Josemaría Escrivá Obras
154

Sešli jsme se zde, consummati in unum (Jan 17, 23), abychom v jednotě prosili Pána o odhodlání stát se jeho účinnými nástroji. Před svátostným Ježíšem - radostně vyznávám víru ve skutečnou přítomnost Pána v eucharistii - se chceme modlit, aby se naše srdce rozezvučela tak mocně, aby to bylo slyšet do všech končin země, až do posledního koutku této planety, aby lidé, kteří tam žijí, dovedli velkoryse věnovat svůj život službě Bohu i lidem. Díky společenství svatých všichni máme účast (3 Jan 8) na hlásání Boží pravdy a pokoje.

Měli bychom se tedy zamyslet nad tím, jak právě my budeme napodobovat svého Mistra. Jestliže opravdu chceme usilovat o šíření Kristova království, zastavme se na chvíli, přemýšlejme a učme se od Pána některým ctnostem, které by měly ovlivňovat naše jednání.


155

Úryvek evangelia sv. Matouše, který se čte při dnešní mši svaté, říká: tunc abeuntes pharisaei, consilium inierunt ut caperent eum in sermone (Mt 22, 15), farizeové se uradili, jak by ho chytili za slovo. Nezapomínejte, že takové pokrytecké jednání je běžnou taktikou i v dnešní době. Myslím, že plevel farizejství se nikdy nepodaří vymýtit, vždy se množí přímo zázračně. Pán snad dopouští, aby rostl, aby nás, své děti, učil moudrosti, protože ctnost moudrosti musí mít každý, kdo má vyjadřovat nějaký názor, kdo má posilovat druhé, opravovat, zapalovat, povzbuzovat. A tak musí jednat každý křesťan vůči svým bližním, jako apoštol musí přitom využívat podmínek své běžné práce.

Pozvedám nyní své srdce k Bohu a prosím ho, aby na přímluvu nejsvětější Panny - která je součástí církve, ale zároveň nad ní, mezi Kristem a církví, aby ochraňovala, kralovala, aby byla matkou lidí, jako je Matkou Ježíše Krista - nám všem dal pravou moudrost, zvláště pak ji vyprošuji pro ty, kteří ve společnosti chtějí pracovat pro Boha. Opravdu se všichni potřebujeme naučit pravé moudrosti.


156

V evangeliu se dále píše: Poslali k němu své učedníky - tj. učedníky farizeů - zároveň s herodovci, aby mu řekli: Mistře... (Mt 22, 16). Všimněte si toho falešného oslovení "Mistře“. Tváří se, jako by byli jeho obdivovatelé a přátelé, oslovují ho jako nějakou autoritu, od níž očekávají nějaké poučení. Magister, scimus quia verax es (Mt 22, 16), víme, že jsi pravdomluvný... Jaká prohnanost! Už jste někdy viděli větší neupřímnost? Dávejte dobrý pozor. Nebuďte záludní, podezíraví. Na svých bedrech byste však měli cítit tíži ovečky, s kterou bývá v katakombách zobrazován Dobrý pastýř. A nebude to jen jeden člověk, jehož bychom měli takto nést na ramenou, ale celá církev, celé lidstvo.

Jestliže na sebe vezmete velkoryse tuto odpovědnost, stanete se statečnými a moudrými, a tak budete moci hlásat Boží slovo. Budete—li to dělat poctivě, bude vás řada lidí považovat za mistry, dokonce i tak nazývat, aniž byste o to usilovali. Přece nehledáme pozemskou slávu. Ale nesmíte se divit, když se do vaší přízně budou snažit vlichotit i takoví lidé, kteří vám budou jenom pochlebovat. Pamatujte si dobře to, co jsem vám už tolikrát opakoval: žádné pomluvy, žádné postranní řeči, žádné lidské ohledy, ani nějaké "co tomu řeknou lidé“, tím méně falešné chvály nám nikdy nesmí bránit dělat to, co dělat máme.


157

Vzpomínáte si na podobenství o milosrdném Samaritánovi? Ten člověk ležel na cestě, zraněn lupiči, kteří ho o všechno obrali. Tou cestou jde starozákonní kněz a chvíli nato levita. Oba pokračují dál a o nic se nestarají. Ale jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil ho do hostince a staral se o něho (Lk 10, 33—34). Všimněte si, že zmíněný příklad nedává Pán jen několika vyvoleným. Když odpovídá tomu, kdo se ho ptal, ale i každému z nás, dodává: Jdi a jednej stejně i ty (Lk 10, 37).

Jestliže ve svém osobním životě nebo u druhých lidí zpozorujeme, že něco není v pořádku, že je zapotřebí duchovní i lidské pomoci, kterou my křesťané můžeme a musíme poskytnout, pak bude výrazem pravé moudrosti pomoci vhodným způsobem, důkladně, láskyplně, upřímně a beze strachu. Neměli bychom mít žádné zábrany. Je nesprávné se domnívat, že nějaký problém se dá vyřešit tím, že se na něj zapomene nebo se odloží.

Pravá moudrost vyžaduje podat vždy, když je to nutné, vhodný lék, důkladně a bez uklidňujících prostředků ránu ošetřit. Když zpozorujete sebemenší příznaky zla, když máte léčit druhé nebo sami máte být léčeni, buďte opravdoví, pravdiví. Ten, kdo ve jménu Páně léčí, musí nejprve přitlačovat daleko od rány, pak blíž a blíž, až vyjde všechen hnis a ohnisko nákazy se zcela vyčistí. Takto zacházet musíme v první řadě sami se sebou a pak s těmi, kterým jsme podle přirozeného práva nebo z lásky povinni pomoci. Mám na mysli zvláště rodiče, vychovatele a učitele.


158

Nikdy se nedejte zadržet nějakými pokryteckými důvody a podejte účinný lék. Chovejte se však mateřsky, jemně, tak jako jednaly naše matky, když nám léčily bolesti i bolístky, které jsme získali při svých dětských pádech. Jestliže je třeba počkat několik hodin, tak se počká. Ale nikdy víc, než je nutné, protože jednat jinak by znamenalo pohodlnost, zbabělost, a to je zcela něco jiného než moudrá opatrnost. Všichni, zvláště pak vychovatelé, musí zahnat strach a případnou ránu dobře dezinfikovat.

Je možné, že někdo našeptá lstivě do uší těch, kteří by měli léčit, ale nejsou schopni se pro to rozhodnout nebo nechtějí plnit své poslání: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný (Mt 22, 16). Nepřipusťte žádnou ironickou chválu: ti kteří neplní svědomitě své povinnosti, nejsou opravdovými mistry, protože neukazují správnou cestu. Nejsou ani pravdiví, protože s falešnou opatrností berou jako přehánění dodržování jasných norem jednání nebo dokonce pohrdají těmito normami, tolikrát ověřenými jednáním, věkem, správným sebeovládáním, znalostí lidské slabosti a láskou ke každé ovečce. Ta nás nutí promlouvat, zasahovat, projevovat zájem.

Falešné mistry ovládá strach, že zjistí pravdu. Zneklidňuje je už pouhá myšlenka na povinnost aplikovat někdy bolestnou protilátku. Nemylte se, takové jednání není moudré, ani laskavé, ani rozvážné, takový postoj je projevem bázlivosti, nedostatku odpovědnosti, nerozumnosti, hlouposti. Tito lidé se v panice snaží zabránit zlu, když už je pozdě. Nepamatují na to, že ctnost opatrné moudrosti vyžaduje dát radu včas. Ten, kdo radí, by měl mít jisté znalosti, měl by vycházet z dřívějších zkušeností, měl by mít na problém nezkalený pohled a měl by být výmluvný.


159

Sledujme však dále vyprávění sv. Matouše: Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy (Mt 22, 16). Nikdy nebudu schopen pochopit takový cynický postoj. Snaží se překroutit slova našeho Pána Ježíše Krista, snaží se ho nachytat a místo, aby přímo vyložili to, co považují za neřešitelný problém, pokoušejí se Mistra vyvést z míry chválou, která by měla vycházet z úst lidí oddaných a věrných. Záměrně se u toho zastavují, abychom se naučili nebýt podezíraví, ale moudří a opatrní, abychom nepřijímali lstivou přetvářku, byť by byla zaobalena do slov a skutků, které samy o sobě jsou pravdivé, tak jak to můžeme pozorovat v úryvku, o kterém právě rozjímáme. Ty neděláš žádný rozdíl, říkají mu. Ty jsi přišel pro všechny lidi, tebe nikdo nemůže odradit od hlásání pravdy a učení dobra (srov. Mt 22, 16).

Znovu opakuji: buďte prozíraví, nikoli záludní. Důvěřujte co nejvíce všem lidem, buďte nanejvýš velkorysí. Plně důvěřuji slovu jednoho křesťana, poctivého člověka než stovkám ověřených podpisů, i když je možné, že jsem byl i někdy oklamán. Dávám přednost tomu, že někdo drze zneužije mé důvěry, než bych někoho zbavil důvěry, kterou si zaslouží jakožto člověk a Boží syn. Mohu vás ujistit, že jsem nebyl zklamán, když jsem takto jednal.


160

Jestliže nejsme vždy schopni vyvodit z evangelia důsledky pro svůj život, pak je to proto, že se nad ním málo zamýšlíme. Řada z vás je tu mladých, jiní jste ve zralém věku. Všichni jistě chcete, my všichni chceme - kdyby ne, nebyli bychom tady - vydávat dobré ovoce. Snažíme se mít při své práci ducha oběti, snažíme se dobře hospodařit s hřivnou, kterou nám Pán svěřil, horlivě pracujeme pro spásu duší. Ale nestalo by se poprvé, přes všechnu dobrou vůli, kterou máme, kdybychom někdy nepadli do pasti oné směsi - ex pharisaeis et herodianis (Mk 12, 13) - složené z takových lidí, kteří jakožto křesťané by měli hájit Boží pravdu, ale tím, že jsou ve spojení se zájmy zlých sil a jsou jimi zmateni, dorážejí úskočně na ostatní bratry ve víře, služebníky téhož Vykupitele.

Buďte rozvážní a vždy jednejte čestně, přímo, jak se sluší na dobré Boží děti. Buďte přirození v řeči i v chování. Jděte vždy k jádru problému, nezůstávejte na povrchu. Mějte na zřeteli, že je třeba počítat už předem s odporem vlastním i s odporem druhých lidí, jestliže chceme poctivě a statečně plnit své křesťanské povinnosti.


161

Musím se vám svěřit, že když mám něco napravovat nebo učinit nějaké rozhodnutí, které může působit nějakou obtíž, je to pro mne bolestné - jak před tímto rozhodnutím, tak i potom. A to nejsem žádná citlivka. Utěšuje mě jen myšlenka na to, že zvířata nepláčou, pláčou lidé, Boží děti. Chápu, že i pro vás bude někdy těžké chtít věrně plnit své povinnosti. Vyhýbat se za každou cenu utrpení, vymlouvat se při tom na to, že bychom mohli urazit svého bližního, je jistě pohodlné, ale ne správné. Často se těmito zábranami maskuje zahanbující útěk před vlastní bolestí. Vždyť vážně napomenout není obvykle nic příjemného. Nezapomínejte, moji drazí, že peklo je plné těch, kteří mlčeli, když měli mluvit.

Poslouchá mě teď řada lékařů. Promiňte mi mou troufalost, jestliže opět použiji příklad z medicíny. Je možné, že řeknu nějaký nesmysl, ale jde o srovnání ve sféře morální. Když chceme vyhojit nějakou ránu, musíme ji nejprve pořádně vyčistit, i její široké okolí. Každý chirurg ví velmi dobře, že to bolí, ale když to neudělá, o to víc to bude bolet později. Kromě toho je třeba dát na ránu nějaký dezinfekční prostředek, který pálí, u nás doma říkáme, že štípe. Tento prostředek bolí, ale nechceme—li, aby se rána infikovala, nezbývá nic jiného, než ho použít.

Jestliže to vše je nutné pro tělesné zdraví, třebaže se jedná jen o nepatrnou odřeninu, oč více pak ve vážných záležitostech duchovního zdraví, v důležitých neuralgických bodech lidského života vymývat, řezat, čistit, dezinfikovat, trpět! Opatrná moudrost od nás vyžaduje takto zasahovat a neutíkat od této povinnosti, protože vyhnout se jí by znamenalo nedostatek odvahy, dokonce vážný prohřešek proti spravedlnosti.

Měli byste vědět, že křesťan, který se snaží jednat správně vůči Bohu i vůči lidem, potřebuje, alespoň potencionálně, všechny ctnosti. Patrně se mě teď zeptáte: Otče, a co si mám počít se svými slabostmi? Odpovím vám: Copak nemůže léčit i lékař nemocný, dokonce chronicky nemocný? Nedovoluje mu snad jeho nemoc předepisovat správné léky i dalším nemocným? Samozřejmě. Aby mohl léčit, stačí, aby měl příslušné znalosti a dovedl je uplatňovat v praxi, stejně jako když sám bojuje s vlastní chorobou.


162

Když budeme denně před Bohem správně zpytovat svědomí, zjistíme, že jsme obtíženi mnoha chybami. Když budeme s nimi s Boží pomocí bojovat, stanou se bezvýznamnými a podaří se nám je překonat, i kdyby se zdálo, že je nikdy nemůžeme vykořenit. A kromě toho, když se budeš snažit odpovídat na Boží milost, přispěješ i přes tyto své slabosti k vyléčení velkých chyb druhých lidí. Když si budeš vědom toho, že jsi stejně slabý jako oni - schopen všech možných chyb i všech ohavných činů - budeš mít více pochopení, ohleduplnosti. Současně budeš stále více usilovat o to, abychom se všichni rozhodli milovat Boha celým svým srdcem.

My křesťané, Boží děti, bychom měli pomáhat svým bližním a dělat čestně to, co pokrytci potměšile našeptávali Mistrovi: Nehledíš totiž na to, čím kdo je (Mt 22, 16). To znamená, že zcela odvrhneme osobní ohledy, nás přece zajímají duše všech lidí, i když přirozeně bychom se měli začít věnovat spíše lidem, které Bůh postavil do naší blízkosti.


163

Et viam Dei in veritate doces (Mt 22, 16), měl bys učit, učit, učit, ukazovat Boží cesty podle pravdy. Nemělo by tě odrazovat to, že lidé budou vidět tvé osobní chyby, stejně jako mohou vidět i mé nedostatky, dokonce mám chuť mluvit o nich veřejně a vyprávět, jak s nimi bojuji, jak se snažím je napravovat a být věrný Pánu. Tím, že se budeme snažit zbavit se svých nedostatků a vítězit nad nimi, budeme zároveň ukazovat cestu k Bohu: nejprve, i přes své viditelné chyby, musím svědčit svým životem a potom i učit. Tak to činil i náš Pán, který coepit facere et docere (Sk 1, 1), nejprve konal skutky a potom teprve kázal.

Chci vás ujistit, že vás mám velmi rád a že nebeský Otec vás miluje ještě mnohem víc, protože je nekonečně dobrý, pravý Otec. Nemohu vám nic vyčítat, ale domnívám se, že bych vám měl pomoci, abyste milovali Ježíše Krista a jeho církev, jeho věřící, protože si myslím, že v tom vás předčím: můžete se mnou soutěžit, ale nevyhrajete. Když ve své promluvě nebo v osobním rozhovoru ukážu na nějakou chybu, není to proto, že bych chtěl někoho ranit, vede mě k tomu jen snaha, abychom všichni více milovali našeho Pána. A když na vás naléhám, abyste pěstovali křesťanské ctnosti, neztrácím ze zřetele, že i já to velmi potřebuji.


164

Jednou jsem slyšel, jak jeden lehkomyslný člověk říká, že po každém poklesku zase upadáme do stejné chyby, třeba stokrát. Já však říkám, že ne, že moudrý člověk těchto nezdarů využije a vezme si z nich poučení, naučí se posléze konat dobro a obnoví své rozhodnutí být svatý. Ze svých nezdarů i vítězství ve službě Bohu čerpejte vždy pevnější naději, že budete v lásce dále plnit své povinnosti za každou cenu, statečně, aniž byste se vyhýbali odpovědnosti, aniž byste se děsili toho, co řeknou lidé, snad falešní bratři, když se budete velkoryse a věrně snažit hledat Boží slávu a dobro bližních.

A tak bychom měli být moudří. Proč? Abychom byli spravedliví, abychom milovali, abychom sloužili dobře Bohu i lidem. Moudrost byla plným právem nazvána genitrix virtutum matkou všech ctností, a také auriga virtutum, hlavní ctností.


165

Čtěte pozorně tu část evangelia, kde se mluví o ctnostech, kterými by se mělo řídit naše jednání. Když končí falešný a pochlebovačný úvod, farizeové a herodiáni hovoří o svém problému: Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne? (Mt 22, 17) Všimněte si nyní, píše sv. Jan Zlatoústý, jejich lstivosti. Proč mu neřeknou: Vysvětli nám, co je dobré, přípustné, ale řekni nám, co myslíš. Byli posedlí myšlenkou, že ho zradí a zprostí politické moci. Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň! Podali mu denár. Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli mu: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." (Mt 22, 18—21).

Vidíte, že tento problém je starý a Mistrova odpověď je jasná a jednoznačná. Neexistuje žádný rozpor mezi službou Bohu a službou lidem, mezi plněním občanských a náboženských povinností, mezi úsilím o budování a zlepšování této společnosti a přesvědčením, že kráčíme po tomto světě jako po cestě, která nás vede do vlasti nebeské.

I tady je vidět integrita života, jež - stále to musím opakovat - je základní podmínkou pro ty, kteří se snaží o posvěcení ve své všední práci, ve své rodině i ve společnosti. Ježíš nepřipouští žádné rozdělení: Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne (Mt 6, 24). Když křesťan odpoví plně na Boží volání a volí výhradně Boha, umožňuje mu tato volba dávat vše Bohu a zároveň dávat i svému bližnímu to, co mu spravedlivě náleží.


166

Není možné se zaštiťovat zdánlivě zbožnými důvody a brát bližním to, co jim patří: Říká-li kdo: "Miluji Boha", ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář (1 Jan 4, 20). Ale stejně se mýlí ten, kdo upírá Bohu lásku a úctu - klanění - které mu příslušejí jakožto Tvůrci a Otci. Člověka, který odmítá plnit některá Boží přikázání s falešnou výmluvou, že jsou neslučitelná se službou lidem, upozorňuje jasně sv. Jan, že podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme Boží přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká (1 Jan 5, 2—3).

Možná uslyšíte, jak někteří lidé - ve jménu praktičnosti, ne—li dokonce ve jménu lásky - řeční a vymýšlejí teorie, jak omezit projevy úcty a oddanosti vůči Bohu. Všechno, co by sloužilo úctě k Bohu, se jim zdá přehnané a přemrštěné. Nedbejte na ně a jděte svou cestou. Tyto řeči jsou jen diskuse, které nikam nevedou. Slouží jedině k pohoršení a brání plnit příkaz Ježíše Krista, aby každý dával to své, aby se tak taktně a vytrvale naplňovala spravedlnost.


167

Vryjme si dobře do srdce, tak aby to bylo znát na našem jednání: nejprve spravedlnost vůči Bohu. To je prubířský kámen skutečného hladu a žízně po spravedlnosti (srov. Mt 5, 6), jímž se odlišuje od pokřikování lidí závistivých, uražených, sobeckých a chamtivých. Protože upírat našemu Stvořiteli a Spasiteli uznání hojných a nevýslovných darů, které nám poskytuje, znamená tu nejstrašnější a nejnevděčnější nespravedlnost. A vy, jestliže budete usilovat o spravedlnost, budete si vážit své závislosti na Bohu - máš snad něco, co bys nedostal? (1 Kor 4, 7) - a budete naplněni vděčností a touhou splácet svému Otci, který nás neskonale miluje.

A tak budete mít správnou synovskou odevzdanost a něžný, srdečný vztah k Bohu. Až budou pokrytci kolem vás šířit pochybnosti, zda má Pán právo tolik od vás žádat, nenechte se zviklat. Naopak, bezvýhradně a poslušně se odevzdejte Bohu jako hlína v rukou hrnčířových (Jer 18, 6) a oddaně mu vyznejte: Deus meus et omnia. Ty jsi můj Bůh, mé všechno. A když někdy přijde nečekaná rána, nezasloužené příkoří, jistě dokážete zase radostně zvolat: ať se stane, ať se splní, ať je pochválena a věčně velebena nanejvýš spravedlivá a laskavá Boží vůle. Amen. Amen.


168

Situace služebníka z podobenství, jenž dlužil deset tisíc hřiven (srov. Mt 18, 24), dobře odráží naše postavení před Bohem: také my nemáme čím splatit nesmírný dluh za tolik dobra, které nám Bůh prokazuje. A my ho ještě zvyšujeme vlastními hříchy. I když s nimi budeme odvážně bojovat, nepodaří se nám spravedlivě vrátit všechno, co nám Pán odpustil. Ale co nezmůže lidská spravedlnost, vrchovatě nahradí Boží milosrdenství. Bůh se může slitovat a odpustit nám náš dluh, protože je dobrý,... jeho milosrdenství je věčné (Ž 105, 1).

Jistě si dobře pamatujete, že toto podobenství má i druhou část, kontrastující s první. Služebník, jemuž bylo právě prominuto hodně peněz, se nechce slitovat nad svým druhem, který mu dluží sotva sto denárů. Vidíme, že není vůbec schopen velkorysosti. Přesně řečeno, nikdo mu nebude upírat právo vyžadovat to, co je jeho. Přesto se v nás něco bouří a říká nám, že takové netolerantní jednání je neslučitelné s pravou spravedlností. Není spravedlivé, aby člověk, s nímž se před chvílí jednalo milosrdně a s pochopením, neprojevil vůči svému dlužníkovi alespoň trochu trpělivosti. Spravedlnost není jen přesné dodržování práv a plnění povinností jako v matematice, kde se všechny problémy řeší sčítáním a odečítáním.


169

Křesťanská spravedlnost je náročnější, vede nás k vděčnosti, vlídnosti, velkorysosti, k věrnému a čestnému přátelství v dobách dobrých i zlých. Křesťanská spravedlnost nás povzbuzuje k tomu, abychom dodržovali zákony a poslouchali právoplatné autority, abychom dokázali radostně napravit svůj omyl, jakmile si ho uvědomíme. A hlavně budeme—li spravedliví, budeme bez velkých řečí plnit své pracovní, rodinné i společenské závazky, usilovat o svá práva, která jsou i našimi povinnostmi.

Nevěřím ve spravedlnost lenochů, protože svým dolce far niente (sladkým nicneděláním - pozn. překl.) - jak se říká v mé milované Itálii - se prohřešují, a často těžce, proti jednomu z nejzákladnějších principů přirozené spravedlnosti: principu práce. Nesmíme zapomínat, že Bůh stvořil člověka, ut operaretur (Gn 2, 15), aby pracoval, a druzí lidé - naše rodina, náš národ, celé lidstvo - závisí i na tom, jak my pracujeme. Moji drazí, jak ubohou představu mají o spravedlnosti lidé, kteří ji redukují na pouhé rozdělování hmotných statků.


170

Od svého dětství, jak vyjadřuje Písmo (srov. Mt 11, 15): jakmile jsem začal mít uši k slyšení, už jsem mohl poslouchat řečnění o sociální otázce. Není to nic zvláštního, je to přece staré, věčné téma. Objevilo se patrně v té chvíli, kdy se lidé nějakým způsobem začali organizovat a ukázaly se rozdíly ve věku, rozumových schopnostech, pracovních schopnostech, zájmech, osobnosti.

Nevím, zda je nutné, aby existovaly společenské třídy. Rozhodně však není mým úkolem o těchto věcech mluvit, zvláště ne tady, v této kapli, kde jsme se sešli, abychom mluvili o Bohu - nechtěl bych v životě mluvit o něčem jiném - a abychom mluvili s Bohem.

Vy ovšem přemýšlejte a zkoumejte všechno, co Boží prozřetelnost nechala na lidské svobodě a spravedlnosti. Ale já, jakožto Kristův kněz, se musím povznést výše a připomenout vám, že nikdy nemůžeme přestat usilovat o spravedlnost, a bude—li to zapotřebí, usilovat o ni velmi statečně, hrdinsky.


171

Jsme povinni hájit osobní svobodu všech lidí, neboť víme, že Ježíš Kristus nám získal tuto svobodu (Gal 5, 1). Jakým právem bychom jinak mohli vyžadovat svobodu pro sebe? Musíme šířit i pravdu, protože veritas liberabit vos (Jan 8, 32), pravda nás činí svobodnými, zatímco nevědomost zotročuje. Musíme obhajovat právo všech lidí na život, právo na důstojné životní podmínky, právo na práci a odpočinek, právo na volbu stavu, na založení rodiny, právo přivádět děti na svět v manželství a vychovávat je, právo na klidné prožití nemoci a stáří, právo na dostupnost kultury, právo na sdružování. A v první řadě právo na to, aby všichni mohli poznat a milovat Boha naprosto svobodně, protože lidské svědomí, je—li správné, ve všem objeví stopy Stvořitele.

Znovu opakuji, že se nepletu do politiky, souhlasím však s učením církve o neslučitelnosti marxismu s vírou v Krista. Existuje snad něco, co by více odporovalo víře než systém založený na popírání láskyplné Boží přítomnosti v lidské duši? Volejte hodně nahlas, aby vás bylo dobře slyšet: nepotřebujeme marxismus na to, abychom usilovali o spravedlnost. Naopak, tento velmi vážný omyl se svými výlučně materialistickými poučkami, které nevědí nic o Bohu pokoje, brání štěstí a porozumění mezi lidmi. V křesťanství ovšem nacházíme pravé světlo, jež dá vždy odpověď na všechny problémy: musíme však být upřímnými katolíky, non verbo neque lingua, sed opere et veritate (1 Jan 3, 18), ne slovem a jazykem, ale činem, doopravdy. Říkejte to vždy, jasně a beze strachu, když se najde nějaká příležitost, a bude—li třeba, najděte ji.


172

Čtěte Písmo svaté. Přemýšlejte o jednotlivých událostech ze života našeho Pána, o jeho učení. Zvláště se zaměřte na rady a připomínky, kterými připravoval hrstku mužů na to, aby se stali jeho apoštoly, jeho posly do všech končin země. Jaký jim dává vzor? Není to nové přikázání lásky? Vždyť právě láskou si první apoštolové prorazili cestu v tehdejším pohanském a zkaženém světě.

Musíte si uvědomit, že s pouhou spravedlností velké problémy lidstva nikdy nevyřešíte. Nedivte se, že pouhou spravedlností bývají lidé zraňováni. Důstojnost člověka, Božího dítěte, vyžaduje mnohem více. Ve všem jednání musí být láska, jež všechno zmírňuje, všechno činí božským: Bůh je láska (1 Jan 4, 16). Vždy bychom měli jednat z lásky k Bohu, která usnadňuje lásku k bližnímu a očišťuje a povznáší každou pozemskou lásku.

Od strohé spravedlnosti k plné lásce je dlouhá cesta. A není mnoho těch, kteří vytrvají až do konce. Někteří lidé se spokojí s tím, že dojdou jen na práh: nedbají na spravedlnost a omezují se na trochu dobročinnosti, kterou považují za lásku, a neuvědomují si, že je to jen malá část toho, co by měli dělat. Jsou spokojeni sami se sebou jako farizej domnívající se, že plní zákon, protože se postí dva dny v týdnu a platí desátek ze všeho, co vlastní (srov. Lk 18, 12).


173

Láska, která je jakýmsi velkorysým přeháněním spravedlnosti, vyžaduje nejprve plnění povinnosti: začne se spravedlností, pak větší spravedlností... Ale láska vyžaduje hodně velkou povinnost, hodně velkou ohleduplnost, hodně velkou úctu, hodně velkou vlídnost, jedním slovem následovat apoštolskou radu: Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon (Gal 6, 2). Tedy ano: plníme Ježíšovo přikázání, když plně milujeme.

Pro mě neexistuje jasnější příklad spojení spravedlnosti a lásky, než je chování matek. Milují stejnou láskou všechny své děti, a právě tato láska je vede k tomu, že s nimi jednají různě - nestejně spravedlivě - neboť každé dítě je jiné. Tak i ve vztahu k vašim bližním bude láska zdokonalovat a doplňovat spravedlnost. Budeme se chovat různě k různým lidem, budeme se přizpůsobovat jejich konkrétním poměrům, abychom mohli dávat radost tomu, kdo je smutný, vědění tomu, kdo nemá vzdělání, přátelství tomu, kdo se cítí osamělý... Spravedlnost působí, že každému dáváme to, co mu patří, což není stejné jako dávat všem totéž. Utopické rovnostářství bývá zdrojem těch, kdo největších křivd.

Abychom dokázali vždy jednat jako milující matky, musíme se snažit zapomínat sami na sebe, toužit jen po tom, abychom sloužili druhým lidem jako Ježíš Kristus, který hlásal: Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20, 28). To vyžaduje odvahu podřídit vlastní vůli Bohu, pracovat pro všechny, bojovat za věčné štěstí a blahobyt druhých lidí. Neznám lepší cestu, jak se stát spravedlivým, než se zcela odevzdat a sloužit.


174

Snad si někdo pomyslí, že jsem naivní. Nevadí. Musím vás ujistit, že i když mě lidé budou považovat za naivního člověka, protože ještě věřím v lásku, přece v ni věřit nepřestanu. A dokud mi Kristus dopřeje života, budu jako jeho kněz usilovat o jednotu a mír mezi těmi, kteří tím, že jsou dětmi stejného Boha Otce, jsou i bratry. Aby lidstvo spělo k vzájemnému porozumění, aby všichni sdíleli stejný ideál: ideál víry!

Prosme o pomoc Marii, Pannu moudrou a věrnou, svatého Josefa, jejího manžela, dokonalý vzor člověka spravedlivého (srov. Mt 1, 19). Žili s Ježíšem, Božím Synem, a měli ctnosti, o nichž jsme rozjímali. Oni nám vyprosí milost, aby tyto ctnosti pevně zakořenily i v našich srdcích, abychom vždy dokázali jednat jako dobří učedníci našeho Mistra: abychom byli moudří, spravedliví, plní lásky.


Předchozí Další