Josemaría Escrivá Obras
256

Křesťanské povolání, to, že nás osobně Pán volá, nás vede k tomu, abychom se s ním identifikovali. Nesmíme však zapomínat, že přišel na zem, aby spasil všechny lidi, protože chce, aby se všichni lidé zachránili (1 Tim 2,4). Neexistuje žádná lidská duše, o kterou by se Kristus nezajímal. Každou duši přece vykoupil svou krví (srov. 1 Petr 1,18—19).

Při rozjímání o těchto pravdách mě napadá onen rozhovor mezi apoštoly a jejich Mistrem ve chvíli před zázračným rozmnožením chlebů. Za Ježíšem přisel velký zástup lidí. Náš Pán pozdvihl oči a zeptal se Filipa: Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli? (Jan 6,5) Filip rychle počítá a pak odpoví: Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo (Jan 6,7). Tolik peněz nemají: musí si nějak pomoci sami. Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra - mu řekl: Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí? (Jan 6,8—9).

Kvas a těsto


257

Snažíme se následovat Pána a šířit jeho učení. Jsme však lidé, a je proto logické, že se ptáme: co to ale je, my pro tolik lidí? I když jsou nás miliony, ve srovnání s počtem obyvatel ve světě je nás málo. Proto bychom měli být jako malé množství kvasu, připravené a ochotné konat dobro pro celé lidstvo. Připomeňme si apoštolova slova: kousek kvasu prokvasí celé těsto (1 Kor 5,6) a promění ho.

Je snad kvas od přirozenosti lepší než těsto? Určitě ne. Kvas je jen prostředkem, který působí, že se z těsta stane zdravý pokrm.

Uvažme - alespoň v hrubých rysech - jak takový kvas účinně působí při přípravě chleba, základního prostého pokrmu pro všechny lidi. Na mnoha místech - snad jste také u toho někdy byli - je pečení chleba skutečným obřadem, jehož výsledkem je báječný, chutný výrobek, na který je radost pohledět.

Nejdříve se vybere dobrá mouka, je—li možno prvotřídní kvality. V díži se zadělá těsto, aby se promíchalo s kvasem, to vyžaduje dlouhou a trpělivou práci. Potom následuje chvíle klidu, nutná k tomu, aby kvas splnil své poslání a těsto nakynulo.

Mezitím už v peci hoří oheň, na který se přikládá dřevo. A těsto, vložené do tepla ohně, dává jemný, kyprý, velmi chutný chléb. Tohoto výsledku nelze dosáhnout bez působení kvasu - třebas jen malého množství - který se smísil s ostatními přísadami a vlastně zanikl, když vykonal své účinné působení, které však probíhá jakoby nepozorovaně.


258

Když budeme rozjímat o duchovním smyslu tohoto textu sv. Pavla, pochopíme, že není jiné pomoci, než abychom pracovali ve službě všem duším. Cokoli jiného by bylo sobectvím. Když se s pokorou zamyslíme nad svým životem, jasně uvidíme, že kromě milosti víry nám Pán dal i jisté nadání, určitě dobré vlastnosti. Každý z nás je originál, nikdo není ničí kopií: nás Pán nás stvořil po jednom a rozdělil mezi své děti různé množství dobrých vlastností. Toto nadání, tyto dobré vlastnosti máme dít do služeb všem lidem: musíme těchto Božích darů používat jako nástrojů, které pomáhají i ostatním lidem najít Krista.

Nemyslete si, že toto úsilí je jen jakýmsi ozdobným přívěskem, který by jako nějaký filigrán zdobil náš křesťanský život. Když se kvas nepoužívá ke kvašení, zkazí se. Kvas se může ztratit v těstě, jež nakypří, může se ale ztratit proto, že se zkazí v jakési hrobce neužitečnosti a sobectví. Když se snažíme, aby i ostatní lidé poznali Boha, neprokazujeme tím Bohu žádnou milost: Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal (1 Kor 9,16).

Rybolov


259

Hle, já posílám k mnohým rybářům, je výrok Hospodinův, a ti je vyloví jako ryby (Jer 16,16). Pán nám tak říká, co máme dělat: lovit ryby. Život na tomto světě bývá často přirovnáván k moři. Na tomto přirovnání je hodně pravdy. V lidském životě, stejně jako na moři, se střídají období bezvětří a bouří, období klidu a silného větru. Lidé často plují v neklidných vodách, uprostřed vlnobití; kráčejí cestou smutku od jednoho utrpení k druhému, i když se zdá, že se radují, i když dělají velký hluk: je to smích, kterým chtějí maskovat svou malomyslnost, nespokojenost se svým životem bez lásky a bez porozumění. Požírají jeden druhého, lidi jako ryby.

Úkolem Božích dětí je napomáhat k tomu, aby se všichni lidé dostali - svobodně - do Boží sítě, aby se milovali. Jsme—li křesťané, měli bychom se stát takovými rybáři, o nichž mluví prorok Jeremiáš ve svém podobenství, které použil několikrát i Ježíš Kristus: Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí (Mt 4,19), říká Petrovi i Ondřejovi.


260

Pojďme s Kristem na tento božský lov. Ježíš stojí u Genezaretského jezera a lidé se na něho tlačí, aby slyšeli Boží slovo (Lk 5,1). Stejně jako i dnes. Nevidíte to snad? Touží slyšet Boží poselství, i když předstírají opak. Snad někteří Kristovo učení zapomněli, jiní - bez vlastní viny - ho nikdy nepoznali a považují náboženství za cosi podivného. Ale stává se, že přijde chvíle, kdy už člověk nemůže dál, nestačí mu obvyklé vysvětlení, nespokojí se s výmysly falešných proroků. A přestože si to lidé neuvědomují, pociťují touhu utišit svůj neklid Božím učením.

Nechme vyprávět sv. Lukáše: Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy (Lk 5,2—3). Když skončil vyučování, přikázal Šimonovi: Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení! (Lk 5,4) Kristus je na té lodi pánem, to on připravuje práci: proto přišel na svět, aby se staral o to, aby jeho bratři našli cestu slávy a lásky k Otci. Křesťanský apoštolát jsme si nevymysleli my. My lidé ho jedině svou tupostí a nedostatkem víry znesnadňujeme.


261

Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili" (Lk 5,5). To tvrzení se zdá rozumné. Obvykle lovívali v tuto dobu, ale právě tehdy byla noc neúspěšná. Jak by něco ulovili ve dne? Petr má však víru: Ale na tvé slovo spustím sítě (Lk 5,5). Rozhodne se jednat, jak mu Kristus poradil; přiměje se k tomu, že se dá do práce s důvěrou v Pánovo slovo. A co se stane? Když to udělali, zahrnuli velké množství ryb, až se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly (Lk 5,6—7).

Když se Ježíš vydával se svými učedníky na moře, nemyslel jen na tento lov. Proto když se Petr vrhá k jeho nohám a pokorně vyznává: Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný, náš Pán mu odpovídá: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi (Lk 5,8—10). A při tomto lovu mu bude pomáhat Bůh, apoštolové budou nástroji velkých zázraků, i přes své osobní nedostatky.

Budou se opakovat zázraky


262

Když budeme neustále, den po dni, usilovat o svatost, každý ve svém stavu, při své práci, ve svém běžném životě, pak se odvažuji tvrdit, že i z nás učiní Pán nástroje schopné konat zázraky, a kdyby bylo potřeba i ty nejpodivuhodnější. Budeme navracet zrak slepým. Kdo spočte ty tisíce případů, kdy slepec skoro od narození nabývá zraku, dostává nádherné Kristovo světlo? Jiný byl zase hluchý, a další němý, nebyli schopni naslouchat ani mluvit jako Boží děti ... A jejich smysly se pročistily a naslouchají a vyjadřují se jako lidé, a ne jako zvířata. In nomine Iesu (Sk 3,6), ve jménu Ježíše Krista uzdravují jeho apoštolové zcela ochrnulého člověka; i člověka líného, který sice věděl, co má dělat, ale nedělal to ... Ve jménu Páně, surge et ambula (Sk 3,6), vstaň a choď.

A jiný, který byl již mrtvý, už se rozkládal a zapáchal, jako při zázračném vzkříšení syna vdovy z Naimu uslyšel hlas: Mládenče, pravím ti, vstaň! (Lk 7,14) Budeme konat zázraky, jako je konal Kristus, jako je konali první apoštolové. Snad i tobě, i mně se přihodily takové zázraky: snad jsme byli slepí nebo hluší nebo chromí nebo jsme zapáchali jako mrtvoly o Boží slovo nás pozvedlo z naších hříchů. Když budeme milovat Krista, když ho budeme opravdu následovat, když nebudeme hledat jen sami sebe, ale pouze jeho, budeme moci v jeho jménu dávat zadarmo druhým to, co jsme i my sami zadarmo dostali.


263

Neustále káži o této nadpřirozené i lidské schopnosti, kterou náš Otec Bůh vkládá do rukou svých dětí: schopnost mít účast na Kristově vykupitelském díle. Jsem rád, když toto učení nacházím i v textech církevních otců. Sv. Řehoř Veliký píše: Křesťané odstraňují hady, když vykořeňují nabádáním k dobrému zlo ze srdcí druhých lidí ... Používáme vkládání rukou na nemocné, když si všimneme, že náš bližní polevuje v konání dobra, a nabídneme mu nejrozmanitějším způsobem pomoc a posílíme ho vlastním příkladem. Tyto zázraky jsou o to větší, že k nim dochází v duchovní oblasti, že přinášejí život ne tělu, ale duši. I vy, budete-li mít víru, budete s Boží pomocí takové zázraky konat.

Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy. To je určitá výzva i zodpovědnost, která leží na každém z nás. Církev není útočištěm pro několik privilegovaných. Copak je církví jen nepatrná část světa? Církví je celý svět. Toto píše sv. Augustin a dodává: Ať půjdeš kamkoli, najdeš tam Krista. Dostal jsi za dědictví všechny končiny země, pojď, vládni nad nimi se mnou. Vzpomínáte si, jak to bylo s těmi sítěmi? Byly plné, až přetékaly, víc ryb se už do nich nevešlo. Bůh toužebně očekává, že se jeho dům naplní (srov. Lk 14,25), je to Otec, a má rád své děti u sebe.

Apoštolát v každodenním životě


264

Podívejme se teď na jiný rybolov. Je to po utrpení a smrti Ježíše Krista. Petr třikrát zapřel svého Mistra a s pokorou a bolestí to oplakal, kohoutí zakokrhání mu připomnělo Pánovo varování a on z hloubi duše prosil o odpuštění. Zatímco v kajícnosti čeká na slíbené vzkříšení, dál vykonává svoji práci a chodí lovit ryby. Co se týče toho lovení ryb, často dostáváme otázku, proč se Petr a Zebedeovi synové vrátili k zaměstnání, které vykonávali dříve, než je Pán povolal. Byli skutečnými rybáři, když jim Ježíš řekl: Pojďte za mnou a já z vás udělám rybáře lidí. A těm, kteří se podivují, že se takto chovali, je třeba odpovědět, že nikdo apoštolům jejich práci nezakázal, vždyť to bylo početné a řádné zaměstnání.

Apoštolát, touha, která stravuje běžného křesťana, není něco odlišného od každodenní práce: mísí se do této práce a stává se příležitostí k osobnímu setkávání s Kristem. Když se při své práci namáháme bok po boku se svými příbuznými, můžeme jim pomáhat dojít ke Kristu, který nás všechny očekává na břehu jezera. Dříve než apoštolem je třeba být rybářem. A potom co apoštolem, zase rybářem. Stejné povolání jako předtím i potom.


265

K jaké změně tedy tady dochází? Je to odlišné, protože do naší práce vstoupil Kristus - tak jako vstoupil do Petrovy loďky - člověku se tak rozšíří horizonty, získá větší snahu sloužit a neodolatelnou touhu hlásat všem lidem magnalia Dei (Sk 2, 11), velké Boží skutky, pokud necháme Boha jednat. Nemohu přejít mlčením, že profesionální práce kněží - mohu—li to tak naznat - je posvátná a veřejná služba, která si nárokuje do té míry veškerou činnost, že když některému knězi zbývá čas ještě na jinou práci, která není kněžská, může si být téměř jist tím, že povinnosti kněžské služby neplní, jak by měl.

Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu (Jan 21, 2—4).

Je přítomen mezi apoštoly, mezi lidmi, kteří se mu odevzdali, ale oni si toho nevšimnou. Kolikrát je Kristus ne mezi námi, ale přímo v nás, a my žijeme tak pozemským životem. Kristus je tak blízkou, a jeho děti mu nevěnují jediný láskyplný pohled, jediné láskyplné slovo, jediný horlivý skutek.


266

Učedníci, píše sv. Jan, nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: "Dítky, nemáte něco k jídlu?" (Jan 21, 4—5) Tato rodinná scéna s Kristem mě naplňuje velikou radostí. Že to říká právě Ježíš, on Bůh! On, který má už oslavené tělo! Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete. "Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb (Jan 21,6). Nyní začínají cosi tušit a chápat. Vzpomínají na to, co tolikrát slyšeli z Mistrových úst: rybáři lidí, apoštolové. A chápou, že všechno je možné, protože rybolov řídí on.

Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: Pán je to! (Jan 21,7) Láska je to, která vidí na dálku. Láska je ta první, která chápe tyto jemnosti. Onen mladý apoštol s velkou láskou, kterou cítí k Ježíši, protože ho miluje se vší čistotou a něžností nezkaženého srdce, zvolá: Pán je to!

Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty - byl totiž oblečen jen nalehko - a skočil do moře (Jan 21,7). Petr má víru. A odvážně se vrhá do vody. Když budeme mít Janovu lásku a Petrovu víru, kam až můžeme dojít?

Duše patří Bohu


267

Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami (Jan 21, 8). Ihned kladou svůj úlovek k nohám Pána, protože mu přece patří. Proto, abychom pochopili, že lidské duše patří Bohu, že na tomto světě si je nikdo nemůže přivlastňovat, že apoštolát církve - jeho zvěstování i uskutečňování spásy - se nezakládá na autoritě jednotlivých osob, ale na Boží milosti.

Ježíš Kristus se třikrát po sobě ptá Petra, jako by mu chtěl dát možnost napravit trojí zapření. Petr se už ze svých chyb poučil. Vědom si své slabosti, je hluboce přesvědčen, že už bylo dost smělého vychloubání. Proto všechno odevzdává do Kristových rukou. Ano, Pane, ty víš, že tě miluji (Jan 21, 15—17). A co odpovídá Kristus? Pas mé beránky ... pas moje ovce (Jan 21, 15—17). Ne svoje, ne vaše, ale moje! Protože to on stvořil člověka, to on ho spasil, to on vykoupil každého jednotlivého člověka - znovu to opakuji - svou krví.

Když v 5. století útočili donatisté na katolíky, tvrdili, že není možné, aby hipponský biskup Augustin hlásal pravdu, protože byl dříve velkým hříšníkem. A sv. Augustin radil svým bratřím ve víře, jak na to odpovídat: Augustin je biskupem katolické církve, stará se o svůj úřad, ze kterého skládá účty Bohu. Poznal jsem ho jako dobrého člověka. Jestli je špatný, ví o tom, jestliže je dobrý, stejně ani pak nestavím svou naději na něm. Protože první, co jsem se v katolické církvi naučil, je nevkládat svou naději do žádného člověka.

Nekonáme svůj apoštolát. Co bychom mohli v takovém případě říkat? Je to apoštolát Kristův, protože tak to chce Bůh, protože tak nám to přikázal: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium (Mk 16,15). Chyby jsou naše, ovoce patří Pánu.

Odvaha mluvit o Bohu


268

Jak tedy budeme vykonávat tento apoštolát? V první řadě příkladem, tím že budeme sami žít podle vůle Otce, jak nám ji zjevil Ježíš Kristus svým životem i svým učením. Pravá víra nepřipouští, aby byly skutky v rozporu se slovy. Měli bychom zpytovat své jednání a měřit hodnověrnost naší víry. Nejsme věřící, když se nesnažíme opravdu dělat to, co svými ústy vyznáváme.


269

Teď by bylo vhodné si připomenout jednu příhodu, která ukazuje, jak živě dokázali konat apoštolát první křesťané. Neuplynulo ještě ani celé čtvrtstoletí od Ježíšova nanebevstoupení a již v mnoha městech a osadách se hlásala jeho sláva. Do Efezu přichází muž jménem Apollos. Byl to dobrý řečník a výborně se vyznal v Písmu. Byl poučen o nauce Páně, mluvil nadšeně a uměl přiléhavě vykládat o Ježíšovi, ačkoli znal jen křest Janův (Sk 18,24—25).

Ten člověk poznal Kristovo světlo, slyšel o něm, hlásá o něm ostatním lidem. Ale ještě se potřeboval dozvědět více, mít víru a opravdově milovat Pána. Jeho řeč poslouchají manželé Priscila a Akvila, oba křesťané, a nezůstávají nečinní a lhostejní. Ani je nenapadne, aby si mysleli: ten už toho ví dost, nikdo nám neříká, že ho máme poučit. Ale protože měli pravého apoštolského ducha, přišli k Apollonovi, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží nauku. (Sk 18,26).


270

Můžeme též obdivovat jednání sv. Pavla. Uvězněn za šíření Kristova učení, nevynechá žádnou příležitost, aby šířil evangelium. Před Festem a Agrippou neváhá vyznat: Ale s pomocí Boží jsem živ ještě dnes a vydávám svědectví před malými i velkými. A říkám jen to, co mluvili proroci i Mojžíš, že se má stát: že totiž Mesiáš je podroben utrpení, že jako první vstane z mrtvých a že zvěstuje světlo jak židovskému lidu, tak pohanům (Sk 26,22—23).

Apoštol nemlčí, neutajuje svou víru ani její hlásání, které bylo příčinou nenávisti jeho pronásledovatelů, dále hlásá všem lidem spásu. A s podivuhodnou odvahou říká Agrippovi do očí: Věříš prorokům? Vím, že jim věříš (Sk 26,27). A když Agrippa řekl: "Málem mě chceš přesvědčit, abych se stal křesťanem!" Pavel mu odpověděl: "Ať už málem nebo mnohem, dej Bůh, abyste vy všichni, ty i ti ostatní, kteří mě dnes slyší, byli to, co jsem já - až na tahle pouta" (Sk 26,28—29).


271

Odkud čerpal sv. Pavel takovou sílu? Omnia possum in eo, qui me confortat (Flp 4,13), mohu všechno, protože sám Bůh mi dává tuto víru, tuto naději, tuto lásku. Já osobně dokáži velmi těžko uvěřit v nadpřirozený účinek nějakého apoštolátu, nemá—li podporu a zakotvení v neustálém styku s Pánem. Uprostřed práce, ano; v plném domě nebo uprostřed mlčení, se všemi každodenními problémy, s těmi důležitými i méně důležitými. Tam, nikde jinde, ale se srdcem plně u Boha. A pak naše slova, naše skutky - dokonce i naše poklesky - budou vydávat bonus odor Christi (2 Kor 2,15), budou jako vonné kadidlo vydechující Krista, a lidé si toho určitě všimnou a řeknou: to je křesťan.


272

Kdybys byl v pokušení se zeptat: kdo mi ale poroučí, abych tohle dělal, musel bych ti odpovědět: sám Kristus ti to poroučí, prosí tě o to. Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37—38). A nedocházej k pohodlnému závěru: to pro mne není, na to jsou jiní, to já neumím. Ne, to není pro jiné, stejně jako ty by mohli mluvit všichni. Říkám ti, že Kristus se obrací ke všem, ke každému křesťanu. Nikdo není tohoto závazku zbaven, ani pro svůj věk, zdravotní stav nebo zaměstnání. Neexistují žádné výmluvy. Buď vydáme plody apoštolátu, nebo je naše víra neplodná.


273

A kromě toho: kdo říká, že mluvit o Kristu, šířit jeho učení znamená dělat něco neobyčejného, zvláštního? Žij svůj běžný život a snaž se plnit povinnosti svého stavu, snaž se dělat dobře svou práci v zaměstnání, snaž se o profesionální růst, snaž se být každým dnem lepším. Buď věrný, měj pochopení pro druhé a k sobě buď náročný. Buď pokorný a radostný. To bude tvůj apoštolát. A ani nebudeš pořádně vědět proč, ale přes tvé nedokonalosti budou za tebou přicházet tví bližní a v prostém, přirozeně plynoucím hovoru - cestou z práce, při rodinné oslavě, v autobusu, na procházce, prostě kdekoli - budete mluvit o tom neklidu, který pociťuje každý člověk, i když si to někteří lidé nechtějí uvědomit. Ale budou si stále více tyto věci uvědomovat, až začnou opravdu hledat Boha.

Pros Marii, královnu apoštolů, aby ti pomohla v tvém rozhodnutí, abys toužil po setbě a lovu ryb, tak jako po nich touží její Syn. A ujišťuji tě, že když začneš, uvidíš - jako ti galilejští rybáři - jak se loď plní rybami. A na břehu uvidíš Krista, který tě očekává. Protože úlovek patří jemu.


Předchozí Další