Josemaría Escrivá Obras
274

Všechny mariánské svátky jsou významné. Církev nám tak poskytuje příležitost, abychom svými skutky prokazovali lásku k Panně Marii. Ale kdybych si měl ze všech mariánských svátků vybrat jen jediný, vybral bych si ten dnešní: svátek Mateřství Panny Marie.

Tento svátek nás nutí uvažovat o základních tajemstvích naší víry, a sice o vtělení Slova a o tajemství Nejsvětější Trojice. Maria, dcera Boha Otce, se vtělením Pána ve svém neposkvrněném těle stává snoubenkou Boha Ducha svatého a matkou Boha Syna.

Když svatá Panna řekla svobodně své "ano“ na záměry Stvořitele, Boží Slovo vzalo na sebe lidskou přirozenost: rozumnou duši a tělo utvořené v přečistém Mariině lůně. Božská i lidská přirozenost se spojily v jedné osobě, v Ježíši Kristu, pravém Bohu, a od této chvíle i pravém člověku, ve věčném jednorozeném Synu Otce, a od té chvíle i člověku, pravém Mariině synu. Proto je Naše Paní matkou vtěleného Slova, druhé osoby Nejsvětější Trojice, která k sobě navždy připojila - aniž by s ní splynula - lidskou přirozenost. Můžeme tedy nejsvětější Panně říkat hezky nahlas jako největší lichotku slova, která vyjadřují její nejvyšší důstojnost a nazývat ji matkou Boží.

Víra křesťanského lidu


275

V Boží mateřství se věřilo odedávna. Proti těm, kteří je popírali, prohlásil koncil v Efesu, že jestliže nevyznává, že Emanuel je pravý Bůh a že tudíž nejsvětější Panna je matkou Boží, budiž vyobcován z církve.

Dějiny nám zanechaly svědectví o radosti křesťanů nad tímto jasným a zřetelným rozhodnutím, které jen potvrzovalo to, v co všichni věřili: Veškerý lid města Efesu očekával od časných ranních hodin až do večera rozhodnutí. Když vešlo v známost, že autor rouhačských výroků byl poražen, všichni jsme začali jednomyslně chválit Boha a provolávat směnu slávu, protože padl nepřítel víry. Potom jsme vyšli z chrámu a za svitu pochodní jsme se ubírali domů. Bylo to navečer, celém město se radovalo za svitu pochodní. Tak píše sv. Cyril a nemohu popřít, že i přes vzdálenost šestnácti století mě onen projev zbožnosti hluboce dojímá.

Kéž dá Bůh, nás Pán, aby stejná víra hořela i v našich srdcích a z našich rtů zazníval zpěv díků, když ji Nejsvětější Trojice zvolila za matku Krista, člověka, jako jsme my všichni, i každého z nás dala do její ochrany. Je tedy Matkou Boží i matkou naší.


276

Božské Mariino mateřství je podstatou vší její dokonalosti a všech výsad, které ji zdobí. Právě proto byla počata bez poskvrny a je milostiplná, je vždy panna, vstoupila se svým tělem i duší na nebesa, byla korunována za královnu všeho tvorstva, je nad anděly i nad svatými. Nad ní je jen Bůh. Tím, že nejsvětější Panna je Matkou Boží, má v jistém smyslu nekonečnou důstojnost, kterou jí poskytlo věčné dobro, což je Bůh. Tím, že nejsvětější Panna je Matkou Boží, má v jistém smyslu nekonečnou důstojnost, kterou jí poskytlo věčné dobro, což je Bůh. Nehrozí žádné nebezpečí, že by se mohlo v tomto smyslu nějak přehánět. Nikdy dostatečně nepronikneme do hloubky tohoto velkého tajemství, nikdy nebudeme dostatečně vděčni své matce za příbuzenství, jež meme skrze ni s Nejsvětější Trojicí.

Hřešili jsme proti Bohu. Vykoupením jsme nejen osvobozeni od hříchu a smířeni s Bohem, ale stáváme se Božími dětmi a za matku dostáváme tu, která zrodila Slovo. Lze si představit větší plýtvání láskou, větší přemíru lásky? Bůh nás chtěl vykoupit a měl jistě ve své nekonečné moudrosti mnoho způsobů, jak to udělat. Zvolil takový způsob, který rozptyluje veškeré pochyby o naší spáse a oslavě. Jelikož první člověk Adam se nenarodil z muže a ženy, ale byl utvořen z hlíny, tak i poslední Adam, který měl vyhojit rány toho prvního, přijal tělo v lůně Panny, aby byl po tělesné stránce roven těm, kteří zhřešili.

Matka dokonalé lásky


277

V epištole jsme četli: Ego quasi vitis fructificavi. Vyrašila jsem jak vinný keř a květy daly krásný a bohatý plod (Sir 24,23, Vulg.). Ať se naše srdce i srdce všech křesťanů naplní touto jemnou vůní, kterou je úcta k naší matce, a vede nás k velké důvěře v toho, jenž nad námi neustále bdí.

Já jsem matka dokonalé lásky, bázně, moudrosti a svaté naděje (Sir 24,24, Vulg.). To nám dnes připomíná Maria. Dává nám lekce o dokonalé lásce, o čistém životě, o citlivém a milujícím srdci, abychom se naučili věrně sloužit církvi. Není to jen tak ledajaká láska. Je to láska s velkým L. Nezná zradu, vypočítavost ani ochlazení. Taková láska je dokonalá, protože vychází z trojjediného Boha a k němu se i obrací, obrací se k Bohu, který je nejvýš dokonalý, nejvýš dobrý a nejvýš velkorysý.

Ale mluví se i o bázni. Nedovedu si představit větší bázeň než obavu, abychom se neodloučili od Lásky. Ale náš Pán a Bůh přece nechce, abychom byli malomyslní, bojácní, neschopni oběti. Chce, abychom byli stateční, odvážní, ohleduplní. Bázeň, o níž mluví posvátný text, nám připomíná jiný úryvek z Písma: Hledala jsem ... toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla (Pís 3,1).

Jestliže člověk nepochopí do hloubky, co znamená milovat Boha, může se stát, že se nechá vláčet něčím, co k Pánu nevede. Ztrácí ho tak z dohledu. Jindy je to Pán, kdo se skrývá. On jistě ví proč. Povzbuzuje nás tak, abychom ho o to horlivěji hledali. Když ho pak najdeme, radostně zvoláme: Uchopila jsem ho a už ho nepustím (Pís 3,4).


278

Evangelium dnešní mše nám připomíná dojímavý příběh o Ježíši, který zůstal v Jeruzalémě a tam učil v chrámu. Maria a Josef ušli den cesty, teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho (Lk 2,44—45). Boží matka, hledající v úzkostech svého syna, který se bez její viny ztratil, a zakoušející nesmírnou radost, když ho nalezla, nám pomůže začít vždy znova a napravit to, co bude třeba napravit, když pro svou slabost nebo své hříchy nebudeme schopni Krista najít. A až se s ním znovu obejmeme, prožijeme velkou radost a řekneme mu, že už ho nikdy nechceme ztratit.

Maria je matkou moudrosti, protože se u ní učíme tomu, na čem opravdu záleží: že nic nemá cena, jestliže nemáme Pána, že nám nebudou k ničemu všechny krásy země, všechny splněné touhy, jestliže v našem srdci nebude hořet plamen živé lásky, světlo svaté naděje, která předjímá nekonečnou lásku v naší pravé vlasti.


279

Já mám všechnu krásu moudrosti a pravdy, veškerou naději života a ctnosti (Sir 24,25, Vulg.). Církev ve své moudrosti vkládá tato slova do úst naší Matky a měli bychom si je dobře pamatovat. Ona je jistota, láska, která nikdy nikoho neopouští, stále otevřené útočiště, stále hladící a konejšící ruka.

Jeden ze starších církevních otců píše, že se máme snažit uchovávat v mysli a v paměti život Boží matky. Jistě jste mnohokrát prohlíželi nějaké lékařské, matematické či jiné příručky. Uvádí se v nich, kdy je třeba nasadit nějaký lék, co se má dělat, aby se z hlediska příslušné vědy neudělala nějaká chyba.


280

Rozjímejme v klidu a tiché modlitbě o všem, co jsme slyšeli o naší Matce. A ve vašem srdci se bude pomalu tisknout také taková příručka, k níž se budeme utíkat, zvláště ve chvílích, kdy nebudeme vědět kudy kam. Není to však od nás poněkud vypočítavé? Jistě, je. Ale cožpak naše matky nevědí moc dobře, že my, jejich děti, jsme obvykle trochu vypočítaví a že se na ně často obracíme, když nám nic jiného nezbývá? Dobře to vědí a nevadí jim to. Jsou to přece naše matky a jejich nezištná láska dokáže vycítit, i přes naše zdánlivé sobectví, naší synovskou lásku i důvěru.

Netvrdím ani sobě ani vám, že naše úcta k Panně Marii by se měla omezovat jen na naléhavé volání v tísni. Ale myslím, že nás nemusí pokořovat, když se nám to někdy stane. Matky nezanášejí všechny projevy lásky svých dětí do účetních knih, malicherně všechno nepřevažují ani nepřeměřují. Nepatrný projev lásky vychutnávají jako med a snaží se dávat více, než dostávají. Jestliže takto jednají dobře matky na zemi, představte si, co asi můžeme očekávat od naší Matky Marie.

Matka církve


281

Rád se ve svých představách vracím do doby, kdy Ježíš žil se svou matkou, což je skoro celý život našeho Pána na tomto světě. Vidím ho jako malé dítě, kdy Maria o něho pečuje, líbá ho a hraje si s ním. Vidím ho, jak vyrůstá před milujícíma očima své matky a Josefa, který byl na této zemi jeho otcem. S jakou láskou a něžností se Maria a svatý patriarcha starali o Ježíše v dětství a v tichosti se od něho ustavičně mnoho učili. Jejich srdce se stále více podobala srdcí Syna, člověka i Boha. Proto Maria a po ní i Josef vědí jako nikdo jiný, co Kristus cítil, a oba jsou nejlepší cestou, řekl bych dokonce jedinou, jak dojít k Spasiteli.

Ať je v každém z vás, píše sv. Ambrož, Mariino srdce, abyste chválili Pána, ať je v každém z vás Mariin duch, abyste se radovali v Pánu. A tento církevní otec přidává ještě několik úvah, které se na první pohled zdají poněkud opovážlivé, ale které mají pro křesťanský život duchovní smysl. Tělesně je Kristova matka jediná, vírou je Kristus plodem nás všech.

Jestliže se budeme snažit být jako Maria, napodobovat její ctnosti, dokážeme, že se Kristus svou milostí zrodí v srdcích lidí, kteří působením Ducha svatého se ho budou snažit napodobovat. Jestliže budeme usilovat o to, být jako Maria, budeme mít jistým způsobem účast na jejím duchovním mateřství. V tichosti jako Maria, aniž by si toho někdo všiml, téměř beze slov, poctivým a opravdovým svědectvím křesťanského jednání, velkorysým opakováním fiat, jež se stále opětuje jako cosi důvěrného mezi námi a Bohem.


282

Jeden dobrý křesťan, který velmi miloval Naši Paní, ale neměl valné teologické vzdělání, mi vyprávěl historku, kterou vám teď povím, protože přes všechnu naivitu má pro málo vzdělaného člověka jistou logiku.

Berte to, říkal mi, jako určitou smělost. Pochopte můj zármutek nad tím, co se dnes děje. Během přípravy nynějšího koncilu a v jeho průběhu bylo navrženo zařadit do programu téma Panny Marie. Téma! Copak takhle mluví děti? Copak je tohle nějaká víra, kterou věřící vždycky vyznávali? Odkdy je láska k nejsvětější Panně nějaké téma, na něž se povoluje zahájit disputaci?

Jestliže je něco neslučitelného s láskou, pak je to malichernost. Nezáleží mi na tom, jestli něco bude jasné nebo ne, kdyby to nebylo, pokračoval onen člověk, připadalo by mi to jako urážka naší svaté Matky. Diskutovalo se, zda je vhodné či nikoli nazývat Marii Matkou církve. Nechci se zabývat podrobnostmi. Ale nebude snad Matka Boží a tudíž matka všech křesťanů Matkou církve, která je přece sdružením všech těch, kdo byli pokřtěni a znovu se narodili v Kristu, Mariině synu?

Nechápu, pokračoval, odkud pramení malichernost, s níž se má nějak vymezovat tento titul Naší Paní. Jak jiná je víra církve! Téma nejsvětější Panny! Cožpak děti předkládají své matce téma lásky? Prostě ji milují a tím to končí. A jsou—li to hodné děti, patrně ji velmi milují. O nějakém tématu nebo hlavních bodech mluví cizí lidé, ti, kdo chladně zkoumají nějaký případ a vyjadřují se o nějakém problému. Až potud upřímný a zbožný, ale nespravedlivý povzdech onoho prostého a bohabojného člověka.


283

Budeme dále v tiché modlitbě rozjímat o tomto tajemství Mariina božského mateřství a říkat v hloubi srdce: Panno a Bohorodičko, ten, kterého nemůže obsáhnout celý svět, se uzavřel v tvém lůně a stal se člověkem ...

Dnešní liturgie recituje: Blahoslavené lůno Marie Panny, které neslo Syna věčného Otce. Je to staré i nové, lidské i božské zvolání. Jako bychom říkali Pánu, jako bychom chválili nějakého člověka: šťastná matka, která tě přivedla na svět!

Učitelka víry, naděje a lásky


284

Maria svou láskou spolupracovala na tom, aby se v církvi stále rodili věřící, údy oné hlavy, které je podle těla pravou matkou. Jako pravá matka nás poučuje, ale její chování není halasné. Je třeba mít jemné srdce, bystrého ducha, abychom porozuměli tomu, co nám chce ukázat spíše svými skutky než slovy.

Je učitelkou víry. Blahoslavená, která jsi uvěřila (LK 1,45), tak zdraví svou sestřenici Alžběta, když ji Naše Paní přichází navštívit do hor. Velký byl i akt víry Panny Marie, když řekla: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38). Při narození svého Syna pozoruje Boží velikost na zemi: objeví se sbor andělů, přicházejí pastýři i mocní tohoto světa, aby se poklonili jejímu dítěti. Svatá rodina však musí utéci do Egypta, aby unikla zločinnému záměru Heroda. A potom nastává život v skrytu a tichosti: třicet dlouhých let prostého všedního života v domku v malé galilejské vesnici.


285

Evangelium nám - ve stručnosti - usnadňuje cestu k pochopení příkladu naší Matky: Maria to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2,19). Snažme se i my být jako ona, rozmlouvejme s Pánem v lásce o všem, co se nám děje, dokonce i o těch nejbanálnějších záležitostech. Nezapomínejme, že musíme všechno zvažovat, hodnotit a vidět očima víry, abychom poznali Boží vůli.

Utíkejme se k Marii, když naše víra začne slábnout. Sv. Jan vypráví, že pro zázrak v Káni, který Kristus učinil na prosbu své matky, jeho učedníci v něho uvěřili (Jan 2,11). Naše Matka se stále u svého Syna přimlouvá, aby nás vyslyšel a ukázal nám, abychom mohli vyznat: ty jsi Syn Boží.


286

Maria je učitelkou naděje. Prohlašuje: Budou mě blahoslavit všechna pokolení (Lk 1,48). Z lidského hlediska řečeno, o co se opírala její naděje? Kým byla pro tehdejší muže a ženy? Velké ženy Starého zákona - Judit, Ester, Debora - zažili už zde na zemi lidskou slávu, byly oslavovány a velebeny. Mariiným trůnem - stejně jako trůnem jejího Syna - je kříž. A během zbytku jejího života, než byla s tělem i duší vzata do nebe, na nás působí právě její mlčení. Sv. Lukáš, jenž ji dobře znal, poznamenává, že trávila čas na modlitbách s prvními učedníky. Tak končí své pozemské dny ta, která měla být chválena až na věky věků.

Jak se liší Mariina naděje od naší netrpělivosti! Často chceme na Bohu, aby nám ihned odplatil kdejaké nepatrné dobro, jež jsme učinili. Jakmile se objeví první obtíže, stěžujeme si. Mnohdy býváme neschopni jakéhokoli vytrvalého úsilí, naděje. Protože nám chybí víra: Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána! (Lk 1,45)


287

Maria je učitelkou lásky. Vzpomeňte si na uvedení Ježíše do chrámu. Stařec Simeon prohlásil jeho matce Marii: "On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí" (Lk 2,34—35). Maria má nesmírnou lásku k lidem, a tak se na ni naplní Kristovo ujištění: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13).

Právem nazývali římští velekněží Marii spoluvykupitelkou: Tak spolu se svým trpícím a umírajícím Synem trpěla i ona a téměř zemřela. Pro spásu lidí se zřekla mateřského práva na svého syna a obětovala ho, aby usmířila Boží spravedlnost, takže lze plným právem říci, že spolu s Kristem vykoupila lidstvo. Tak lépe pochopíme scénu z utrpení našeho Pána, o kterém můžeme rozjímat do nekonečna: stabat autem iuxta crucem Iesu mater eius (Jan 19,25), u Ježíšova kříže stála jeho matka.

Jistě jste pozorovali, jak se některé matky v oprávněné hrdosti hlásí ke svým dětem, když vítězí, když se jim dostává veřejného uznání. Jiné naopak i v těchto chvílích zůstávají v pozadí, milují v tichosti. Taková byla i Maria a Ježíš to dobře věděl.


288

Naopak nyní v pohoršující oběti na kříži stojí Maria při něm, poslouchá s bolestí ty, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li syn Boží, sestup z kříže!" (Mt 27,39—40) Naše Paní slyšela i slova svého Syna a spojovala se s jeho bolestí: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46) Co mohla dělat? Spojit se se spasitelnou láskou svého Syna, nabídnout Otci nesmírnou bolest, která jako ostrý meč pronikla jejím čistým srdcem.

Ježíš je povzbuzován mlčenlivou a láskyplnou účastí své matky. Maria nenaříká nahlas, nepobíhá sem a tam. Stabat. Stojí u svého Syna. Tehdy se na ni Ježíš podívá, potom se podívá na Jana. A zvolá: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka" (Jan 19,26—27). V Janovi svěřuje Kristus svou matku všem lidem a zvláště svým učedníkům, těm, kteří v něho měli uvěřit.

Felix culpa, zpívá církev, šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený. Šťastná vina, můžeme dodat, která nám dala za matku Marii. Můžeme být klidní, nemusí nás nic znepokojovat, protože Naše Paní, korunovaná za královnu nebe i země, je všemocná orodovnice u Boha. Ježíš přece nemůže odepřít nic Marii ani nám, dětem těže matky.

Naše matka


289

Děti, zvláště ty malé, se obvykle ptají, co pro ně musí rodiče dělat, a naopak zapomínají na povinnosti synovské úcty. Obvykle jsme děti velmi vypočítavé, i když takové jednání - už jsem se o něm zmiňoval - jak se zdá, matkám příliš nevadí, protože mají ve svém srdci dost lásky a milují takovou láskou, která dává, aniž cokoli očekává.

Tak je tomu s Marií. Ale dnes, na svátek Mateřství Panny Marie bychom se měli snažit o pozornější pohled. Měl by nás bolet každý nedostatek ohleduplnosti vůči této dobré Matce. Ptám se vás a ptám se i sám sebe: jak ji budeme uctívat?

Vraťme se znovu ke každodennímu životu, k tomu, jak se chováme ke svým matkám. Co si nejvíce přejí od svých dětí, od těla svého těla, krve své krve? Jejich největším přáním je mít své děti nablízku. Když děti vyrostou a není už možné, aby byly stále u nich, netrpělivě čekají na zprávy od nich, dojímá je všechno, co se s nimi děje: od lehkého onemocnění až po události nejdůležitější.


290

Pro naši Matku Marii nikdy nepřestaneme být malými dětmi. Otevírá nám cestu do nebeského království, které bude dáno těm, kdo jsou jako děti (srov. Mt 19,14). Neměli bychom se nikdy vzdálit od Naší Paní. Jak ji budeme tedy uctívat? Tím, že se k ní budeme utíkat, mluvit s ní, projevovat jí svou lásku, uvažovat ve svém srdci o jejím životě, vyprávět jí o svých zápasech, o tom, co se nám podařilo, i o tom, co se nám nepodařilo.

Objevíme tak - jako bychom je odříkávali poprvé - smysl mariánských modliteb, které se modlí církev. Co jiného je Zdrávas Maria nebo Anděl Páně než vroucí chvály božského mateřství. Nebo modlitba svatého růžence, báječná modlitba, kterou doporučuji všem křesťanům, při níž procházejí hlavou i srdcem tajemství podivuhodného Mariina jednání, která jsou i základními tajemstvími víry.


291

V liturgickém roce slavíme řadu mariánských svátků. Základem mariánské úcty je božské mateřství Naší Paní, původ všech přirozených i nadpřirozených darů, jimiž ji ozdobila Nejsvětější Trojice. Malé křesťanské vzdělání a velmi málo synovské lásky by projevoval člověk, který by se obával, že úcta k nejsvětější Panně by mohla něco ubírat na úctě patřící Bohu. Naše Matka, vzor pokory, zpívala: Budou mě blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí (Lk 1,48—50).

Nešetřme o svátcích Naší Paní projevy lásky, pozvedejme k ní častěji svá srdce a prosme ji o to, co potřebujeme, děkujme jí za její neustálou mateřskou péči, svěřujme jí osoby, kterých si vážíme. Ale když budeme jako děti, stane se každý den vhodnou příležitostí k projevování lásky Marii, stejně jako je takovou příležitostí každý den pro ty, kdo se mají opravdu rádi.


292

Možná si někdo z vás teď pomyslí, že si člověk ve všední den, v běžných životních starostech nemůže uchovat čisté srdce jako Naše Paní. Chtěl bych, abyste se trochu zamysleli. Co vždycky hledáme, byť neúmyslně, ve všem, co konáme? Když nás vede láska k Bohu a poctivě pracujeme, hledáme to, co je dobré, čisté, to co přináší klid svědomí a štěstí srdce. A že se dopouštíme chyb? Jistě, ale uznat tyto chyby znamená jasněji vidět, že náš cíl je nepomíjivé, hluboké, klidné štěstí, lidské i nadpřirozené.

Jeden člověk už zde na zemi takovéhoto štěstí dosáhl: naše nejsvětější Matka, Maria, která je mistrovským Božím dílem. Žije a ochraňuje nás, je u Otce a Syna i Ducha svatého se svým tělem i duší. Je to ona, která se narodila v Palestině, ona, která se od dětství odevzdala Bohu, která přijala poselství archanděla Gabriela, která porodila našeho Spasitele, která s ním stála pod křížem.

V ní jsou uskutečněny všechny ideály. Nesmíme se však domnívat, že její vznešenost a velikost ji činí pro nás nedosažitelnou a vzdálenou. Ona je plná milosti, vší dokonalosti a je matkou. U Boha nám vymůže to, oč ho prosíme, jako matka nám to přece může dát. A také jako matka chápe naše slabosti a má pro ně porozumění, povzbuzuje nás a omlouvá, usnadňuje nám cestu, vždy má po ruce lék, i když se zdá, že už nic nemůže pomoci.


293

Jak by v nás rostly nadpřirozené ctnosti, kdybychom se opravdu dokázali obracet na Marii, naši Matku! Měli bychom jí v duchu během dne beze slov opakovat krátké střelné modlitby. Křesťanská zbožnost zná mnoho takových vroucích modliteb ze svatého růžence. Ale každý může libovolně přidávat další chvály a říkat Marii to, co bychom se z posvátného studu, který ona jistě chápe a schvaluje, neodvážili vyslovit nahlas.

Nakonec ti radím, aby sis k Marii vytvořil svůj zvláštní vztah, pokud jsi to ještě neudělal. Nestačí jen vědět, že je Matkou, uvažovat tak o ní, mluvit tak o ní. Ona je tvou matkou a ty jsi jejím dítětem, miluje tě, jako bys byl jejím jediným dítětem. Chovej se k ní podle toho: vyprávěj jí všechno, co se ti přihodilo, uctívej ji, měj ji rád. Nikdo to za tebe neudělá tak dobře jako ty.

A ujišťuji tě, že když se dáš touto cestou, brzy pochopíš i celou Kristovu lásku a budeš vtažen do nevystižitelného života Boha Otce, Boha Syna i Boha Ducha svatého. Dostaneš sílu dobře plnit Boží vůli, budeš toužit po službě lidem. Staneš se křesťanem, kterým přece chceš být: křesťanem konajícím skutky lásky a spravedlnosti, radostným a uvědomělým, chápajícím druhé lidi a náročným vůči sobě. Taková je povaha naší víry. Utíkejme se k Marii a ona nás jistě bude provázet na naší cestě.


Předchozí Další