ani ze stovky lží - vytvořit jedinou pravdu; a vštěpuje svým věrným životní přesvědčení, že teprve tehdy dojdou spokojenosti, až budou ochotni spokojenosti se vzdát.


302

Když budeme obdivovat a opravdově milovat přesvaté Ježíšovo lidství, objevíme i jeho rány. A ve chvílích pasivního očišťování, bolestných, těžkých chvílích sladkých i hořkých slz, které se snažíme skrývat, se budeme uchylovat do těchto přesvatých ran, abychom se očistili, abychom se osvěžili spasitelnou krví, abychom nabrali sil. Přispěcháme jako holubice, které, jak říká Písmo (srov. Pís 2,14), nalézají v bouři úkryt v rozsedlinách skály. Schováme se v tomto úkrytu a najdeme Kristovo důvěrné přátelství. A poznáme, jak lahodný má hlas a jak půvabnou má tvář (srov. Pís 2,14), protože ti, kdo vědí, že jeho hlas je sladký a líbezný, jsou ti, kdo přijali milost evangelia a kteří říkají: Ty máš slova věčného života.


303

Nedomnívejme se, že na této cestě kontemplace konečně zklidní naše vášně. Klamali bychom sami sebe, kdybychom předpokládali, že touha po Kristu, setkávání a hovor s ním, jeho sladká láska z nás udělají dokonalé lidi. I když s tím jistě máte vlastní zkušenosti, dovolte, abych vám to připomenul. Satan, nepřítel Boha i lidí, se nikdy nevzdává a nikdy nespí. A dotírá na nás dokonce i tehdy, když naše srdce plane láskou k Bohu. Ví, že v tomto případě je obtížnější dosáhnout našeho pádu, ale že - dojde—li k tomu, že člověk urazí svého Pána, byť i jen málo - bude moci uvrhnout na svědomí tohoto člověka silné pokušení zoufalství.

Chcete—li se poučit ze zkušeností obyčejného kněze, který se nesnaží mluvit o ničem jiném než o Bohu, pak vám poradím: až se bude tělo snažit dobý zpět svá ztracená práva nebo - což je ještě horší - se bude bouřit a vzpínat pýcha, uchylte se rychle do svatých ran, které na Kristově těle způsobily hřeby, jimiž byl přibit na kříž, a kopí, které proniklo jeho srdcem. S upřímností vložte do Pánových ran všechnu lidskou lásku ... i lásku nadpřirozenou. To je toužit po spojení s Kristem, cítit se být bratrem Krista, jeho pokrevným přbuzným, synem téže matky, protože to byla ona, kdo nás dovedl k Ježíši.

Svatý kříž


304

Snažit se o uctívání, toužit po zadostiučinění a usmiřování, s pokojnou mírností a trpělivostí. Pak ve vašem životě ožije Ježíšovo tvrzení: Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden (Mt 10,38). A Pán je k nám stále náročnější, žádá od nás zadostiučinění a pokání, až nakonec pocítím horoucí touhu, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován (Gal 2,19). Ale tento poklad máme v nádobě hliněné, křehké a rozbitelné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám (2 Kor 4,7).

Ze všech stran se nan nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání (2 Kor 4,8—10).

Domníváme se také, že nás Pán neposlouchá, klamáni tím, že je jako monolog slyšet pouze náš hlas. Jsme jako bez opory na zemi a opuštěni nebem. Přece však máme opravdovou hrůzu z hříchu, třebas i jen lehkého. S umíněností kananejské ženy padněme na kolena a prosme: Pane, pomoz mi! (Mt 15,25). A temnota zmizí přemožena světlem lásky.


305

Je třeba volat: Pamatuj na sliby, které jsi mi dal, abys mě naplnil nadějí. To je má útěcha v mé bídě a dává mi to sílu k životu (srov. Ž 118,49—50). Náš Pán chce, abychom s ním ve všem počítali: vidíme zcela jasně, že bez něho nemůžeme dělat nic (srov. Jan 15,5), ale s ním můžeme všechno (srov. Flp 4,13). Utvrzuje se naše rozhodnutí kráčet stále s ním (srov. Ž 118,168).

Bůh osvítí náš rozum, který se zdá být nečinným, a nám bude jasné, že jestliže Stvořitel pečuje o všechny lidi - dokonce i o ty, kdo jsou jeho nepřáteli - tím spíše se postará o nás, své přátele. A získáme jistotu, že všechno špatné, každé protivenství, je k něčemu dobré. A v naší duši se usídlí ještě pevněji radost a pokoj, které nám nikdo nemůže vzít, protože všechna ta navštívení v nás vždy zanechají něco božského. Budeme chválit našeho Pána a Boha, který v nás udělal veliké věci (srov. Job 5,9), a pochopíme, že jsme byli stvořeni tak, že můžeme pojmout nevyčerpatelný poklad (srov. Mdr 7,14).

Nejsvětější Trojice


306

Začali jsme ústními modlitbami, kouzelnými ve své jednoduchosti, které jsme se naučili v dětství a kterých bychom se niky nechtěli vzdát. Modlitba, která začala tak dětsky prostě, se bude postupně rozrůstat v široký, klidný a bezpečný proud, protože kráčíme za tím, který řekl: Já jsem cesta (Jan 14,6). Jestliže milujeme Krista a s posvátnou odvahou hledáme útočiště v ráně po kopí v jeho boku, vyplní se Mistrův příslib: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).

Je tedy třeba, aby člověk rozlišoval a miloval každou Boží osobu jednotlivě. Jistým způsobem to je jakési objevování, které člověk v duchovním životě zakouší, jako když nějaký malý tvoreček s úžasem pozoruje svět. A duše v lásce rozmlouvá s Otcem i Synem i Duchem svatým, radostně se podřizuje vedení Utěšitele, dárce života, který nám, aniž bychom si to nějak zasloužili, dává nadpřirozené dary a ctnosti.


307

Běžíme jako laň, který prahne po vodách bystřin (Ž 41,2), žízniví, s rozpraskanými rty. Chceme pít z toho pramene živé vody. A není žádnou zvláštností, že prožíváme celý den v tomto bohatém a průzračném prameni čerstvé vody tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14). Slova se tu stávají zbytečnými, protože jazyk se nedokáže vyjádřit, rozum teď zůstává v klidu. Už se nemluví, ale jen nazírá. A duše se dává do zpěvu a zpívá novou píseň, protože cítí a ví, že se na ni Bůh neustále s láskou dívá.

Nemluvím o ničem výjimečném. Jsou to, mohou to být, obvyklé projevy naší duše: šílenství lásky, která nás, bez okázalosti, bez nějakých výstředností, naučí trpět a žít, protože Bůh nám dává moudrost. Jaký duševní klid a pokoj zakoušíme na úzké cestě, která vede k životu (srov. Mt 7,14).


308

Je tohle askeze? Je to mystika? Na tom přece nezáleží. Ať je to cokoli, askeze nebo mystika, co na tom záleží? Je to Boží milost. Jestliže se budeš snažit rozjímat, Bůh ti jistě neodepře svoji pomoc. Víra a skutky víry: skutky proto, že Pán - zjistil jsi to sám hned na počátku a i já jsem tě na to včas upozornil - klade na tebe den ode dne větší nároky. Nyní je to kontemplace a sjednocování; takový by měl být život mnoha křesťanů, každý bude postupovat vpřed po své vlastní duchovní cestě - a těch je nekonečné množství - uprostřed svých běžných světských starostí.

Modlitba a jednání, které nás neodvádějí od našich běžných činností, které nás uprostřed ušlechtilé pozemské námahy povedou k Pánu. Pozvedáme—li všechnu svoji práci k Bohu, posvěcujeme svět. Mnohokrát jsem vyprávěl pověst o králi Midasovi, který měnil všechno, čeho se dotkl ve zlato. Ve zlato nadpřirozených zásluh můžeme proměnit všechno, čeho se dotkneme, a to i přes své osobní chyby a omyly.


309

Tak jedná náš Bůh. Když se vrací domů marnotratný syn, potom když rozmařilým životem promrhal všechny své peníze a potom co - ještě ke všemu - na svého otce zapomněl, tento však říká: "Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se" (Lk 15,22—23). Když se na našeho Boha Otce obrátíme s kajícností, vytěží z naší ubohosti poklad, z naší slabosti sílu. Co nám asi připraví, jestliže ho neopustíme, jestliže ho budeme denně navštěvovat, jestliže mu budeme říkat slova lásky, potvrzená činy, jestliže ho budeme o všechno prosit, protože věříme v jeho všemohoucnost a v jeho milosrdenství? Pro syna, který se vrátil poté, co ho zradil, připravil hostinu, co asi dá nám, jestliže jsme se vždy snažili zůstat po jeho boku?

Proto ať způsobem svého chování nepřipomínáme žádné urážky, kterých se nám dostalo, žádné ponížení, kterému jsme byli vystaveni - kvůli nespravedlnostem, nezdvořilostem a hrubostem, ke kterým docházelo - protože se nehodí, aby Boží syn držel v ruce připravený seznam utrpěných urážek. Nemůžeme zapomenout na Kristův příklad a naše křesťanská víre se přece nemůže měnit jako oblečení: může je zeslábnout nebo zesílit nebo se i ztratit. Nadpřirozeným životem se víra posiluje, a duše se děsí, když pozoruje ubohou lidskou nahotu, je—li zbavena všeho nadpřirozeného. A tak odpouštěj a děkuj: Bože můj, když se dívám na svůj život, nenacházím žádný důvod k pýše a už vůbec ne k povýšenosti: nacházím jenom mnoho důvodů pro to, abych byl pokorný a kál se. Vím velmi dobře, že ovládat znamená sloužit.

Živá modlitba


310

Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí vyhledám toho, kterého tolik miluji (Pís 3,2) ... A nejenom město. Projdu z jednoho konce světa na druhý - projdu všechny země, všechny národy, budu chodit po cestách i po pěšinách - abych našel pokoj srdce. A naleznu jej ve své každodenní práci, která pro mne nebude něčím nepříjemným, ale naopak cestou i důvodem ke stále větší lásce a stále těsnějšímu spojení s Bohem.

A když na nás doléhá silné pokušení malomyslnosti, odporu, zápasu, protivenství, noci duše, vkládá nám žalmista do úst a do paměti tato slova: Budu při něm v tísni (Ž 90,15). Co je můj kříž proti tomu tvému, Ježíši, co jsou proti tvým ranám moje oděrky? Co je ve srovnání s tvou čistou a nekonečnou láskou toto nepatrné břemeno, které jsi mi naložil na záda? A vaše i moje duše se naplní posvátnou dychtivostí, aby mu mohla svými skutky vyznat, jsem nemocná láskou (Pís 5,8).

Zrodí se v nás žízeň po Bohu, touha pochopit jeho slzy, vidět jeho úsměv, jeho tvář ... Myslím, že to lze nejlépe vyjádřit slovy Písma: Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne duše má po tobě, Bože! (Ž 41,2) A člověk, ponořen do Boha, podoben Bohu, se stává dokonalejším, je jako žíznivý poutník, který otevírá ústa na pramenitou vodu (srov. Sir 26,15,Vulg.).


311

Když se takto cele odevzdáme, zapálí se v nás apoštolská horlivost a stále poroste. Svou touhu po Bohu budeme moci předávat lidem a šířit dobro. A přes svou ubohost, budeme—li u Boha a s Bohem, bude v nás rozněcovat touhu rozsévat po celém světě radost a pokoj, zalévat všechno spasitelnou vodou prýštící z otevřeného Kristova boku a dělat z lásky každou práci od začátku až do konce.

Mluvil jsem k vám o bolesti, o utrpení, o slzách. Nebudu si protiřečit, když řeknu, že pro učedníka, který s láskou hledá svého Mistra, má zármutek, trápení a bolest jinou příchuť: zmizí totiž, jakmile opravdově přijmeme Boží vůli, když plníme jeho plány jako věrné děti, i když máme právě nervy napjaté k prasknutí a trápení se zdá nesnesitelné.

Všední život


312

Znovu bych chtěl zdůraznit, že nehovořím o nějakém zvláštním způsobu křesťanského života. Ať se každý z nás zamyslí nad tím, co pro něho Bůh udělal a jak jsme my na to odpověděli. Provedeme—li toto osobní zpytování poctivě, určitě zjistíme, co bychom měli ještě udělat. Včera jsem byl dojat, když jsem od jednoho japonského katechumena, který vkládá lidem katechismus, slyšel, že lidé tam ještě neznají Krista. A zastyděl jsem se. Potřebujeme více víry, více víry! A s vírou rozjímat!

Zamyslete se nad tím Božím napomenutím, které plní srdce neklidem, ale současně chutná jako plástve medu: Redemi te, et vocavi te nomie tuo: meus es tu (Iz 43,1); já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Neberme Bohu to, co je jeho. A Bůh nás tak miloval, že za nás zemřel, vyvolil si nás od věčnosti ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (srov. Ef 1,4), a stále nám nabízí příležitost k očišťování a k oběti.

A kdybychom měli ještě nějaké pochybnosti, dostává se nám důkazu z jeho úst: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, užitek, který bude přinášet práce vaší kontemplativní duše (srov. Jan 15,16).

Také musíme mít nadpřirozenou víru. Když víra slábne, má člověk tendenci představovat si Boha, jako by byl někde daleko a skoro se o své děti nestaral. Uvažuje o náboženství jako o něčem, co může odložit až na dobu, kdy už mu nebude nic jiného zbývat. Takový člověk očekává - a ani neví z jakého důvodu - nějaká neobyčejná zjevení, neobvyklé události. Člověk živé víry neodděluje křesťanský život od všedního a normálního života. Ví, že svatost, kterou od nás Bůh požaduje, se uskutečňuje tady a teď v každodenní drobné práci.


313

V souvislosti s křesťanským životem mluvím s oblibou o cestě, protože jsme všichni poutníci a putujeme do nebeského domova, do naší pravé vlasti. A jistě víte, že taková cesta, i když se na ní mohou vyskytovat zvláště obtížné úseky, i když na ní musíme občas přebrodit nějakou řeku nebo projít skoro neprůchodným lese, je většinou cosi běžného, co nepřináší žádná velká překvapení. Nebezpečím je ovšem rutina, myslet si, že v každodenních záležitostech není Bůh přítomen, protože jsou tak prosté a všední!

Dva učedníci šli společně do Emauz. Kráčeli jako mnoho jiných lidí, kteří tudy šli. A tu se k nim zcela přirozeně připojuje Ježíš a jde s nimi, hovoří, ab zahnal únavu. Připozdívá se. Vane mírný větřík. Okolo jsou pole se vzrostlým obilím, staré olivy, v podvečerním světle jakoby postříbřené.

Ježíš na cestě. Pane, jak jsi stále veliký! Dojímá mě však, když se nám chceš přiblížit a jdeš s námi, když nás vyhledáváš v našem denním shonu. Dej nám, Pane, upřímného ducha, čistý pohled, jasnou mysl, abychom tě byli schopni uvidět vždy, když k nám přicházíš bez jakékoli vnější známky tvé slávy.


314

Učedníci jsou na konci své cesty, došli k vesnici, kam měli namířeno. A ani si to nijak zvlášť neuvědomují, ale zasaženi do hloubi duše slovem i láskou Boha, který se stal člověkem, litují, že odchází. Protože Ježíš se s nimi loučí a dělal, jako by chtěl jít dál (Lk 24,28). Náš Pán se nikdy nevnucuje. Chce, abychom ho volali svobodně, z čisté lásky, kterou nám dal do srdce. Musíme na něho naléhat a prosit: Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil (Lk 24,29), už se stmívá.

Jsme už takoví: vždy poněkud nesmělí, snad z nedostatku upřímnosti, snad z ostychu. Vlastně si přejeme: Zůstaň s námi, protože máme v duši temno a pouze ty jsi světlo, pouze ty můžeš zaplašit úzkost, která nás trápí. Protože víme velmi dobře, která z věcí krásných a čestných je ta první: mít vždy Boha.

A Ježíš zůstává. Otevřou se nám oči jako Kleofášovi a jeho druhovi, když Kristus začne lámat chléb. A i když nám pak zmizí z očí, budeme schopni se znovu vydat na cestu a mluvit o něm lidem, protože tolik radosti se do jednoho srdce nevejde.

Cesta do Emauz. Náš Bůh toto jméno posvětil. A Emauzy jsou celý svět, protože Bůh posvětil všechny Boží cesty na této zemi.

Se svatými anděly


315

Prosím Pána, abychom se zde na světě nikdy neodloučili od Božího poutníka. Utíkejme se proto více k svatým andělům strážným, kteří jsou našimi přáteli. Všichni potřebujeme nějaký doprovod: nebeský a pozemský doprovod. Mějme v úctě svaté anděly! Jejich přátelství je velmi lidské, ale i velmi božské, stejně jako náš život, který je božský i lidský. Připomínáme si, co říká Pán: Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli (Jan 15,15). Učí nás důvěřovat Božím přátelům, kteří již přebývají v nebi, a lidem, s kterými žijeme, i těm, kteří zdánlivě žijí daleko od Pána, abychom je přivedli na správnou cestu.

Na závěr chci opakovat se sv. Pavlem, který píše Kolosanům: Nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení (Kol 1,9). Té moudrosti, kterou dává modlitba, kontemplace, působení Ducha svatého v duši.

Tak povedete život hodný Pána a budete se mu ve všem líbit: ponesete plody všech dobrých skutků a porostete v poznávání Boha. Jeho božská moc vám dá všestrannou sílu, abyste všecky zkoušky trpělivě vydrželi. Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna (Kol 1, 10—13).


316

Ať nás Matka Boží i matka naše chrání, abychom mohli sloužit církvi v plnosti víry, obdařeni dary Ducha svatého a uměli rozjímat. Abychom všichni konáním všeho toho, co máme, svou prací a plnění povinností svého stavu radostně chválili Pána.

Milujte církev, služte jí s radostí a uvědoměle, protože se k této službě rozhodujete z lásky. A kdybychom viděli, že někteří lidé jsou životem bez naděje, jako ti učedníci kráčející do Emauz, přistupme k nim s vírou, ne ve svém vlastní jménu, ale ve jménu Kristově, a snažme se je ujistit, že Ježíšův příslib platí stále, že on stále bdí nad svou nevěstou, že ji neopustí. Že temnota pomine, protože jsem děti světla (srov. Ef 5,8) a jsme povoláni k věčnému životu.

A Bůh jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo. A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle - všechno tvořím nové!" Pak dodal: "Napiš: Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá." Také mi řekl: "Stalo se! Já jsem alfa i omega, začátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo. To bude úděl vítěze; a já budu jeho Bohem a on bude mým synem" (Zj 21,4—7).


Předchozí