Josemaría Escrivá Obras
238

Když v hloubi srdce toužíme po polepšení, když toužíme velkoryse odpovídat na volání našeho Pána, když hledáme nějaký návod, nějaké jasné vodítko pro svůj křesťanský život, povzbuzuje nás Duch svatý slovy evangelia: Je třeba se stále modlit a neochabovat (Lk 18,1). Modlitba je základním předpokladem veškerého duchovního života. Když se modlíme, jsme všemohoucí, kdybychom však modlitbu zanedbávali, nedosáhli bychom ničeho.

V dnešní úvaze bych vás chtěl přesvědčit, že je třeba, abychom se naučili se svým Bohem rozmlouvat, a to neustále, po celý den, ve společnosti i v práci. Chceme—li věrně následovat svého Mistra, pak je to jediná cesta.


239

Pohleďme na Ježíše Krista, který je naším vzorem, jakýmsi zrcadlem, v němž bychom se měli zhlížet, vidět, jak jedná při velkých příležitostech, a to i po vnější stránce. Co nám o něm říká evangelium? Mně osobně velmi oslovuje, jak se Kristus před velkými zázraky vždy utíká k Otci; i jeho příklad, když odchází na čtyřicet dní a čtyřicet nocí na poušť, aby se tam modlil před začátkem svého veřejného působení.

Je velmi důležité - promiňte mi, že to stále opakuji - pozorovat Mesiášovi kroky, protože přišel, aby nám ukázal cestu k Otci. S ním poznáme, jak posvěcovat i tu zdánlivě nejvšednější práci, naučíme se vše chápat z hlediska věčnosti a hlouběji pochopíme, jak tyto důvěrné hovory s Bohem potřebujeme. Naučíme se obracet se na něho, vzývat ho, chválit ho, děkovat mu, naslouchat mu nebo prostě být stále v jeho přítomnosti.

Už před mnoha lety jsem při úvahách o jednání svého Pána došel k závěru, že každý apoštolát je jakýmsi přebytkem duchovního života. Proto mi připadá velmi přirozený a zároveň nadpřirozený výjev evangelia, kde se vypráví, jak se Kristus rozhodl vybrat si prvních dvanáct učedníků. Sv. Lukáš vypráví, že před tím strávil celou noc v modlitbě s Bohem (Lk 6,12). A podívejme se na něho, když se v Betánii připravuje na vzkříšení Lazara. Zaplakal nad svým přítelem, pozvedl oči k nebi a řekl: Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel (Jan 11,41). Dal nám tím jasný příklad: jestliže chceme pomáhat druhým lidem, jestliže se upřímně snažíme je vést k tomu, aby našli pravý smysl svého života na zemi, je nutné, abychom se povzbuzovali modlitbou.


240

V Písmu je tolik výjevů, kde Kristus mluví se svým Otcem, že není možné se u všech zastavit. Ale myslím, že nemůžeme vynechat tak dojímavé hodiny, které předcházejí jeho utrpení a smrti, když se Kristus připravuje dovršit oběť, jež nám navrátí Boží lásku. Ve večeřadle jeho srdce přetéká láskou, obrací se s prosbou k Otci, oznamuje příchod Ducha svatého, povzbuzuje své přátele k vroucí lásce a víře.

Tato vroucí modlitba Vykupitele pokračuje v Getsemanech, když tuší, že utrpení se už blíží, že se blíží ponižování a bolesti, tvrdý kříž, na který se věší zločinci, po němž však horoucně toužil: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich (Lk 22,42). A hned dodává: Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). Později pak, přibit na dřevo kříže, všemi opuštěn, s rukama rozepjatýma jako věčný velekněz, pokračuje v rozhovoru se svým Otcem: Do tvých rukou poroučím svého ducha (Lk 23,46).


241

A nyní se podívejme na jeho blahoslavenou Matku i matku naši. Na Kalvárii se modlí. Maria nečinila nic nového. Jednala tak vždy, když konala svou práci a starala se o domácnost. Konala obyčejné světské práce, ale byla při nich stále v Boží přítomnosti. Kristus, perfectus Deus, perfectus homo, chtěl, aby i jeho Matka, nejvznešenější z lidí, milosti plná, nás utvrzovala v úsilí pozvedat stále pohled k Bohu. Vzpomeňte si na výjev zvěstování: archanděl sestoupil na zem, aby Marii sdělil Boží poselství - že se stane Boží Matkou - a viděl, že se modlí. Maria je zcela pohroužena v Pána, když ji Gabriel zdraví: Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou (Lk 1,28). Několik dní nato zazpívá Maria radostné Magnificat - onen mariánský hymnus, který nám předal Duch svatý věrným sv. Lukášem a který je plodem každodenního rozmlouvání přesvaté Panny s Bohem.

Naše Matka Maria dlouho uvažovala o slovech svatých starozákonních žen a mužů očekávajících Vykupitele a o událostech z jejich života. Obdivovala tu spoustu zázraků, nesmírné Boží milosrdenství vůči jeho tak často nevděčnému lidu. Když si uvědomí tu nikdy nekončící péči nebes, vytryskne z jejího neposkvrněného srdce příval citu: Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici (Lk 1,46—48). Od této dobré Matky se učili i její děti, první křesťané. I my se můžeme a máme od ní učit.


242

Ve Skutcích apoštolů je zaznamenán výjev, který se mi velmi líbí, protože nám dává jasný, vždy aktuální příklad: Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Ve vyprávění o životě prvních Kristových následovníků se důrazně poznamenává: Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14). A když dojde k uvěznění Petra, protože neohroženě hlásal pravdu, rozhodují se apoštolé, že se budou modlit. Církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu (Sk 12,5).

Modlitba byla tehdy, stejně jako i dnes, jedinou zbraní, tím nejmocnějším prostředkem k vítězství v duchovním boji. Vede se někomu z vás špatně? Ať se modlí (Jak 5,13). A sv. Pavel shrnuje: Bez přestání se modlete (1 Sol 5,17), nikdy nepřestaňte prosit.

Jak se máme modlit


243

Jak se máme modlit? Odvažuji se tvrdit a nebojím se, že bych se mýlil, že existuje mnoho, nekonečně mnoho způsobů, jak se modlit. Ale já bych si přál, abyste se modlili jako Boží děti, aby vaše modlitba nebyla tlacháním pokrytců, kteří by měli vyslechnout Ježíšova slova: Ne každý, kdo mi říká: "Pane! Pane!", vejde do nebeského království (Mt 7,21). Ti, kdo jednají pokrytecky, snad dosáhnou zvuku modlitby, píše sv. Augustin, ale ne jejího hlasu, protože v tom není pravý život a chybí snaha plnit vůli Otce. Ať naše volání "Pane“ je spojeno s účinnou touhou uskutečňovat vnitřní popudy, jež v naší duši probouzí Duch svatý.

Měli bychom se snažit o to, aby na naší straně nebyl ani stín nějaké obojetnosti. Prvním předpokladem k vymýcení tohoto zla, které Pán tak tvrdě odsuzuje, je snaha vypěstovat si jasný odpor k hříchu. Měli bychom velice silně a upřímně pociťovat - srdcem i rozumem - hrůzu ze smrtelného hříchu. Zároveň by však v nás měl být zakořeněn odpor k jakémukoli lehkému hříchu, k jakémusi obojetnému počínání, jež nás sice nezbavuje milosti posvěcující, ale zanáší cesty, kterým k nám tato milost přichází.


244

O modlitbě mluvím stále a s Boží pomocí budu o ní mluvit i nadále. Kolem roku 1930, kdy jsem jako mladý kněz shromažďoval kolem sebe lidi ze všech společenských vrstev - byli to vysokoškoláci, dělníci, zdraví i nemocní, chudí i bohatí, kněží i laici - kteří se snažili opravdověji následovat Pána, vždy jsem jim radil: modlete se. A když mi někdo namítl: vždyť ani nevím, jak začít, doporučil jsem mu, aby se obrátil k Pánu a svěřil se mu se svými pochybnostmi, obtížemi, s touto stížností: Pane vždyť já ani nevím, jak začít. A často stačila takováto pokorná, důvěrná prosba a vztah ke Kristu se začal upevňovat, začal pravidelný kontakt mezi Kristem a tímto člověkem.

Od té doby uplynulo mnoho let, ale dosud neznám lepší recept. Jestliže si myslíš, že nevíš, co dělat, obrať se na Ježíše, jako se na něho obraceli jeho učedníci: Nauč nás modlit se! (Lk 11,1) A zakusíš, jak Duch svatý přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit (Řím 8,26), které se nedají vypovědět, protože neexistují žádné vhodné výrazy, jež by dokázaly popsat jejich hloubku.

Boží slovo by nás mělo vést k vytrvalosti. Nevynalezl jsem nic nového, když jsem ve své kněžské službě tuto radu opakoval a stále ji opakuji. Je z Písma svatého, tam jsem se ji naučil: Pane, vždyť já s tebou neumím jednat! Pane, nauč nás modlit se. A pak přichází láskyplně na pomoc světlo, oheň a mocné vanutí Ducha svatého, který zapaluje plameny a velké ohně lásky.

Modlitba je rozhovor


245

Už jsme se tedy dostali na cestu modlitby. Jak pokračovat? Jistě jste si všimli, jak tolik lidí, mužů i žen, při modlitbě vypadá: jako by mluvili sami se sebou a se zalíbením si naslouchají. Je to jakési neustálé povídání, jakýsi monolog opakující problémy, které tyto lidi trápí, ale není tu žádná snaha udělat cokoli pro jejich vyřešení. Tito lidé jsou hnáni patrně nějakou klamnou představou, že je bude někdo litovat nebo obdivovat. Jako by se zdálo, že o víc ani neusilují.

Když chceme opravdu ulehčit svému srdci, otevřeně a upřímně vyslechneme rady lidí, kteří nás mají rádi, kteří nám rozumí: promluvíme s matkou, otcem, manželem, manželkou, bratrem nebo sestrou, s přítelem. Je to rozhovor, i když často nechceme toho tolik slyšet, spíše se chceme vypovídat, vyprávět, co se nám přihodilo. Začněme se takto chovat k Bohu, buďme si jisti, že nás vyslechne a odpoví nám. Budeme mu pozorně naslouchat a začneme pokorný rozhovor a důvěrně mu sdělíme všechno, co máme na srdci: své radosti, bolesti, naděje, svou nespokojenost, své úspěchy i neúspěchy, i ty nejbanálnější každodenní zážitky. Vždyť víme, že našeho nebeského Otce zajímá všechno, co se nás týká.


246

Bojujte proti lenosti, jakmile si ji uvědomíte, proti falešnému názoru, že modlitba přece může počkat. Nikdy neodkládejte tento pramen milosti na zítřek. Právě teď je ta vhodná chvíle. Bůh nás celý den láskyplně pozoruje a přijímá naší modlitbu. A všichni, ty i já - znovu to opakuji - bychom mu měli důvěřovat, jako důvěřujeme bratru, příteli, otci. Řekni mu - já mu to alespoň tak říkám - že je nadmíru velký, nadmíru dobrý, nekonečně milosrdný. A ještě dodej: Proto tě chci milovat, přestože mé jednání je hrubé, přestože mé ruce jsou pošpiněny a poničeny prachem neschůdných cest této země.

A ani si to nebudeme uvědomovat, ale půjdeme pomalu kupředu božskými, mocnými a energickými kroky a budeme pociťovat důvěrnou jistotu, že s Pánem může být příjemná i bolest, oběť, utrpení. Pro Boží dítě je velkou posilou, když ví, že je nablízku svému Otci. Proto, ať se děje, co se děje, jsem pevný, s tebou jsem si jistý, můj Pane a Otče, neboť ty jsi má skála a pevnost (srov. 2 Král 22,2).


247

Mnoho lidí toto všechno dobře zná, pro někoho je to nové, pro všechny je to obtížné. Ale já, pokud budu živ, budu kázat, že je nezbytné mít ducha modlitby neustále, při každé příležitosti, v nejrůznějších situacích, protože Bůh nás nikdy neopouští. Myslet na Boží přátelství pouze jako na poslední prostředek není vůbec křesťanské. Zdá se nám snad normální nevšímat si osob, které máme rádi, a zanedbávat je? Jistě ne. K těm, které máme rádi, přece neustále zalétají naše slova, přání, myšlenky, je to jakási neustálá přítomnost těchto osob. Chovejme se tedy stejně k Bohu.

Budeme—li po celý den takto vyhledávat Boží přítomnost, stane se tento den jediným důvěrným rozhovorem s Bohem. Už jsem to říkal mnohokrát a mnohokrát jsem o tom i psal, ale rád to znovu opakuji. Pán nám dává na srozuměnou - svým příkladem - že takové chování je to pravé: neustálá modlitba od rána do večera a od večera do rána. Když se nám bude vše dařit, řekneme: díky, Pane! Když přijde těžká chvíle: Pane, neopouštěj nás! A Bůh, který je tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29), neoslyší naše prosby a nezůstane vůči nim lhostejný, protože přece řekl: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte a otevře se vám (Lk 11,9).

Snažme se proto nikdy neztrácet na všechno nadpřirozený pohled, abychom dokázali za každou událostí vidět Boha: v tom příjemném i v tom nepříjemném, v radosti i ... v zármutku nad smrtí milovaného člověka. Snažme se především o stálý rozhovor s naším Bodem Otcem, usilujme o to, mít Pána ve svém srdci. Není to žádná maličkost, něco bezvýznamného, je to projev vytrvalého duchovního života, pravého dialogu lásky. Je to praxe, která nám nezpůsobí žádnou duševní deformaci, protože pro křesťana by to mělo být něco tak samozřejmého jako tlukot srdce.

Modlitby ústní a vnitřní


248

Na tuto kostru se navlékají jako šperky slovní modlitby. Jsou to Boží výroky: Otče náš ... Zdrávas Maria ... Sláva Otci i Synu i Duchu svatému. A věnec modliteb, jimiž chválíme Boha a naši Matku Marii ve svatém růženci, a mnoho dalších zbožných pozdravů, které se naši křesťanští bratři modlili od samého počátku křesťanství.

Sv. Augustin v komentáři k jednou verši žalmu 85 - Smiluj se nade mnou, Pane, neboť stále k tobě volám, ne jeden jediný den - píše: významem celý den se rozumí po celý čas, bez ustání ... Jediný člověk tak nepřesáhne až na konec světa, protože volají stejné Kristovy údy, někteří už spočívají v Kristu, jiní ho právě vzývají a jiní se zase budou modlit, až my budeme mrtví, a po nich se zase budou modlit další. Nenaplňuje vás nadšením možnost neustále po věky chválit Stvořitele? Jak veliký je člověk, když si uvědomí, že je milovaným Božím tvorem, a utíká se k svému Stvořiteli tota die, v každém okamžiku své pozemské pouti.


249

V průběhu našeho dne by neměly chybět okamžiky věnované Bohu, kdy k němu pozvedneme své myšlenky, aniž bychom museli mít na rtech nějaká slova, protože ta zpívají v našem srdci. Je—li to možné, věnujme této pobožnosti dost času, nejlépe v pevně stanovou denní dobu. Zajděme před svatostánek navštívit toho, který tam z lásky přebývá. A kdyby to nešlo, pak se na Boha obraťme kdekoli, protože náš Bůh je nepopsatelným způsobem přítomen v naší duši, jsme—li ve stavu milosti. Radím ti: zajdi před svatostánek oratoře, jakmile jen trochu můžeš. Snažím se neužívat pojmenování kaple, aby bylo naprosto jasné, že nejde o žádné oficiální místo, ale o místo, kde lze v důvěrném rozjímání pozvednout mysl k nebi v vírou, že Ježíš Kristus, skutečně přítomný ve svatostánku ve svátostných způsobech, nás vidí, slyší, očekává a dívá se na nás.

Každý z vás, bude—li chtít, může najít vlastní způsob rozhovoru s Bohem. Nerad mluvím o metodách nebo o návodech, protože jsem nikdy nechtěl nikoho nijak sešněrovávat. Snažil jsem se všechny povzbuzovat, aby se nebáli přiblížit se k Pánu, respektoval jsem každého člověka takového, jaký byl, s jeho charakteristickými vlastnostmi. Proste Pána, abychom nechali celý svůj život proniknout jeho plány, abychom je přijali nejen rozumem, ale hlavně srdcem a abychom se jimi řídili i ve svém životě. Ujišťuji vás, že si takto ušetříte hodně nepříjemností a trápení, způsobenými sobectvím, a budete pociťovat sílu pro šíření dobře ve svém okolí. Kolik nepříjemností zmizí, když se vnitřně postavíme před svého Boha, který nikdy neopouští. Znovu je tady v různých odstínech Ježíšova láska k učedníkům, k nemocným, ochrnutým, a on se ptá: Co ti schází? A my odpovídáme: Schází mi ... A hned přichází světlo nebo alespoň smíření a pokoj.

Když ti radím, aby ses důvěrně svěřoval svému Mistru, mám na mysli zvláště tvé osobní nesnáze, protože většina překážek našemu štěstí pochází z více či méně skryté pýchy. Sami sebe si ceníme velice vysoko, myslíme si, že máme nějaké zvláštní vlastnosti, a když nás druzí lidé tak vysoko nehodnotí, cítíme se pokořeni. A to je dobrá příležitost utéci se k modlitbě a snažit se o nápravu s jistotou, že nikdy není pozdě na změnu kusu. Je však třeba s touto změnou začít co nejdříve.

V modlitbě se může pýcha s pomocí milosti změnit v pokoru. Ze srdce pak vytryskne pravá radost, dokonce už tehdy, když ještě cítíme na křídlech bláto, bláto špatnosti, které pomalu vysychá. A pak, jak budeme všeho litovat, začne bláto opadávat a my budeme moci vzlétnout velmi vysoko, protože nám bude pomáhat příznivý vítr Božího milosrdenství.


250

Všimněte si, že Pán touží po tom, aby nás dobře vedl po nadpřirozené i op přirozené stránce, abychom byli šťastni, když se obětujeme, abychom se radovali i v bolesti a dokázali zapomínat sami na sebe. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe (Mt 16,24). Je to rada, kterou jsme už všichni jistě slyšeli. Měli bychom se rozhodnout jít za ním doopravdy: aby nás Pán mohl využít, abychom všude na světě - ponořeni do Boha - byli solí, kvasem, světlem. Ponořen do Boha budeš osvěcovat, dodávat chuti, rozmnožovat, prokvašovat.

Ale nezapomeň, že my jsme toto světlo nestvořili, že je pouze odrážíme. Nejsme to my, kdo vykupuje lidi tím, že je vede k dobru. My jsme jen pouhými více či méně vhodnými nástroji pro uskutečňování spasitelných Božích záměrů. Kdybychom si někdy pomysleli, že dobro, které konáme, je naším dílem, vrátila by se pýcha, dokonce ještě záludnější, sůl by pozbyla chuti, kvas by se zkazil, světlo by se proměnilo v temnotu.

Jedna osoba navíc


251

Když jsem za svým 30 let kněžství stále trval na nutnosti modlitby, na tom, že je možné proměnit život na neustávající modlitbu, ptali se mě někteří lidé: ale lze to tak dělat vždy? Ano, je to možné. Takové spojení s Pánem nás neodlučuje od světa, nedělá z nás jakési zvláštní bytosti, lhostejné k tomu, co se kolem nich děje.

Jestliže nás Bůh stvořil, jestliže nás vykoupil, jestliže nás miluje tak, že za nás dal svého Jednorozeného Syna (srov. Jan 3,16), jestliže nás očekává - každý den - tak jako čekal otec ze známého podobenství na svého marnotratného syna (srov. Lk 15,11—32), jak by si nepřál, abychom se na něho stále s láskou neobraceli? Naopak by bylo podivné s Bohem nemluvit, zapomínat na něj, dělat něco, co by bránilo stálému přívalu milosti.


252

Také bych chtěl, abyste si uvědomili, že se nikdo neubrání jistému napodobování druhých. Lidé se dokonce podvědomě o toto vzájemné napodobování snaží. A my bychom nedbali na výzvu, abychom napodobovali Ježíše? Každý člověk se snaží postupně se ztotožňovat s tím, co ho přitahuje, se vzorem, který si sám vybral. Podle ideálu, jejž si každý utvoří, vypadá i jeho chování. Naším Mistrem je Kristus, Boží Syn, druhá Božská osoba Nejsvětější Trojice. Budeme—li Krista napodobovat, budeme mít účast na proudu lásky, která je tajemstvím Jediného i Trojjediného Boha.

Když někdy budete pociťovat, že nemáte dost síly následovat Ježíše Krista, promluvte si přátelsky s těmi, kteří ho důvěrně znali, když žil na této zemi. Hlavně se obraťte na Marii, která nám ho přinesla. A na apoštoly. Někteří pohané přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi (Jan 12,20—22). Je to pro nás jistě povzbudivé. Cizinci se neodvažují jít přímo za Ježíšem, a tak hledají vhodného přímluvce.


253

Domníváš se, že máš na sobě mnoho hříchů, že tě Pán nebude moci vyslyšet? Není tomu tak, protože je přece nejvýš milosrdný. Když přes toto ujištění si uvědomuješ svou hříšnost, zachovej se jako celník z evangelia (srov. Lk 18,13). Pane, jsem tady, podívej se! A všimněte si, co nám vypráví sv. Matouš. K Ježíšovi přinášejí ochrnulého člověka. Nemocný neříká nic, pouze je tam, před Bohem. A Kristus, dojat lítostí, bolestí člověka, který ví, že si nic nezaslouží, hned jedná jako obvykle milosrdně: Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy (Mt 9,2).

Dám ti rady: snaž se ve své modlitbě vmísit jako další osoba navíc mezi ostatní účastníky dění na některých místech v evangeliu. Nejprve si představ příslušný výjev nebo tajemství, které ti pomůže k soustředění a meditaci. Potom přemýšlej a uvažuj o příslušném rysu Mistrova života: o jeho něžném srdci, o jeho pokoře, o jeho čistotě, o jeho plnění Otcovy vůle. Potom mu vyprávěj, jak je to s tebou v podobných záležitostech, co se ti obvykle stává, co se ti děje právě teď. A dávej dobrý pozor, protože ti třeba bude chtít něco naznačit: člověk si v takové chvíli může uvědomit řadu věcí, mohou se objevit výčitky svědomí.


254

Snad někomu z vás pomůže, když vám řeknu, že mám ve zvyku zhmotňovat i věci nejduchovnějšího charakteru k usměrnění modlitby. I náš Pán to tak činil. Rád učil v podobenstvích, které vybíral z prostředí, v němž žil: byla to podobenství o pastýři a ovcích, o vinné révě a ratolestech, o lodích a sítích, o zrnu a rozsévači ...

I do našeho srdce padlo Boží slovo. Jakou půdu jsme mu připravili? Je tam hodně kamení? Je tam trní? Je to snad místo udupané čistě lidským, malodušným a lhostejným jednáním? Pane, ať je moje pole půdou dobrou, úrodnou, velkodušně vystavenou dešti i slunci, ať v něm dobře zakoření tvé semeno, ať dává klasy a dobrou úrodu.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti (Jan 15,5). Je září a vinné keře mají dlouhé, jemné, pružné a uzlovité ratolesti obtížené plody, které čekají na sklizeň. Podívejte se na ty plné letorosty, berou si mízu z kmene. Pouze tak se mohla za několik měsíců změnit původně malé poupata na sladkou a vyzrálou dřeň, která potěší lidské oči i srdce (srov. Ž 103,15). Na zemi snad zůstalo několik klacků, napolo zahrabaných. Byly to malé výhonky, ale suché, sežehnuté sluncem. Jsou tím nejnázornějším symbolem neplodnosti: Neboť beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5).

Poklad. Představte si tu nesmírnou radost člověka, jenž ho nalezl. Je konec nedostatku, který ho sužoval. Prodá všechno, co má, a koupí to pole. Jeho srdce je tam, kde má ukryt svůj poklad (srov. Mt 6,21). Naším pokladem je Kristus. Měli bychom s lehkým srdcem hodit přes palubu všechno, co by nám stálo v cestě, když ho chceme následovat. Naše loďka bez této přítěže popluje přímo do bezpečného přístavu Boží lásky.


255

Znovu vám musím zopakovat, že je na tisíce způsobů, jak se modlit. Ale Boží děti přece nepotřebují žádnou předem nalinkovanou a umělou metodu na to, aby dokázaly hovořit se svým Otcem. Láska je vynalézavá a důvtipná. Když budeme milovat, budeme umět najít vlastní důvěrné způsoby, jak neustále hovořit s Pánem.

Dá Bůh, že toto všechno, o čem jsme dnes rozjímali, se nepřežene nad naší duší jen jako letní bouřka, při které spadne pár kapek, pak hned vysvitne slunce a je zase sucho. Tato Boží vláha se musí ustálit, proniknout až ke kořenům a vydat plody ctností. Tak budeme prožívat svůj život - dny práce i modlitby - v Otcově přítomnosti. Když budeme umdlévat, budeme se utíkat k lásce Panny Marie, učitelky modlitby, k svatému Josefovi, našemu otci a pánu - jehož velmi uctívám - který byl na tomto světě v nejdůvěrnějším styku s Boží Matkou a s jejím Božským Synem. Oni předloží naši slabost Ježíši a on ji promění v sílu.


Předchozí Další