Josemaría Escrivá Obras
205

Už před mnoha lety jsem napsal: doufej, že všechno ti dá Ježíš, ty sám nemáš nic, sám nic nejsi, sám nic nezmůžeš. Jestliže se mu odevzdáš, On sám bude jednat za tebe. Už tehdy jsem byl přesvědčen, že je tomu opravdu tak a během let se toto mé přesvědčení ještě posílilo a prohloubilo. Viděl jsem, jak důvěra v Boha v životě mnoha lidí dokáže zapálit velké ohně lásky, srdce radostně tepe a člověk pak nepropadá malomyslnosti ani neklesá na mysli, i když trpí, a často trpí hodně.

Při čtení dnešní epištoly jsem byl dojat a myslím, že by také. Pochopil jsem, že Bůh nám chce skrze apoštolova slova přiblížit, jak jsou všechny božské ctnosti báječně propojeny a tvoří tak jakousi osnovu, ze které je utkáván hodnověrný křesťanský život každého člověka.

Poslechněte si znovu svatého Pavla: Jestliže jsme ospravedlnění na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.


206

A nyní v Boží přítomnosti —jak povzbudivá je Ježíšova blízkost ve svatostánku— budeme uvažovat o tomto krásném Božím daru, o naději, která nás naplňuje radostí, spe gaudentes, radujeme se, protože —budeme—li věrni— čeká nás nekonečná Láska.

Nikdy nesmíme zapomínat, že člověk tedy i každý z nás, může prožít svůj život na této zemi dvojím způsobem: Buď budeme žít životem Božím, budeme usilovat o to, abychom se líbili Bohu; nebo budeme žít živočišným životem víceméně vzdělaných lidí, kteří na Boha nedbají. Podle mého názoru nemají příliš velký význam lidé velice dobří, řeklo by se svatí, kteří však stavějí na odiv, že nejsou věřící. Mám je velmi rád jako všechny lidi, své bratry, obdivuji jejich dobrou vůli, v jistém ohledu hrdinskou, ale je mi jich líto, protože mají to strašně neštěstí, že jim chybí Boží světlo a teplo, nepopsatelná radost křesťanské naděje.

Poctivý křesťan, žijící v souladu se svou vírou, nejedná jinak než v souladu s Bohem, na všechno pohlíží nadpřirozeným pohledem, pracuje na tomto světě a je na něm velmi rád, je zcela zaujat pozemskými starostmi, ale zároveň stále vzhlíží k nebi. Potvrzuje nám to svatý Pavel: Quae sursum sunt quaerite; usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví —skrze křest pro věci tohoto světa— a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.


207

Mnoho lidí omílá už poněkud omšelou frázi, že naděje umírá jako poslední, jako by naděje byla jen jakousi pomůckou, aby se dalo žít bez komplikací, bez výčitek svědomí, nebo jako by to bylo něco, co člověku umožní, aby na neurčito odkládal nápravu svého jednání i úsilí o jakékoli vznešeně cíle, a hlavně cíl nejvyšší spojení s Bohem.

Řekl bych, že je to cesta, jak zaměňovat naději a pohodlnost. V podstatě tady nejde o snahu o skutečné dobro, ani duchovní, ani hmotné. Nejvyšší úsilí některých lidí se omezuje na to, aby se tito lidé vyhnuli čemukoliv, co by mohlo narušit jejich klid —zdánlivý ovšem—, klid průměrného života. Bojácný, bázlivý a netečný člověk pak překypuje rafinovaným sobectvím a je spokojen s tím, že dny, roky budou plynout sine spe nec metu, bez jakéhokoliv snažení, které by vyžadovalo nějaké úsilí, bez zneklidňujícího zápasu; pro takové lidi je důležité vyhnout se riziku nepříjemnosti a slz. Člověk pak ovšem nemůže něco dostat, když promarní přání to něco mít ze samého strachu, že získání této věci bude náročné.

Jsou také lidé, kteří povrchně —dokonce se zdáním předstírané kultury nebo vědy— redukují naději na jakési poetické sny. Jsou neschopni poctivě se vyrovnat se svým svědomím a rozhodnout se pro dobro a proto omezují naději na pouhé plané naděje, na jakýsi utopický sen, na pouhou útěchu v těžkých životních starostech. Taková naděje —je to ovšem falešná naděje— se pro takové lidi stává povrchní touhou, která není k ničemu.


208

Jistě je na tomto světě hodně lidí bázlivých a lehkovážných, ale je i mnoho lidí čestných, kteří hnání nějakou vznešenou myšlenkou —i když ne nadpřirozených důvodů ale z lidskosti— čelí řadě strádání a velmi obětavě slouží druhým, pomáhají jim v jejich utrpení a potížích. Velice si vážím takových lidí, ba dokonce obdivuji houževnatost těch, kdo odhodlaně pracují pro nějaký ušlechtilý ideál. Nicméně cítím povinnost připomenout, že všechno, co tady podnikáme, když je to díle výhradně naše, nese znamení pomíjivosti. Přemýšlejte nad slovy Písma: I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.

Tato pomíjivost ovšem naději nedusí, naopak, když uznáme omezenost a rizika světských iniciativ, pak tato práce otevře cestu k pravé naději, která povznáší každou lidskou práci a činí z ní místo pro setkání s Bohem. Tak se tato práce osvítí věčným světlem, které zahání temnoty zklamání. Ale jestliže si z časných plánů uděláme absolutní cíl, nebudeme myslet na věčnost a na to, proč jsme byli stvořeni —abychom milovali a chválili Pána a byli s ním posléze v nebi —pak i ty nejskvělejší záměry mohou vést ke zradě a dokonce k pokořování lidí.

Vzpomeňte si na prosté a známé zvolání svatého Augustina, který musel zakusit tolik hořkosti, dokud nepoznal Boha a hledal štěstí mimo Něho: Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je nepokojené, dokud nespočine v Tobě. Snad neexistuje v lidském životě nic tragičtějšího než zklamání, způsobené falešným pojetím naděje nebo jejím falšováním, když naděje je vkládána jen jako nějaké očekávání, které nemá jako konečný cíl nekonečnou Lásku.

Jistota, že se cítím Božím synem, že vím, že jím jsem, mne plní —a přeji to i vám— opravdovou nadějí, která je sice ctností nadpřirozenou, ale vlita do lidských tvorů se přizpůsobuje lidské přirozenosti a je ctností velice lidskou. Jsem šťasten při pomyšlení na nebe, kterého dosáhneme, budeme—li věrni až do konce, jsem šťasten při pomyšlení na blaženost, ke které dospějeme, quoniam bonus, protože můj Bůh je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Toto přesvědčení mi pomáhá chápat, že pouze to, co nese Boží stopu, má nesmazatelné znamení věčnosti a nepomíjitelnou cenu. Proto mě naděje neodtrhuje od věcí tohoto světa, ale přibližuje mi je a chápu je novým křesťanským způsobem, který se snaží ve všem odhalovat vztah padlého lidstva, Boha Stvořitele a Boha Vykupitele.


209

Snad se někdo zeptá: a v co máme, my křesťané doufat? Svět nám totiž nabízí mnoho dobrých věcí, které si žádá naše srdce, toužící po štěstí a po lásce. Kromě toho chceme plnýma rukama rozsévat pokoj a radost, nespokojujeme si jen s vlastním štěstím, ale usilujeme i o spojenost svých bližních.

Bohužel někteří lidé se správnými, ale přízemními názory, s ideály výhradně prchavými a vrtkavými, zapomínají, že touhy křesťana mají směřovat k výšinám. K nekonečným výšinám! Mělo by nám záležet na Boží lásce, měli bychom se z ní plně a nekonečně těšit. Dobře přece víme, že až tento svět skončí, vše pomine, pro každého člověka nastane konec už dříve jeho smrtí, protože ani pocty ani bohatství si do hrobu nikdo nebere. Proto, okřídleni nadějí, která nás povzbuzuje, abychom se pozvedli až k Bohu, jsme se naučili modlit: in te Domine speravi, non confundar in aeternum, doufám v tebe, Pane, že mě budeš řídit svou rukou nyní i vždycky na věky věků.


210

Bůh nás nestvořil proto, aby tady vybudoval město k trvalému pobytu, protože tento svět je cestou do světa jiného, které je místem pobytu, kde není žádné trápení. Ale my, Boží děti, bychom si neměli nevšímat pozemských záležitostí a práci, ke které nás postavil Bůh, musíme posvěcovat, naplňovat ji svou vírou, tou jedinou, která přináší pravý pokoj, pravou radost lidem a vnáší tento pokoj i radost i do každého prostředí. O této myšlence mluvím ve svých kázáních od roku 1928: je velice zapotřebí pokřesťanšťovat celou naši společnost, přinášet do všech společenských vrstev nadpřirozený smysl, to je, všichni musíme usilovat o posvěcování své denní práce, povolání nebo zaměstnání. Tak se každé lidské konání osvítí novou nadějí, která přesahuje čas i pomíjivost všeho pozemského.

Křtem jsme se stali nositeli Kristova slova, které uklidňuje, které osvěcuje a utěšuje zraněné svědomí. A aby mohl Pán v nás a skrze nás působit, musíme mu říci, že jsme odhodláni každý den bojovat, i když jsme slabí a neužiteční, i když pociťujeme nesmírnou tíži svých vin a své lidské slabosti. Měli bychom mu stále opakovat, že mu důvěřujeme, že se spoléháme na jeho pomoc: bude—li to nutné, jako mu důvěřoval Abraham, ačkoli už nebylo naděje. A tak budeme pracovat s novým úsilím a budeme učit lidi, aby dokázali být vyrovnaní, osvobození od nenávisti, podezřívavosti, zaostalosti, nepochopení, pesimismu, protože Bůh přece zmůže všechno.


211

Ať jsme kdekoli, Pán nás vybízí: buď bdělý! Podporujme proto ve svém svědomí nadějeplné touhy po svatosti, uskutečňované skutky. Můj synu, dej mi své srdce, šeptá nám Pán do ucha. Přestaň si stavět vzdušné zámky, odhodlej se otevřít své srdce Bohu, protože pouze v Něm nalezneš skutečný důvod pro svou naději a pro konání dobra pro druhé. Když člověk nebojuje sám se sebou, když rezolutně neodmítne nepřátele, které má v sobě —pýchu, závist, žádostivost těla i očí, spoléhání na sebe, ztřeštěnou dychtivost po požitkářství— když u člověka neexistuje tento vnitřní zápas, i ty nejušlechtilejší ideály zvadnou jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Potom v té nejmenší skulině vyraší malomyslnost a smutek jako škodlivý a útočný plevel.

Ježíš se nespokojuje jen s jakýmsi váhavým souhlasem. Chce na nás, a má na to právo, abychom kráčeli po své cestě energicky, neustupovali před obtížemi. Vyžaduje rozhodné, konkrétní kroky, protože jen nějaké obecné úmysly nebývají k něčemu. Takové ty málo určité úmysly mně osobně připadají jako klamné iluse, které se snaží umlčet Boží volání, které srdce cítí, je to jen bludička, slabý ohýnek, který ani nepálí ani nehřeje, a který mizí stejně prchavě, jako vzplanul.

Proto, když uvidím, že jednáš rozhodně, budu věřit, že tvé úmysly, abys dosáhl cíle, jsou upřímné. Konej dobro, přemýšlej o své každodenní práci v každém okamžiku, usiluj o spravedlnost, zvláště v tom prostředí, kde se pohybuješ, i kdybys měl padat únavou; úsilím o co největší dokonalost při této práci, svým pochopením, svým úsměvem, svým křesťanským postojem. A to vše pro Boha, pro jeho slávu, s pohledem upřeným vzhůru, v touze po pravé vlasti, protože pouze tento cíl stojí za všechnu námahu.


212

Jestliže nebojuješ, neříkej mi, že se snažíš být jako Kristus, že se ho snažíš poznávat a milovat ho. Když nastupujeme pravou cestu následování Krista, když se chceme chovat jako Boží děti, víme dobře, co nás čeká: svatý Kříž, na který musíme hledat jako na ústřední bod, o který se opírá naše naděje na spojení s Pánem.

Říkám to předem, že tento program není nic pohodlného, že žít, jak učí Pán, předpokládá velké úsilí. Přečtu vám, co všechno vypočítává apoštol, když vypráví, co vše musel podstoupit a vytrpět, když chtěl plnit Ježíšovou vůle: Pětkrát jsem od židů dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit pruty, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal na lodi, den a noc jsem se slítal na širém moři. Často na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečích od vlastního národa, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích v městě, v nebezpečích v neobydlených krajích, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry. K tomu vyčerpávající práce, mnohé bezesné každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce.

V těchto rozhovorech s Pánem se omezuji na realitu, ve které žijeme, nevymýšlím si žádné teorie, ani nesním o velkých obětech, o hrdinských činech, které se obvykle nevyskytují. Je důležité, abychom využívali času, který nám utíká pod rukama a který je z křesťanského hlediska nad zlato, protože předjímá slávu, které se nám později dostane.

Samozřejmě se ve svém životě nesetkáváme s takovými protivenstvími, jaké potkávaly Šavla. My se můžeme setkat se svým nízkým sobectvím, návaly smyslnosti, útoky zmatečné a směšné pýchy i jiným dalším pokulháváním: tolik slabosti! Máme proto ztrácet odvahu? Ne. Opakujme se svatým Pavlem svému Pánu: s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.


213

Často, když nám nic nevychází, jak jsme si představovali, samovolně se nám derou do úst slova: Pane, vždyť mně se hroutí úplně všechno...! A to je čas, abychom to poněkud poopravili: když půjdu s tebou, Pane, půjdu jistě dopředu, protože ty jsi přece moje záštita: quia tu es, Deus, fortitudo mea .

Prosil jsem tě, aby ses při své práci vytrvale snažil pozvedat své oči k nebi, protože naděje nás povzbuzuje chopit se silné Boží ruky, kterou nám On neustále podává, abychom neztráceli nadpřirozený pohled, také když se bouří vášně a útočí na nás a chtějí nás spoutat do našeho omezeného já, nebo když se v dětinské marnivosti cítíme pány vesmíru. Celý život jsem přesvědčen, že bez pohledu vzhůru, bez Ježíše nemohu nikdy ničeho dosáhnout. A vím, že moje síle k tomu, abych se ovládl, pramení z toho, že opakuji zvolání: všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Toto zvolání obsahuje jistý Boží příslib, že neopustí své děti, jestliže jeho děti se ho nezřeknou.


214

Pán se přiblížil nám, lidem a proto máme všichni v srdci touhy po výšinách, toužebné přání vystoupit co nejvýše, konat dobro. Jestliže k tobě nyní mluvím o těchto tvých touhách, je to proto, že chci, abys bezpečně věděl, že to On nám je vložil do srdce: když ho necháš jednat, budeš sloužit, na tom místě, kde právě jsi, jako jeho užitečný nástroj s nečekaným účinkem. Abys ze zbabělosti nezklamal důvěru, kterou Bůh v tebe vkládá, varuj se domýšlivosti, že obtíže, se kterými se setkáš na své křesťanské cestě, budeš naivně podceňovat.

Neměli bychom se zdráhat milosti. Vlečeme v sobě jako důsledek pokleslé přirozenosti něco, co nás nutí k tomu, že se vzpíráme milosti a klademe jí odpor: jsou to rány způsobené prvotním hříchem, podrážděné našimi osobními hříchy. Proto bychom měli směřovat vzhůru, konat takové správné lidské práce —ty každodenní— které vždy ústí do Boží lásky, pokorně, s kajícím srdcem, s důvěrou v Boží pomoc a přitom konat tyto práce s takovým úsilím, jako by všechno záleželo jen na nás.

Dokud člověk bojuje —je to boj, který potrvá už do smrti— nemůže vyloučit, aby se nezvedli mocní vnější i vnitřní nepřátelé. A jako by toho nebylo dost, někdy na tebe dolehnou spáchané hříchy, a snad jich bude i hodně. Říkám ti ve jménu Božím: nezoufej. Kdyby se to stalo —nemusí se to přece stát, ani to snad nebude běžné— využij toho, aby ses více přimkl k Pánu. On si tě přece vyvolil za syna a tak tě neopustí. Dopouští tuto zkoušku, abys více miloval a jasněji si uvědomil jeho stálou ochranu a jeho lásku.

Říkám ti: neklesej na mysli, protože Kristus nám na kříži odpustil a stále nabízí své odpuštění ve svátosti smíření a abychom dosáhli vítězství, vždy máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

Směřuj stále kupředu, ať se děje co se děje! Drž se pevně za ruku Pána, vždyť víš, že Bůh neprohrává žádné bitvy. Když se od něho z nějakého důvodu vzdálíš, pokorně začni zase znova, chovej se jako kající marnotratný syn, každý den, dokonce 24 hodin denně. Smiř své kající srdce ve zpovědi, která je skutečným zázrakem Boží lásky. A Pán v této báječné svátosti očistí tvou duši a naplní tě radostí a silou, abys neumdléval ve svém úsilí a obracel se bez ustání k Bohu, i když ti vše bude připadat černé. A také Boží matka, která je i matkou naší, tě bude chránit svou mateřskou péčí a bude upevňovat tvé kroky.


215

Písmo svaté upozorňuje, že dokonce i spravedlivý sedmkrát padne. Při čtení těchto slov se mé srdce vždy zachvívá láskou a bolestí. Tímto Božským upozorněním nám Pán zase vychází vstříc a mluví k nám o svém nekonečném milosrdenství, o své laskavosti, o své shovívavosti, které nikdy nekončí. Buďte jisti, že Bůh nechce naše chyby, ale zná je a počítá právě s těmito našimi slabostmi, abychom se stali svatými.

Řekl jsem vám, že se mé srdce zachvívá láskou. Dívám se na svůj život a upřímně musím přiznat, že nejsme nic, že nestojím za nic, že nic nedokážu, dokonce, že jsem pouhé nic, ale Bůh je všechno a současně je můj a já jsem jeho, protože mě nezavrhuje, protože se za mne vydal. Viděli jste kdy větší lásku?

Mé srdce se chvěje bolestí, protože zpytuji své jednání a žasnu nad spoustou svých opomenutí. Stačí, abych zpytoval těch několik málo hodin, co jsem dnes na nohou a zjišťuji tolik nedostatku lásky, laskavosti. Opravdu mě rmoutí toto mé chování, ale neztrácím pokoj. Padnu před Bohem na kolena a jasně mu vyložím, jak na tom jsem. A hned dostávám pocit jistoty, že mi pomůže a slyším ve svém srdci, jak mi pomalu opakuje: meus es tu, věděl jsem a vím, jaký jsi, tak jen dál!

Nelze jinak. Když se budeme utíkat neustále k Pánu, poroste naše důvěra, když si budeme ověřovat, že jeho láska i jeho volání trvají neustále: Bůh nás stále miluje. Naděje nám ukazuje, že bez něho nejsme schopni splnit ani tu nejmenší povinnost. ale s ním, s jeho milostí se zajizví naše rány, zaštítíme se jeho pevností, abychom čelili útokům nepřítele, a polepšíme se. Krátce: vědomí, že jsme utvořeni z pouhé hlíny, by nám mělo především pomoci upevnit naši naději v Ježíše Krista.


216

Často zkoušejte zamíchat se mezi osoby Nového Zákona. Vychutnávejte ty dojemné scény, kdy náš Mistr jedná jako Bůh i jako člověk, nebo vypráví božskými i lidskými slovy o dopuštění, o nekonečné Boží lásce k jeho dětem. Toto poselství z nebe se obnovuje i dnes v nepomíjejícnosti evangelia: lze si na ně sáhnout, lze je poznat, lze tvrdit, že lze hmatatelně zažívat Boží ochranu, pomoc, která působí, když i přes všechna klopýtnutí jdeme dál, když stále dokážeme začínat znova, neboť toto je vnitřní život, který žijeme s důvěrou v Boha.

Bez tohoto úsilí překonávat vnitřní i vnější překážky neobdržíme cenu vítězů. Žádný zápasník nedostane věnec, když nezávodí podle pravidel a zápas by nebyl opravdový, kdyby nebylo s kým zápasit. Proto, jestliže nebude protivník, nebude ani vítězný věnec, protože nemůže být věnec tam, kde není nikdo poražený.

Neměli bychom se nechat znepokojovat překážkami, měly by být pro nás pobídkou k tomu, abychom rostli jako křesťané. V tomto zápase se budeme posvěcovat a naše apoštolská práce bude pak účinnější. Když meditujeme nad chvílemi, kdy Ježíš Kristus —na Olivové hoře a později v opuštěnosti a výsměchu kříže— přijímá s láskou vůle Otce, zatím co nesmírně trpí, měli bychom si uvědomit, že abychom napodobovali Krista, abychom se stali jeho dobrými úředníky, je třeba přijmout jeho radu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!. Proto já pro sebe žádám: Pane, ani jeden den bez kříže. A tak se s Boží pomocí bude upevňovat náš charakter a budeme sloužit Bohu a přes svou vlastní nedokonalost.

Pochop. Když zatloukáš hřebík do zdi a nenacházíš odpor, co bys na to místo mohl pověsit? Jestliže se nebudeme posilovat s Boží pomocí obětí, nástrojem Pána se nestaneme. A naopak, jestliže budeme odhodláni radostně využívat pro Boží lásku všech obtíží, nepřijde nám za těžko na vše obtížné a nepříjemné, na vše, co je tvrdé a nepohodlné, zvolat s apoštoly Jakubem a Janem: můžeme!


217

Musím vás upozornit na jednu nástrahu, kterou může použít satan —on totiž nikdy nemá dovolenou— pro naše zneklidnění. Třeba nás někdy napadne pochybnost, pokušení, že si pomyslíme, že bohužel kráčíme spíše zpátky nebo že sotva postupujeme dopředu, dokonce v nás může sílit přesvědčení, že přes to, že usilujeme o zlepšení, tak se spíše zhoršujeme. Ujišťuji vás, že tento pesimistický názor obvykle odráží nějakou falešnou iluzi, úzkost, kterou je třeba odmítnout. Stává se to v případech, že duše bývá pozornější, svědomí citlivější, láska náročnější. Nebo se stává, že milost nás osvěcuje intenzivnější a do očí pak bijí takové maličkosti, které by ve stínu nebylo vidět. Ať je to jak chce, měli bychom tyto zneklidňující myšlenky zkoumat pozorně, protože Pán se svým světlem od nás žádá více pokory nebo více velkorysosti. Vzpomeňte si, že Boží prozřetelnost nás vede bez ustání a neomezuje svou pomoc —podivuhodnými i drobnými zázraky— aby vedla své děti stále výše.

Militia est vita hominis super terram, et sicut dies, mercenarii, dies eius, život člověka na zemi je boj a jeho dny jsou dny nádeníka. Nikdo neunikne tomuto imperativu, ani lidé milující pohodlí, kteří to nechtějí brát na vědomí: odpadají z Kristových řad, a snaží se uspokojit jinde svou zahálčivost, svou marnivost, své nízké ambice, stávají se otroky svých rozmarů.

Jestliže je stav boje pro lidi přirozený, snažme se houževnatě plnit své povinnosti, rádi se modleme a pracujme s dobrým úmyslem, snažme se poznat Boží vůli. On pak naplní naše touhy po Lásce a na cestě ke svatosti budeme dělat pokroky, i kdybychom na konce života zjistili, že nám zbývá ujít ještě velký kus.

Obnovujte každé ráno svým serviam!, rozhodným budu ti sloužit, Pane!, úmysl neustupovat, neupadat do lenosti nebo netečnosti, konat svou práci s větší nadějí, s větším optimismem. Dobře víme, že když z nějaké potyčky vyjdeme jako poražení, budeme to moci překonat nějakým skutkem upřímné lásky.


218

Ctnost naděje —jistota, že Bůh nad námi vládne se svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává vše potřebné— k nám mluví o nestávající Boží dobrotě k lidem, k tobě, ke mně, Bůh je vždy ochoten nás vyslechnout, protože on nikdy nepřestává naslouchat. Zajímá se o tvé radosti, o tvé úspěchy, o tvou lásku, ale i o tvé starosti, o tvou bolest, o tvé nezdary. A proto v něho nedoufej jen, když ve své slabosti klopýtneš, ale obracej se na svého nebeského Otce a hledej u něho milosrdnou ochranu, když je ti dobře i když se ti nic nedaří. A vědomí, že my sami jsme pouhé nic —a není k tomu zapotřebí ani příliš velké pokory, abychom tuto skutečnost uznali, protože jsme opravdu velké množství nul— se stane nezvratnou jistotou, protože před nulou našeho já bude vepsán Kristus a pak výsledné číslo bude velmi vysoké. Hospodin je má záštita a mé útočiště, koho bych se bál?

Měli byste za vším vidět Boha, měli byste vědět, že On nás vždy očekává, že nás pozoruje a vyžaduje, abychom ho věčně následovali, aniž bychom opustili své místo, které máme na tomto světě. Musíme za ním jít s oddanou bdělostí, s poctivou snahou bojovat, abychom neztratili jeho Božský doprovod.


219

Boj Božího dítěte není nějaké smutné odříkání, zamračená rezignace, ztráta radosti: je to reakce milujícího, který při práci i při odpočinku, v radosti i v bolesti, neustále myslí na milovanou osobu a kvůli ní s radostí čelí všelijakým problémům. V našem případě, jelikož Bůh —znovu to opakuji— neprohrává žádné bitvy, my s ním vždy zvítězíme. Mám zkušenost, že když věrně plním jeho požadavky, pak mi dopřává odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

V duchovních boji bývá důležité poznat, kdy podáte vhodný lék, trpělivě, ale rozhodně. Konejte skutky naděje. Zpozorňuji vás, že ve svém duchovním životě utrpíte porážky nebo jednou budete nahoře, jednou dole —dá Bůh že to nebude nic velkého— protože nikdo není od těchto nepříjemností osvobozen. Ale Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám přece dal k disposici vhodné prostředky, abychom mohli zvítězit. Stačí, když je použijeme, jak jsem uvedl výše, rozhodnuti, bude—li třeba začít vždy v každém okamžiku zase znova.

Přistupujte jednou za týden ke svátosti smíření, k božské svátosti odpuštění. Bude—li třeba, přistupujte k ní i častěji, ale bez skrupulí. Znovuoblečeni do milosti budeme se vinout mezi horami, až bez zastavení k vrcholnému plnění křesťanské povinnosti. Budeme—li rádi využívat těchto prostředků, budeme—li prosit Pána, aby nám dával naději každým dnem větší, budeme mít nakažlivou radost těch, kdo vědí, že jsou Boží děti: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A proto máme optimismus. Hnáni silou naděje budeme usilovat o to, abychom smazali tu lepkavou skvrnu, kterou šíří rozsévači nenávisti, a znovu objevíme svět krásný a radostný, proto vyšel krásný a čistý z Božích rukou a tak ho i jako krásný obnovíme pro Něho, jestliže se naučíme litovat svých hříchů.


220

Měli bychom růst v naději, protože tak se upevní i naše víra, pravá podstata toho, v co doufáme a přesvědčení o věcech, které nevidíme. Měli bychom růst v této ctnosti, to je prosit Pána, aby v nás rozhojnil svou lásku, protože můžeme opravdově doufat v to, co ze všech svých sil milujeme. A milovat Pána stojí za to. Jistě víte stejně dobře jako já, že zamilovaný člověk se odevzdává s jistotou, vstřícně, když srdce bují ve vzájemné shodě. A co boží láska? Nevíte, že Kristus zemřel za každého z nás? Ano, pro toto naše ubohé, malé srdce se Ježíš obětoval, aby je spasil.

Pán k nám často mluví o odměně, kterou nám získal svou smrtí a svým vzkříšením. Já odcházím připravit vám místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cílem naší pozemské cesty je nebe. Ježíš Kristus nás předešel a tam ve společenství se Svatou Pannou a svatým Josefem —kterého si velmi vážím— anděly a svatými, čeká na náš příchod.

Vždycky se vyskytovali lidé —i v dobách apoštolů— kteří se snažili křesťanům vzít naději. Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus. A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je i naše víra.... Skvělé na naší cestě —Ježíš, cesta, pravda a život je, že je bezpečnou zárukou, že skončí ve věčném štěstí, jestliže se od Krista neodloučíme.


221

Jak to bude báječné, až nám řekne náš Otec: Služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým Pánem. Buďte plni naděje. To je zázrak oddaného srdce. Žijeme z víry, z naděje a z lásky. Naděje nás činí mocnými. Vzpomínáte na svatého Jana? Napsal jsem vám mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás, a protože jste přemohli zlého ducha. Bůh na nás naléhá, na věčné mládí církve a celého lidstva. Můžete všechno lidské proměnit v božské, jako král Midas měnil na zlato všechno, čeho se dotýkal!

Nikdy na to nezapomínejte: po smrti vás přivítá Láska. A v Boží lásce najdete i všechnu čistou lásku, kterou jste prožívali zde na zemi. Pán rozhodl, abychom trávili tento krátký čas svého života v práci jako jeho Jednorozený Syn a prokazovali dobrodiní. Zatím musíme být bdělí a naslouchat volání, které pociťoval ve svém srdci Ignác Antiochijský, když se blížila hodina jeho mučení: jdi k Otci, jdi ke svému Otci, který tě toužebně očekává.

Prosme svatou Pannu Marii, spes nostra, aby v nás rozněcovala svatou touhu po tom, aby všichni společně přebývali v domě Pána. Nic nás nebude znepokojovat, jestliže zakotvíme své srdce v touze po pravé vlasti: Pán nás povede svou milostí a naší loďce dá dobrý vítr, aby doplula k zářným břehům.


Předchozí Další