Neboť oni budou vidět Boha

Víte jistě velmi dobře, že naším vzorem je Ježíš Kristus. Je vzorem pro všechny křesťany. Tak často to slyšíte, tak často o tom rozjímáte. Také jste to při svém apoštolátu - který už je neoddělitelný od vašeho já - učili mnoho dalších lidí. Připomínali jste to, když bylo třeba někoho bratrsky napomenout, aby ten, kdo vám naslouchá, mohl srovnat své chování s jednáním našeho prvorozeného bratra, syna Marie, Matky Boží i matky naší.

Ježíš je naším vzorem. On sám přece řekl: discite a me (Mt 11,29), učte se ode mě. Dnes budu mluvit o ctnosti, která vlastně není nijak prvořadá, ale v křesťanském životě působí jako sůl, která chrání před zkázou a je prubířským kamenem každého apoštola. Je to ctnost čistoty.

Za nejvyšší ctnost považujeme samozřejmě lásku. Ale čistota je prostředkem sine qua non, je nevyhnutelnou podmínkou, abychom mohli navázat důvěrný dialog s Bohem. Když si člověk nedává dobrý pozor, ani o tuto ctnost neusiluje, skončí jako slepý. Nic nevidí, protože člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha (1 Kor 2,14).

My se však chceme dívat na všechno čistýma očima, povzbuzeni slovy svého Mistra: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Církev vždy považovala tato slova za výzvu k čistotě. Uchovávají neporušené srdce ti, píše sv. Jan Zlatoústý, kdo mají svědomí zcela čisté, nebo ti, kdo milují čistotu. Chceme-li uvidět Boha, pak žádná ctnost není tak nutná jako ctnost čistoty.

Našeho Pána Ježíše Krista často za jeho pozemského života uráželi, zahrnovali ho všelijakými pomluvami. Vzpomínáte? Říkají o něm, že se chová jako výtržník, a tvrdí, že je posedlý zlým duchem (srov. Mt 11,18). Jindy si špatně vykládají projevy jeho veliké lásky a obviňují ho, že se přátelí s hříšníky (srov. Mt 9,11).

Později mu vyčítají, že stoluje s bohatými (srov. Lk 19,7), vyčítají to jemu, který je tak střídmý a skromný. Také ho pohrdavě nazývají fabri filius (Mt 13,55), syn tesařův, a myslí to jako urážku. Ježíš dovoluje, aby ho nazývali pijanem a žroutem… Dopouští, aby byl obviňován ze všeho, kromě jediné věci: že není čistý. V takovém případě zavírá lidem ústa, protože nám chce dát příklad bez poskvrny, obdivuhodný příklad neposkvrněnosti, čistoty, která dovede zapálit světlem lásky celý svět a očistit ho.

Velmi rád mluvím o ctnosti čistoty a uvažuji přitom, jak jednal náš Pán. Projevoval v této ctnosti velkou jemnost. Všimněte si vyprávění s. Jana, když Ježíš fatigatus ex itinere sedebat sic supra fontem (Jan 4,6), unavený chůzí, posadil se… u té studny. Všimněte si: Ježíš Kristus, perfectus Deus, perfectus homo, je unaven chůzí a apoštolskou prací. Jistě se to někdy stalo i vám: jste unaveni a máte pocit, že už nemůžete dál. Je dojemné vědět, že i Mistr je unaven. Kromě toho má hlad. Učedníci šli do sousední vesnice sehnat něco k jídlu. Ježíš má také žízeň.

Ale víc než tělesná únava ho stravuje touha po spáse duší. Proto, když přichází hříšná samaritánská žena, kněžské Kristovo srdce překypuje touhou získat tuto ztracenou ovci a zapomíná na únavu, na hlad i žízeň.

Když Pán konal toto velké dílo lásky, vrátili se apoštolové z města a mirabantur quia cum muliere loquebatur (Jan 4,27), divili se, že mluví se ženou. Jaká starost! Jaká láska ke krásné ctnosti čistoty, která nám pomáhá, abychom dokázali být silnější, pevnější, plodnější, schopnější pracovat pro Boha, abychom byli schopnější všeho velkého.

Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení! Zdržujte se smilství, naučte se držet každý svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha (1 Sol 4,3—5). Patříme přece cele Bohu, duší i tělem, masem i krví, smysli i schopnostmi. Prosme ho proto s důvěrou: Ježíši, ochraňuj naše srdce! Ať je naše srdce velké, silné a něžné, láskyplné i jemné, překypující láskou k tobě, ochotné sloužit všem lidem.

Naše tělo je svaté, je to chrám Boží, říká sv. Pavel. Tato apoštolova slova mi připomínají všeobecnou výzvu ke svatosti, se kterou se náš Mistr obrací na všechny lidi: estote vos perfecti sicut et Pater vester caelestis perfectus est (Mt 5,48), vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Pán žádá všechny lidi, všechny bez rozdílu, aby odpovídali na jeho milost. Od každého vyžaduje v souladu s jeho osobními poměry ctnosti, které mají mít všechny Boží děti.

Proto, když vám teď připomínám, že křesťan má zachovávat dokonalou čistotu, obracím se na všechny: na svobodné i na ty, kteří žijí v manželství a plní v čistotě povinnosti svého stavu.

Budeme—li mít Božího Ducha, nestane se čistota žádným obtížným a pokořujícím břemenem. Je to radostné přijetí toho, že láska, ovládání, přemáhání nepochází z těla ani z pudů; vychází z vůle, zvláště, je—li tato vůle ve shodě s vůlí Boží. Abychom žili čistě, ne jen zdrženlivě nebo počestně, musíme podřizovat své vášně rozumu, ale z vyšších pohnutek, z lásky.

Tuto ctnost bych mohl přirovnat ke křídlům, která nám umožňují přinášet Boží přikázání a učení do každého prostředí na této zemi, aniž bychom museli mít obavy, že se nějak pošpiníme. Křídla - i u těch vznešených ptáků, vznášejících se vysoko nad oblaky - jsou těžká, velmi těžká. Ale bez křídel se nedá létat. Pamatujte si to dobře a buďte pevní, až na vás bude doléhat pokušení, našeptávající, že čistota je nesnesitelné břemeno. Mějte odvahu! Směřujte vzhůru, až ke slunci, k Lásce.

Vždy mi připadala divná zásada některých lidí - a je jich hodně - kteří pro své poučování berou za základ nečistotu. Tím ovšem docilují, jak jsem si ověřil u řady lidí, pravého opaku toho, oč usilují. Neboť nečistota je záležitost lepkavá jako smůla a deformuje svědomí všelijakými komplexy a obavami, jako by čistota srdce byla téměř nepřekonatelnou překážkou. My bychom na to měli jít jinak. My budeme mluvit o ctnosti čistoty pozitivně a jasně, střízlivě a srozumitelně.

Hovořit o tomto tématu znamená hovořit o lásce. Právě jsem vám naznačil, jak mi přitom pomáhá, že se dávám vést přesvatým lidstvím našeho Pána. Podivuhodný Bůh, který se ponížil a stal se člověkem, ale který se necítí pokořen tím, že na sebe vzal naše tělo se všemi nedokonalostmi a slabostmi kromě hříchu. A to všechno učinil z nekonečné lásky k nám. Neponižuje se tím, že se k nám snižuje. Naopak, povznáší nás tím, činí nás rovnými Bohu, naším tělem i naší duší. Říci "ano" na jeho lásku a odpovědět na ni jemnou, horoucí a spořádanou láskou, to je ctnost čistoty.

Měli bychom volat do celého světa, nejen ústy, ale především svědectvím svého života: neotravujme si svá srdce, jako bychom byli pouhá zvířata, ovládaná jen těmi nejnižšími pudy. Jeden křesťanský autor to vysvětluje takto: Všimněte si, že lidské srdce není malé, vždyť se toho tolik do něho vejde. Neměřte jeho velikost fyzikálními mírami, ale schopností jeho myšlení, které zvládne znalost tolika pravd. V srdci lze připravit cestu Pánu, vytyčit přímou cestu, aby po ní mohlo kráčet slovo a moudrost Boží. Čestným životem, dobrými skutky připravte cestu Pánu, narovnejte cesty, aby Boží slovo mohlo kráčet bez klopýtání, abyste tak poznali jeho tajemství a jeho příchod.

Písmo svaté nám zjevuje, že toto velkolepé dílo posvěcení, skrytá a obdivuhodná práce Ducha svatého, se uskutečňuje v duši i v těle. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? volá apoštol. Smím tedy vzít údy Kristovy a udělat z nich údy, které patří nevěstce?… Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem (1 Kor 6,15.19—20).

Někteří lidé se usmívají, když slyší o čistotě. Je to smích (spíše grimasa) neradostný, mrtvý, smích popletených hlav, které jen opakují: velká většina lidí přece v tohle nevěří! Chlapcům, s nimiž jsem se setkával ve čtvrtích a lazaretech madridské periferie, jsem říkal: jistě víte, že existuje říše nerostná, dokonalejší je říše rostlinná, v níž vedle pouhé existence je život, pak následuje říše živočišná, kterou tvoří tvorové obdaření cítěním a pohybem.

Vysvětloval jsem jim, i když zřejmě málo vědecky, ale názorně, že bychom měli tvořit další říši, a to říši lidskou, říši lidských bytostí, protože rozumový tvor má obdivuhodný rozum, jiskru božské moudrosti, takže může svobodně přemýšlet. A má báječný dar svobody, s nímž může podle své svobodné vůle to či ono přijímat nebo naopak odmítat.

Vycházel jsem ze své kněžské zkušenosti, když jsem chlapcům říkal, že v této říši lidí je téma sexu u normálního člověka na čtvrtém nebo pátém místě jeho zájmů. Na první místo se řadí duchovní život, pak následují problémy, které zajímají každého normálního muže či ženu: otec, matka, domov, děti. Dále je to jejich povolání. A teprve na čtvrtém nebo pátém místě je pohlavní touha.

Proto, když jsem se setkal s lidmi, kteří tento problém staví jako ústřední téma svého rozhovoru a zájmu, pomyslel jsem si, že nejsou zcela normální, že jsou nějakým způsobem nešťastní, snad i nemocní. A dodával jsem - následoval smích a žerty chlapců, na které jsem se obracel - že mi je těchto nešťastníků líto, stejně jako by mi bylo líto dítěte s nestvůrně velkou hlavou. Jsou to nešťastní lidé. Musíme mít s nimi kromě modlitby bratrský soucit, protože chceme, aby se ze své žalostné nemoci vyléčili. V žádném případě však nejsou o nic víc muži nebo ženami než ti, kteří sexem posedlí nejsou.

Všichni jsme nějakým způsobem zmítáni vášněmi, všichni máme v každém věku jisté těžkosti. Proto musíme bojovat. Vzpomeňte, co napsal sv. Pavel: datus est mihi stimulus carnis meae, angelus Satanae, qui me colaphizet (2 Kor 12,7), byl mi dán do těla osten, posel to satanův, který mě bil do tváře, protože jinak by se ho zmocňovala pýcha.

Nelze však žít čistě bez Boží pomoci. Bůh si přeje, abychom byli pokorní a prosili ho o pomoc. Měl bys s důvěrou prosit i nejsvětější Pannu, hned teď, ve svém srdci, beze slov: Matko, mé ubohé srdce se hloupě bouří… Jestliže ty mě nebudeš chránit… A ona tě bude ochraňovat, aby sis zachoval čisté srdce a šel cestou, na kterou tě Bůh povolal.

Milí synové, pro nás je důležitá pokora. Naučme se pokoře. Abychom střežili pravou lásku, musíme být moudří a opatrní, musíme si bedlivě dávat pozor a nenechat se opanovat strachem. Někteří klasičtí autoři knih o duchovním životě srovnávají ďábla se vzteklým psem, uvázaným na řetězu. Když se k němu nepřiblížíme, nepřestane sice štěkat, ale nemůže nás kousnout. Budete—li usilovat o pokoru srdce, jistě se budete vyhýbat každé špatné příležitosti, budete mít odvahu utéci, budete se denně obracet o pomoc v nebi a budete velkoryse kráčet vpřed po cestě milujících.

Jistě je vám jasné, že člověk zachvácený smyslností nemůže duchovně růst, je neschopen čehokoli dobrého. Je to mrzák, zmítající se jako nějaký pohozený hadr. Určitě jste viděli nemocné s progresivní paralýzou, kteří se nemohou pohybovat, ba dokonce ani vstát. Někdy dokonce ani nepohnou hlavou. Totéž se děje v nadpřirozené sféře s těmi, kteří nejsou pokorní a zbaběle se oddali smyslnosti. Nic nevidí, nic neslyší, nic nechtějí vědět. Jsou ochromeni a jakoby pominutí. Každý z vás by měl vzývat Pána i Matku Boží a prosit o dar pokory a rozhodnutí zbožně využívat božského léku, zpovědi. Nedopusťte, aby se ve vašem srdci uhnízdilo sebemenší ohnisko nákazy. Vyznejte se ze všeho. Když voda teče, je čistá, když stojí, utvoří kaluž plnou odporné špíny, a z pitné vody se pak stává semeniště všelijaké havěti.

Víte stejně dobře jako já, že čistota není nemožná, naopak, je pramenem radosti. Víte také, že vyžaduje, aby člověk občas trochu zabojoval. Poslechněme si znovu sv. Pavla: Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? (Řím 7,22—24) I ty tak můžeš volat, je—li třeba, ale nepřehánějme: sufficit tibi gratia mea (2 Kor 12,9), stačí ti moje milost, odpoví nám náš Pán.

Občas jsem pozoroval, jak sportovci září oči před překážkou, kterou má zdolat. Jak velké ho čeká vítězství! Pozorujte, jak zvládá překážky. Stejně nás pozoruje i náš Otec Bůh, se zalíbením se dívá, jak bojujeme. Nikdy nám neodmítne svou všemocnou milost, a tak vždy vítězíme. Nevadí, že musíme bojovat, vždyť on nás nikdy neopouští.

Je to boj, ale ne rezignace, radostně souhlasíme, svobodně se odevzdáváme. Tvůj postoj by se neměl omezovat na pouhé vyhýbání se pádu, vyhýbání se příležitosti ke hříchu. Neměl by se redukovat na pouhé chladné a vykalkulované popírání. Víš přece, že čistota je ctnost a jako taková musí růst a zdokonalovat se? Znovu říkám, že nestačí být jen zdrženlivý. Musíme žít čistě a statečně o to usilovat. Takový postoj znamená pozitivní jednání, kdy s radostí přijímáme Boží požadavky: praebe, fili mi, cor tuum mihi et oculi tui vias meas custodiant (Př 23,26), můj synu, dej mi své srdce, ať si tvé oči oblíbí mé cesty.

A teď se ptám: jak ty se díváš na tento boj? Víš dobře, že každý boj, je—li vedený od počátku, je už vlastně vybojován. Okamžitě se odvrať od rizikové situace, jakmile zpozoruješ první záblesky vášně, dokonce už předtím. Kromě toho si ihned promluv se svým zpovědníkem, a to co nejdříve, pokud je to možné, protože když zcela otevřeš své srdce, v boji zvítězíš. Stačí jeden, dva skutky a už z toho bývá návyk, sklon, zvyk. Proto je třeba usilovat o to, abychom si vybojovali návyk ctnosti, sebeovládání a neodmítali nejvyšší lásku.

Uvažujte o radě, kterou dává sv. Pavel Timoteovi: te ipsum castum custodi (1 Tim 5,22), abychom i my sami rozhodně chránili tento poklad, který nám Bůh svěřil. Tolikrát jsem už ve svém životě slyšel, jak někdo říká: kdybych s tím přestal hned na začátku. Tito lidé to říkali zarmouceně a se studem.

Musím vám připomenout, že nedojdete štěstí, když nebudete plnit své křesťanské povinnosti. Kdybyste je zanedbávali, měli byste kruté výčitky svědomí a byli byste nešťastní. Dokonce i ty nejbanálnější věci, které přinášejí trochu štěstí a které jsou dovolené, mohou zhořknout jako žluč, mohou být kyselé jako ocet, odporné jako zkažené vejce.

Každý z vás, i já, bychom se měli svěřit Ježíši: Pane, chci bojovat a vím, že ty neprohráváš žádné bitvy, Dobře vím, že bitvu prohraji, když se od tebe vzdálím. Vezmi mě za ruku, nepouštěj ji a drž mě pevně!

Patrně si pomyslíte: ale, otče, vždyť jsem tak šťasten. Vždyť přece miluji Ježíše Krista. Vždyť přece, byť jsem jen nádoba z hlíny, chci s pomocí Boží a jeho svaté Matky dojít ke svatosti! Nepochybuji o tom, jenom ti preventivně radím, co máš dělat, kdybys měl v této oblasti nějaké potíže.

A zase musím opakovat, že život každého křesťana, můj i tvůj, by měl být životem lásky. Naše srdce se narodilo pro lásku. Když nedostane tento ryzí, čistý a vznešený cit, mstí se, zaplaví se špínou. Opravdová Boží láska - proto i čistota života - má stejně daleko ke smyslnosti jako k bezcitnosti, k jakémukoli sentimentalismu stejně jako k necitlivosti nebo tvrdosti srdce.

Nemít srdce je zlé. Ti, kdo se nikdy nenaučili něžně milovat, jsou nešťastní. My křesťané jsme zamilovaní do Lásky. Pán od nás nežádá, abychom byli strozí, strnulí jako nějaká nehybná hmota. Chce, abychom byli prodchnuti jeho láskou. Člověk, jenž se vzdá lidské lásky pro Boha, není starý mládenec jako ti smutní, nešťastní a skleslí lidé, kteří neuměli ušlechtile a čistě milovat.

Často mi k rozhovoru s Pánem posloužily, jak Vám často říkám a nestydím se za to, ty lidové písně, které mluví o lásce. Opravdu se mi líbí. Pán si mě, stejně jako některé z vás, vyvolil zcela pro sebe. A tak překládám do Boží řeči vznešenou lásku světských písniček. Dělá to ostatně i Duch svatý v Písni písní. Dělali to i velcí mystikové všech dob.

Přečtěte si znovu verše světice z Avily: Jestliže chceš, abych odpočívala, chci z lásky k tobě odpočívat, jestliže mi přikážeš, abych pracovala, chci se upracovat. Jen řekni: kde, jak a kdy? Řekni, lásko sladká, řekni: co mi poručíš, abych udělala? Nebo píseň sv. Jana z Kříže, která začíná takto roztomile: Mladý pastýř se o samotě trápí, lhostejný k rozkoši a potěšení, raněn láskou, myslí na svou pastýřku.

Čistá lidská láska ve mně budí nesmírný respekt a velkou úctu. Proč bychom si neměli vážit vznešené svaté lásky svých rodičů, kterým z velké části vděčíme za své přátelství s Bohem? Žehnám této lásce oběma rukama, a když se mě někdo zeptá, proč říkám oběma rukama, hned odpovím: protože nemám čtyři.

Ať je požehnána lidská láska. Ale ode mne chtěl Bůh víc. Jak tvrdí katolická teologie, odevzdat se z lásky k nebeskému království pouze Ježíši a všem lidem je něco vznešenějšího, než je láska manželská, třebaže manželství je svátost a sacramentum magnum (Ef 5,32).

Ale vždycky se každý na svém místě, v povolání, které má od Boha - ať už je svobodný, žijící v manželství, vdovec nebo kněz - musí snažit žít čistě, protože čistota je ctnost pro každého. Od každého člověka vyžaduje boj, svědomitost, dokonalost, sílu, onu jemnost, kterou pochopíme pouze v blízkosti milujícího Kristova srdce na kříži. Neznepokojujte se, jestliže na vás doléhá pokušení. Něco jiného je, když na vás pokušení doléhá, a něco jiného, když se tomuto pokušení podléhá. S Boží pomocí můžeme pokušení zahnat celkem snadno. V žádném případě však nelze smlouvat.

Promluvme si o prostředcích, které máme my křesťané k tomu, abychom obstáli v boji za uchování čistoty. Ne jako andělé, ale jako zdraví, silní, zcela normální muži a ženy. Uctívám z celého srdce anděly, mám velkou úctu k tomuto Božímu vojsku, ale srovnávat se s nimi se mi nelíbí, protože andělé mají jinou přirozenost než lidé. Takové srovnávání by znamenalo vybočení z řádu.

Leckde se vytvořilo obecně smyslné ovzduší, které spolu s naukovou zmateností vede k tomu, že mnoho lidí ospravedlňuje všelijaké zvrácenosti nebo alespoň projevuje velice lhostejnou tolerantnost vůči různým nemravnostem.

Měli bychom být co nejčistší, mít úctu k tělu, beze strachu, protože sex je přece věc posvátná a vznešená, znamená účast na tvůrčím Božím díle, sex je stvořen pro manželství. A tak v čistotě a nebojácně vydávejte svým chováním svědectví o tom, že ctnost čistoty je nejen možná, ale i krásná.

V první řadě usilujte o větší citlivost svědomí - jděte vždy do hloubky problému, dobře se vzdělávejte, abyste dosáhli správné formace. Je třeba přitom dobře rozlišovat mezi svědomím citlivým - milostí Boží - a svědomím přehnaně úzkostlivým (skrupulózním), což je zcela něco jiného.

Usilujte ze všech sil o čistotu i další ctnosti, které ji obvykle provázejí. Jsou to skromnost a stud - strážci čistoty. Nepodceňujte lehkomyslně to, co nám tak účinně pomáhá, abychom byli hodni Božího pohledu: pozorně střežit smysly i srdce. Mějte odvahu být zbabělí, utéci před špatnou příležitostí. Přijímejte často svátosti, zvláště svátost smíření. Buďte naprosto otevření vůči svému zpovědníkovi, po hříchu vzbuďte opravdovou lítost, vykonejte zadostiučinění. A k tomu všemu mějte úctu k naší Paní, aby nám vyprosila u Boha dar svatého a čistého života.

Když přece jen upadneme, musíme zase rychle vstát. S pomocí Boží je třeba co nejdříve litovat, vykonat zadostiučinění, tak aby se z momentální porážky stalo velké vítězství Ježíše Krista.

Zvykněte si také bojovat daleko od "hlavní zdi pevnosti". Nelze totiž balancovat na hranici hříchu. Musíme se rezolutně vyhýbat dobrovolné příležitosti ke hříchu (in causa), musíme od sebe zahánět sebemenší nelásku a stále usilovat o křesťanský apoštolát, pro který je čistota nutným předpokladem a také jedním z nejcharakterističtějších plodů. Kromě toho bychom měli svůj čas naplňovat intenzivní a odpovědnou prací, uvědomovat si stále Boží přítomnost, protože nesmíme nikdy zapomínat, že jsme byli vykoupeni za velkou cenu a že jsme chrámem Ducha svatého.

A jaké rady bych vám měl ještě dát? Využívejte všech prostředků, jichž využívali křesťané snažící se opravdově následovat Krista, i ti první, které k tomu povzbuzoval sám Kristus: pravidelné setkávání s Pánem v eucharistii, synovská modlitba k nejsvětější Panně, pokora, zdrženlivost, ovládání smyslů - protože není dovoleno dívat se na to, co není dovoleno chtít - a pokání.

Patrně mi na to řeknete, že je to vlastně křesťanský život v kostce. Samozřejmě nelze oddělovat čistotu, která je láska, od naší víry, jež je křesťanská láska, neustálé milování Boha, který nás stvořil, vykoupil a který nás stále vede za ruku, i když si to často ani neuvědomujeme. Nemůže nás opustit. Sión řekl: "Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl." Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu! (Iz 49,14—15) Nenaplňují vás tato slova nesmírnou radostí?

Obvykle říkávám, že nás na tomto světě tři věci naplňují uspokojením a získávají nám věčné štěstí v nebi: silná, pevná, radostná a neochvějná věrnost víry, věrnost povolání, které každý z nás dostal, a čistota. Člověk, který uvázl v trní na cestě, ať už je to smyslnost nebo pýcha nebo něco jiného, zůstává tam ze své vlastní vůle, a když to nenapraví, bude nešťastný, protože se obrátil zády ke Kristově lásce.

Znovu opakuji, že všichni máme své slabosti. Ty nás však nesmí vést k tomu, abychom nedbali na Boží lásku, naopak bychom se k ní měli uchylovat a prosit o ochranu. Měli bychom se "obléci" do Boží dobroty, jako se staří bojovníci oblékali do svého brnění. A ono ecce ego, quia vocasti me (1 Král 3,6.8), tady jsem, protože jsi mě vyvolil, bude naším štítem. Nesmíme se vzdalovat od Boha, jinak se projeví naše křehkost. Musíme se svými slabostmi bojovat, protože Bůh v nás má důvěru.

Jak se nám podaří přemáhat své slabosti? Nejdůležitější je pokora, otevřenost v duchovním vedení a ve svátosti smíření. Přicházejte za těmi, kdo formují váš duchovní život, s otevřeným srdcem, neuzavírejte je, protože, když se do něho dostane zlý duch mlčení, je těžké ho dostat pryč.

Odpusťte mi mou neodbytnost, ale považuji za nutné, abyste si vryli ohnivým písmem do paměti, že pokora a její bezprostřední důsledek - otevřenost - spolu s dalšími prostředky jsou základním předpokladem vítězství v boji za čistotu. Když se však duše zmocní zlý duch mlčení, nic se nedaří. Jestliže ho ihned vyhostíme, daří se vše a jsme šťastni, jdeme životem rovně a přímo. Buďme vždy až drsně otevření, zachovávejme však jistou slušnost.

Chci, aby bylo jasno: nedělá mi tolik starostí srdce a tělo, ale pýcha. Mějte pokoru. Až si budete myslet, že máte plnou pravdu, nebudete mít pravdu žádnou. Přicházejte ke svátosti smíření s otevřeným srdcem, neuzavírejte je, protože, stále to musím opakovat, se pak do něho dostává zlý duch mlčení a je nesnadné ho vypudit.

Vzpomeňte si na ubohého člověka posedlého zlým duchem. Učedníkům se nepodařilo ho od něho osvobodit. Pánu se to podařilo modlitbou a postem. Při této příležitosti učinil Pán tři zázraky: při prvním posedlý člověk uslyšel. Když nás ovládá zlý duch mlčení, srdce odmítá poslouchat. Při druhém zázraku člověk promluvil a při třetím od něho odešel zlý duch.

Nejprve vyznejte to, co chcete před ostatními skrýt. Pryč se zlým duchem mlčení! Z malého, avšak opakujícího se problému vyroste problém velký, jako u sněhové laviny, a vy se vnitřně uzavřete. Proč? Otevřete svá srdce. Budete—li otevření, pak vám zaručuji štěstí vyplývající z věrnosti křesťanskému životu. Otevřenost a upřímnost - to jsou absolutně nutné vlastnosti. Musíme svá srdce otevřít dokořán, aby mohla najít Boha a lásku všech lásek.

Pro uzavřenost nemusíme vždy mít jen špatné pohnutky, někdy stačí bludné svědomí. Někteří lidé formovali - nebo spíše deformovali - své svědomí tak, že jejich mlčení, nedostatek otevřenosti jim připadají správné. Domnívají se, že o některých věcech je lépe mlčet. Stává se to i lidem s dobrou křesťanskou formací a solidními znalostmi. Snad proto nacházejí své pohnutky k přesvědčení, že je dobré mlčet. Ale mýlí se. Otevřenost je nutná vždy, neplatí žádné výmluvy, i kdyby se zdály správné.

Končíme tuto chvíli rozjímání, kdy jsme všichni - ty i já - prosili v modlitbě našeho Otce, aby nám dal milost radostně přijímat a prožívat křesťanskou ctnost čistoty.

Prosíme o přímluvu Pannu Marii, která je sama neposkvrněná čistota. Obracím se k ní - tota pulchra. A dám vám radu, kterou jsem už před mnoha lety dával těm, kteří se cítili zneklidňováni ve svém každodenním boji za pokoru, čistotu, otevřenost, radost, velkorysost. Vypadá to, jako by všechny hříchy tvého života povstaly. Neztrácej naději. Ale naopak, volej ke své Matce, Panně Marii, s vírou a dětskou odevzdaností. Ona tvé duši přinese klid.