Josemaría Escrivá Obras
1

Před několika lety jsme projížděli Kastilií a v dálce jsme uviděli něco, co mě velice zaujalo a co jsem mnohokrát využil pro svá kázání: několik lidí zatloukalo do země kolíky, na které napínali síť a dělali ohradu. Pak tam přišli pastýři s ovcemi a jehňaty. Pastýři volali ovce jménem a ty vcházely jedna za druhou ohrady do bezpečí.

A já, Pane můj, si zvláště dnes vzpomínám na ty pastýře i na tu ohradu, protože všichni, kdo jsme se tu dnes sešli —i mnoho dalších po celém světě— abychom s tebou hovořili, si uvědomujeme, že patříme do tvého ovčince. Ty sám jsi to řekl: Já jsem dobrý pastýř, znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Ty nás dobře znáš, víš, že chceme vždy pozorně naslouchat volání dobrého pastýře, tebe, a připojit se k němu, protože věčný život spočívá v poznání tebe, jediného, pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.

Osobně mám velmi rád obraz Krista obklopeného jeho ovcemi, dal jsem si jeden takový do kaple, kde obvykle sloužím mši sv., jinde jsem si zase nechal vyrýt jako připomínku Boží přítomnosti Ježíšova slova: cognosco oves meas et cognoscunt me meae , abychom si neustále uvědomovali, že je to On, kdo nás kárá, vychovává a poučuje jako pastýř své stádo. Vzpomínka na Kastilii je velmi příhodná.


2

Všichni, vy i já, jsme součástí Kristovy rodiny, protože nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti. Toto vyvolení, kterého se nám dostalo zdarma od Boha, nás vede k přesně určenému cíli: osobní svatosti, jak nám neustále opakuje sv. Pavel: haec est enim voluntas Dei: sanctificatio vestra — to je vůle Boží: vaše posvěcení—. Abychom tohoto cíle dosáhli, jsme všichni v ohradě svého Mistra.


3

Stále mi přichází na mysl, jak jsem se před mnoha lety šel pomodlit do katedrály ve Valencii a stavil jsem se u náhrobku ctihodného Ridaury. Vyprávěli mi tehdy, že když se tohoto kněze, když už byl velmi starý, ptali: Kolik máte roků?, velmi přesvědčivě odpovídal: Těch, co sloužím Bohu, hodně málo. Mnozí z vás si jistě mohou spočítat na prstech jedné ruky, kolik je to let, co jste se rozhodli žít s naším Pánem, sloužit mu ve světě, ve svém prostředí, svou prací nebo ve svém povolání. Nijak zvlášť na tom nezáleží, ale naopak záleží na tom, abychom měli ve svém srdci pevnou jistotu, že výzva ke svatosti, určená Ježíšem Kristem všem lidem bez rozdílu, vyžaduje od každého člověka, aby se zdokonaloval v duchovním životě, aby se denně cvičil v křesťanských ctnostech, a to ne jen tak ledajak, povrchně, musíme se o to snažit opravdově, až hrdinsky, v nejsilnějším a kategorickém smyslu toho slova.


4

Cíl, který se vám snažím ukázat, lépe řečeno cíl, který Bůh ukazuje všem lidem, není jen nějakým přeludem nebo nedosažitelným ideálem, mohl bych vám vyprávět o mnoha příkladech obyčejných žen a mužů, jako jste vy, kteří se setkali s Ježíšem, který je mezi námi quasi in oculto vskrytu, na zdánlivě nejobyčejnějších místech, a rozhodli se ho následovat; s láskou na sebe vzali každodenní kříž. V dnešní době všeobecného úpadku, ochabnutí a malomyslnosti, nevěrectví a zmatků mi připadá stále aktuálnější ono prosté a hluboké přesvědčení, které se od počátků svého kněžského působení snažím sdělit celému lidstvu, a sice to, že tyto světové krize jsou krizemi svatých.


5

Co se týče duchovního života, je to požadavek povolání, které vložil Mistr do srdcí všech lidí. Máme být svatí, bez jakékoliv vady, skuteční, opravdoví křesťané, hodní svatořečení. Nebudeme—li jimi, pak nemůžeme být učedníky našeho jedinečného Mistra. Kromě toho, Bůh, když si nás volí, když nám dává svou milost, abychom bojovali a mohli tak dosáhnout svatosti, nám také přikazuje povinnost apoštolátu. Pochopte, že i z lidského hlediska, jak uvádí jeden z církevních otců, je péče o duše logickým důsledkem tohoto vyvolení: když zjistíte, že je pro vás něco prospěšné, snažíte se to získat i pro ostatní. Tak byste měli toužit, aby i ostatní lidé šli po Božích cestách s vámi. Když jdete na fórum nebo do lázní a potkáte někoho, kdo nemá co dělat, pozvete ho, aby šel s vámi. Používejte tento pozemský zvyk i v duchovní oblasti, a až půjdete k Bohu, nechoďte k němu sami. Jestliže nechceme neužitečně ztrácet čas —falešnými výmluvami na obtížné vnější podmínky, které ostatně od samých počátků církve nikdy nebyly lehké— musíme si být vědomi toho, že je to Ježíš Kristus, kdo ovlivňuje náš duchovní život a tím i naše skutky tak, abychom byli schopni táhnout za sebou i své bližní. Kristus dává jako podmínku apoštolského působení svatost, musíme se opravit, snahu o naši věrnost, protože svatí na této zemi nebudeme nikdy. Zdá se to neuvěřitelné, ale Bůh i lidé od nás potřebují opravdovou, naprosto bezvýhradnou, naprosto nekompromisní oddanost, bez polovičatostí, plně a svědomitě praktikované křesťanství.


6

Možná že si někdo z vás pomyslí, že mluvím jen o nějakém vybraném okruhu vyvolených osob. Nenechte se oklamat vlastní zbabělostí nebo pohodlím. Snažte se naopak vycítit Boží naléhání, aby se každý z nás stal druhým Kristem, ipse Christus, samotným Kristem, krátce řečeno naléhání, aby naše jednání bylo v souladu s naší vírou, a svatost, o kterou bychom měli usilovat, aby nebyla jen nějakou druhořadou svatostí, protože něco takového prostě neexistuje. A hlavně musíme, v souladu s naší přirozeností, milovat, láska je přece svorník dokonalosti, musíme milovat podle jasně vyslovených přikázání, které nám dává sám Pán: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, aniž bychom si něco chtěli nechávat pro sebe. V tom spočívá svatost.


7

Je to jistě vysoký a strmý cíl. Ale musíte vědět, že svatým se nikdo nerodí: formuje se v neustálé spolupráci s Boží milostí a ochoty člověka. Vše, co se vyvíjí —upozorňuje jeden z křesťanských spisovatelů prvních století— začíná tím, že je to malé, teprve když to přijímá potravu, dělá to pokroky, až je to velké. Proto ti říkám, že jestliže chceš jednat jako důsledný křesťan —vím, že jsi ochoten, i když tě to často stojí velkou námahu zvítězit a jít vzhůru se svým ubohým tělem— musíš dát zvláštní pozor právě na ty nejnepatrnější maličkosti, protože svatosti, kterou od tebe Bůh vyžaduje, dosáhneš tím, že budeš dělat s Boží láskou svou práci, že budeš plnit každodenní povinnosti, které skoro vždy spočívají v maličkostech.


8

Když myslím na ty z vás, kdo se ještě po letech oddávají snění —neplodnému, dětskému, jako Tartarin z Tarasconu— o lovu lvů na chodbách domu, kde jsou tak leda myši nebo něco podobného, když myslím na takové lidi, chci vám připomenout, jakým velkolepým dobrodružstvím je cesta k Bohu při věrném plnění běžných denních povinností, v bojích, které Pána naplňují radostí a o kterých ví kromě nás jen on sám.

Patrně nebudete běžně konat oslňující hrdinské činy, z toho prostého důvodu, že se obvykle k tomu nenaskytne příležitost. Ale je naopak dost příležitostí projevit lásku, kterou cítíte k Ježíši Kristu právě v maličkostech a běžných záležitostech. I v malých věcech, vysvětluje sv. Jeroným, se projevuje velikost duše. Stvořitele a jeho dílo neobdivujeme jen tím, že obdivujeme nebe i zemi, slunce a moře, velká zvířata jako je slon, velbloud, vůl, kůň, levhart, medvěd nebo lev, ale zvířata nepatrná jako je mravenec, komáři, mouchy, červíčci a jiná zvířata tohoto druhu, která sice víme, jak vypadají, ale často ani neznáme jejich názvy. Jak u těch velkých, tak u těch malých obdivujeme stejné mistrné dílo. Stejně tak duše, která se odevzdá Bohu, se věnuje se stejnou vroucností věcem nepatrným i těm velkým.


9

Když přemýšlíme o slovech Našeho Pána: Sám sebe za ně posvěcují, aby i oni byli posvěceni v pravdě, vidíme jasně jediný cíl: máme se posvěcovat a máme být svatí, abychom posvěcovali. Jako jemné pokušení nás patrně napadne myšlenka, že jen málo nás je rozhodnuto odpovědět na tuto Boží výzvu, kromě jiného i proto, že se považujeme za prostředníky velmi málo významné. Je to pravda, je nás málo ve srovnání s ostatním lidstvem a osobně nestojíme za nic, ale Mistrovo ujištění zní jasně: křesťan je světlem, solí kvasem světa a malý kousek kvasu prokvasí celé těsto. Proto jsem vždy hlásal, že nás musí zajímat duše všech lidí, naprosto všech, bez jakéhokoliv rozlišení. Máme přece jistotu, že Ježíš Kristus nás vykoupil všechny, a přes naši osobní neschopnost nás chce jen několik málo využít, abychom toto vykoupení hlásali.

Pravý Kristův učedník nebude nikdy s nikým jednat špatně, omyl nazve omylem, ale toho, kdo se mýlí, musí opravit s láskou, jinak mu nepomůže, nemůže ho posvětit. Je třeba, abychom jim byli bratry. A jak radil sv. Jan z Kříže, vždy dávali lásku tam, kde není láska, aby tam pak byla láska, i v takových zdánlivě nedůležitých situacích, které nám poskytuje naše práce v zaměstnání a rodinné i společenské vztahy. Proto všichni, ty i já, využijeme i těch nejbanálnějších příležitostí, které se vyskytnou v našem okolí, abychom je posvěcovali, abychom posvěcovali sebe a posvěcovali ty, kdo s námi sdílejí každodenní starosti. A pak pocítíme ve svém životě sladkost a podmanivost břemena díla spoluvykoupení.


10

V této chvíli před Pánem uvedu ještě něco, co jsem použil už před lety, ale co má stále aktuální platnost. Vybral jsem si tehdy několik úvah Terezy z Avily: všechno, co není pro Boha, je ničím a méně než ničím. Chápete, proč člověk ztrácí pokoj a vyrovnanost, když se vzdálí od svého cíle, když zapomene, že Bůh ho stvořil ke svatosti? Snažte se tedy, abyste nikdy neztratili tento nadpřirozený smysl, ani při zábavě nebo odpočinku, tak důležitém v životě každého člověka jako jeho práce.

Ve svém povolání můžete dosáhnout špičkového výkonu, ve svém svobodném podnikání můžete dosáhnout skvělých úspěchů, ale jestliže zanedbáte tento nadpřirozený smysl, který musí předcházet každou lidskou práci, budete na své cestě jen žalostně bloudit.


11

Dovolte mi teď krátkou odbočku, která se však této záležitosti týká. Nikdy jsem se nikoho neptal, co si myslí o politice; nezajímá mě to. Řeknu vám něco, v této souvislosti, co tkví v podstatě Opus Dei, kterému jsem s pomocí Boží zasvětil svůj život, abych sloužil církvi svaté. Toto téma mě nezajímá, protože přece vy, křesťané, máte plnou svobodu a osobní odpovědnost zasahovat, jak nejlépe umíte, do politických, sociálních, kulturních aj. problémů neomezeně. Jediným omezením je respektování toho, co stanoví učitelský úřad církve. Pouze bych měl starost —pro dobro vašich duší— kdybyste z těchto hranic nějak vybočovali a dostávali se do rozporu s vírou, ke které se hlásíte, a svými činy. V tom případě bych vás na to zřetelně upozornil. Tento nedotknutelný respekt k vašim veřejným záležitostem, pokud vás neodvádějí od Božího zákona, nechápou ti, kdo neznají pravé pojetí svobody, kterou nám Kristus získal na kříži, qua libertatem Christus nos liberavit , zastánci jednoho či druhého extrému: jednak ti, kdo se snaží vnucovat jako dogmata své názory na pozemské záležitosti, jednak ti, kdo člověka zbavují odpovědnosti, když popírají hodnotu víry tím, že ji považují za schopnou těch nejhrubších omylů.


12

Ale vraťme se k našemu tématu. Už jsem vám říkal, že můžete dosáhnout těch nejvýraznějších úspěchů ve společnosti, ve veřejné činnosti, ve svém povolání, ale jestliže zanedbáte svůj duchovní život a odloučíte se od Boha, nakonec ztroskotáte. Před Bohem, a to je to nejdůležitější, dosáhne vítězství ten, kdo usiluje o to, aby jednal jako opravdový křesťan. Neexistuje žádné polovičaté řešení. Sami jistě znáte tolik lidí, kteří by z lidského hlediska měli být velmi šťastni, a přesto jsou neklidní a zatrpklí, zdá se, že překypují radostí, ale dotkneš se jejich duše a objeví se zatrpklost, hořká jako žluč. Nikomu z nás se nic takového nestane, jestliže se opravdu budeme stále snažit plnit Boží vůli, oslavovat Boha, chválit ho a šířit jeho království mezi všemi lidmi.


13

Působí mi zármutek, když se dozvím, že nějaký katolík —Boží syn, který je křtem povolán, aby byl druhým Kristem— uklidní své svědomí formální zbožností, jakousi nábožností, která ho přiměje občas se pomodlit, pouze tehdy, když si myslí, že se mu to hodí, chodí na mši svatou v předepsané dny —a to ještě ne po každé— přitom pečlivě sleduje, aby měl v pořádku zažívání, jí pravidelně v určitou dobu, polevuje ve víře, mění ji za mísu čočovice, jen aby se nemusel případně vzdát svého postavení... A potom drze a opovážlivě použije pro svůj postoj nálepky: křesťan. Ne! Nespokojme se s nálepkami, chtěl bych, abyste byli dokonalými křesťany, a proto musíte nekompromisně hledat vhodný duchovní pokrm.

Z vlastní zkušenosti jistě dobře víte —a mnohokrát jste to slyšeli i ode mne, když jsem chtěl předejít malomyslnosti— že duchovní život spočívá v tom, že se každý den začíná znovu a zase znovu, a cítíte jistě ve svém srdci, stejně jako to cítím já, že to musíme dělat bez ustání. Patrně jste to pozorovali při zpytování svědomí —mně se to stává také; promiňte, že se stále odvolávám na sebe, ale když k vám mluvím, obracím se na Pána s potřebami vlastní duše— že opakovaně prohráváte a často se vám zdá, že tyto malé prohry jsou neobyčejně závažné, protože svědčí o zřejmém nedostatku lásky, odevzdanosti, ducha oběti, ohleduplnosti. Snažte se o zlepšení s upřímnou lítostí, ale nezneklidňujte se.


14

Kdysi na počátku čtyřicátých let jsem hodně cestoval po Valencii. Neměl jsem tehdy žádné společenství a míst —jako vás dnes— a s těmi, kdo se se mnou, nepatrným knězem, setkávali, jsem se modlil, kde to jen šlo, někdy večer, třeba na odlehlé pláži. Jako první Mistrovi přátelé. Vzpomínáš? Sv. Lukáš píše, že když s Petrem vycházeli z Tyru do Jeruzaléma, všichni je vyprovázeli i se ženami a dětmi až za město. Na břehu jsme klekli a pomodlili se.

Tehdy jednou večer při jednom z nádherných západů slunce jsme uviděli, jak se ke břehu blíží loďka. Vyskočilo z ní několik snědých statných mužů, těla měli jako z kamene, byli mokří, s nahou hrudí, ošlehaní větrem, takže vypadali jako z bronzu. Začali vytahovat z vody síť plnou stříbřitých ryb. Tahali velmi horlivě, nohy zabořeny do písku, s úžasnou energií. Najednou přiběhl nějaký malý chlapec, také opálený, chytil se svýma ručkama za provaz a začal tahat, zjevně nešikovně. Ti drsní rybáři, jistě ne moc jemní, se jistě dojali a dovolili tomu malému chlapci, aby jim pomáhal, neposílali ho pryč, ačkoliv jim spíše překážel.

Myslel jsem na vás a na sebe, ačkoliv jsem vás ještě neznal na každodenní tahání za provaz, na tolik jiných věcí. Jestliže předstoupíme před Boha jako to malé dítě, přesvědčeni o své slabosti, ale odhodláni podporovat jeho plány, snadněji dosáhneme cíle: dovlečeme tu síť až na břeh, protože tam, kde naše síly selhávají, tam zasahuje síla Boží.


15

Jistě znáte dobře povinnosti své křesťanské cesty, které vás dovedou bez přestávek a pokojně ke svatosti, také si dáte pozor na obtíže, protože je lze tušit už od začátku této cesty. Nyní na vás naléhám, abyste si nechali radit, vést se duchovním vůdcem, kterému svěříte všechny své zbožné plány a každodenní problémy, které by mohly mít vliv na váš duchovní život, svěřte mu své prohry i svá vítězství.

Při tomto duchovním vedení buďte vždy naprosto upřímní: nenechte si nic pro sebe, nemějte strach ani se nestyďte zcela otevřít své srdce, Když to neuděláte, pak vaše cesta, nejprve rovná a sjízdná, se zamotá a to, co zprvu nebylo ničím podstatným, se nakonec stane škrtící smyčkou. Nemyslete, že k selhání dochází náhle, člověk většinou udělá nějakou chybu na začátku své cesty nebo po dlouhý čas zanedbává svou duši, pak pomalu slábnou jeho ctnosti a naopak rostou jeho neřesti, nakonec dojde k nešťastnému ztroskotání. Žádný dům se nezřítí najednou nějakou nečekanou havárií. Buď už v jeho základech byla nějaká závada, nebo nedbalost jeho obyvatel trvala hodně dlouho, takže nedostatky, ze začátku nepatrné, postupně rozrušily jeho konstrukci a tak, když přišla bouře nebo prudké silné deště, dům se beznadějně zřítil a projevilo se tak dlouhodobé zanedbání.

Vzpomínáte si na tu historku, jak se šel cikán vyzpovídat? Je to jen historka, vtip, protože o zpovědi se nikdy nemluví, i když si cikánů jinak velmi vážím. Chudák! Opravdu se kál: Pane faráři, vyznávám se, že jsem ukradl ohlávku, maličkost, že. A za ní byla mula... a potom ještě jedna ohlávka... a další mula... a tak to šlo do dvaceti. Drazí synové, totéž se přece stává i nám: jakmile si dovolíme vzít jen ohlávku, následuje i to ostatní, následuje celý řetěz špatných náklonností, prohřešků, které nás ponižují a zahanbují. Totéž se stává i v mezilidských vztazích. Začne to malou urážkou a skončí to nevšímavostí a tou nejmrazivější lhostejností.


16

Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše když kvetou. Věrni v malém, co nejvěrnější v malém. Budeme—li se o to snažit, naučíme se s důvěrou utíkat do náruče Panny Marie, jako její děti. Neříkal jsem vám na začátku, že my všichni máme málo let, jenom tolik, kolik se jich snažíme žít v důvěrném vztahu s Bohem? Takže je jen dobré, abychom se, my ubozí a malí, přiblížili k veliké a svaté neporušenosti Boží matky, která je i matkou naší.

Mohu vám vypravovat i jiný příběh, tentokrát skutečný. Mohu vám ho vyprávět, je to už dlouho, co se to přihodilo. Snad vám jeho jadrné vyjadřování leccos osvětlí. Měl jsem duchovní cvičení pro kněze z různých diecézí. Laskavě jsem je vybízel, aby za mnou přišli a promluvili jsme si spolu, aby ulehčili svému svědomí, protože i my, kněží, potřebujeme bratrskou radu a pomoc. Začal jsem mluvit a jedním knězem, byl to poněkud neotesaný, ale upřímný a velkorysý venkovský farář. Snažil jsem se z něho něco dostat, jemně a důtklivě, abych mohl ošetřit každou ránu jeho duše. V jisté chvíli mě přerušil a řekl asi toto: strašně závidím svému oslovi, sloužil na sedmi farách a nedá se o něm říci nic špatného. Kdybych tak na tom byl stejně!


17

Je možné —důkladně vyzpytuj své svědomí— že si ani my nezasloužíme takovou pochvalu, kterou vyslovil onen venkovský farář o svém oslu. Tolik ses napracoval, zaujímal jsi tolik odpovědných míst, měl jsi úspěch v té či oné činnosti... ale, jak jsi na tom před Bohem, nepřijdeš na něco, čeho bys měl litovat? Snažil ses opravdu sloužit Bohu a svým bratřím nebo jsi pěstoval své sobectví, své ambice, šlo ti o tvůj pouze světský a trapně prchavý úspěch?

Jestliže k vám mluvím poněkud odvážně, je to proto, že chci ještě jednou vzbudit velmi upřímnou lítost a protože chci, aby i každý zbabělost, opakujme upřímně Pánu ona zkroušená Petrova slova: Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te , Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji, přes své poklesky. A já se odvažuji dodat: Ty víš, že tě miluji, právě pro své poklesky, protože mě vedou k tomu, abych se o tebe opíral, protože ty jsi moje záštita: Quia tu es, Deus, fortitudo mea . A začněme znovu!


18

Duchovní život. Svatost obyčejné práce, svatost malých věcí, svatost při výkonu povolání, každodenních starostech..., svatost pro posvěcování druhých. Jednomu mému známému —nikdy jsem mu nebyl schopen zcela porozumět— se jednou zdálo, že letí letadlem ve velké výšce, ale ne uvnitř letadla, v kabině, ale na křídle. Chudák, strašně se bál a trpěl. Zdá se, že mu náš Pán chtěl naznačit, že tak to vypadá u Boha s dušemi, které se nesnaží o řádný duchovní život nebo ho zanedbávají, že spadnou dolů, trápí se a trpí velkou nejistotou.

A opravdu si myslím, že se vystavují vážnému nebezpečí, že sejdou z pravé cesty ti lidé, kteří se vrhají do všelijakých činností, do činorodostí, a zanedbávají modlitbu, oběť a další prostředky pravé zbožnosti: časté přijímání svátostí, meditaci, zpytování svědomí, duchovní četbu, horlivou úctu k Nejsvětější Panně a andělům strážným... To všechno dělá den křesťana příjemný, protože z duchovního bohatství proudí Boží sladkost a štěstí jako med z plástve.


19

Každý člověk by se měl ve svém soukromí, ve svém chování, ve styku s ostatními lidmi, při práci snažit být neustále v Boží přítomnosti, hovořit s Bohem, aniž by to bylo nějak zjevně vidět. Lépe řečeno, nejsou slyšet slova, ale to, co lze pozorovat, je úsilí a vytrvalost, s jakou plníme své úkoly, ať jsou důležité nebo ne. Kdybychom to nedělali, byli bychom málo důslednými Božími dětmi, protože bychom promarňovali prostředky, které nám poskytuje Boží prozřetelnost, abychom dospěli k plné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.

Během poslední španělské války jsem hodně cestoval, abych jako kněz posloužil chlapcům na frontě. V jednom zákopu jsem jednou vyslechl útržek rozhovoru, který se mi vryl do paměti. Bylo to u Teruelu, jeden mladý voják charakterizoval jiného, zřejmě nerozhodného, bázlivého chlapce: to není celý člověk! Velmi by mě rmoutil, kdyby se o komkoliv z vás mohli právem říkat, že jsme nedůslední, že jsme lidé, kteří tvrdí, že jsou křesťané a chtějí jimi být, chtějí být svatí, ale kteří jisté věci zanedbávají, neboť při plnění svých povinností neprojevují Bohu svou lásku ani svou synovskou oddanost. Kdyby tomu bylo tak, také bychom nebyli, ani ty ani já, celými křesťany.


20

Snažme se ve svém srdci vzbudit horlivou touhu po svatosti, i když vidíme, jak jsme plni nedokonalosti. Neděste se: jak člověk dělá pokroky v duchovním životě, tím jasněji vidí své osobní chyby. Stává se, že působení milosti se stává jakýmsi zvětšovacím sklem, ve kterém se objeví v obrovských rozměrech i to nejmenší smítko prachu nebo skoro neviditelné zrnko písku, protože duše dosáhne jisté jemnosti a dokonce pouhý nepatrný stín zatíží citlivé svědomí, kterému je vzorem Boží neporušenost. Řekni teď svému Pánu z upřímného srdce: Pane, chci být opravdu svatý, chci být tvým opravdovým učedníkem, opravdu tě chci následovat. A hned vzbuď předsevzetí, že toto své dnešní předsevzetí budeš denně opakovat.

Ježíši! Kéž bychom, my kdo se setkáváme ve tvé lásce, byli vytrvali! Kéž bychom uměli proměnit v činy všechny ty touhy, které probouzíš v našich srdcích! Ptejte se často: Proč jsem na světě? A v tomto duchu budete usilovat o dokonalé, láskyplné plnění všeho toho, co denně podnikáte. Věnujte pozornost i malým věcem. A následujme příkladu svatých, lidí jako jsme my, z masa a kostí, kteří měli také své slabosti a nedokonalosti, kteří však skrze Boží lásku uměli zvítězit i sami nad sebou. Přemýšlejme o jejich jednání a —jako včely, které si z každého květu vyberou tu nejlepší šťávu— poučme se z jejich zápasu. A všichni, vy i já, si můžeme vzít příklad i z mnoha ctností svých bližních, kteří nám často udělují lekce v práci, obětavosti, radosti... nesmíme se však příliš pozastavovat nad jejich nedostatky, to je nevyhnutelné jen tehdy, když jim můžeme bratrsky pomoci tyto nedostatky napravovat.


21

Jako náš Pán, i já mluvím velmi rád o loďkách a sítích, abychom z těchto evangelních příběhů získali poučení a správná předsevzetí. Sv. Lukáš nám vypráví, že na břehu Genezaretského jezera prali a spravovali sítě nějací rybáři. Ježíš přistoupí k těmto lodím na břehu, vstoupí na jednu z nich, Šimonovu. Pán vstupuje velmi přirozeně i do loďky každého z nás, aby nám zkomplikovat život, jak se často vyčítavě říká. Vás i mě potkal Pán na naší cestě, aby nám zkomplikoval —s taktem a láskou— život.

Když přestal mluvit z Petrovy lodě, obrací se k rybářům: "duc in altum, et laxate retia vestra in capturam" , zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovení! Oni poslechnou tato Kristova slova a zahrnou velké množství ryb. A Ježíš se dívá na Petra, který stejně jako Jakub a Jan, nevychází z úžasu, a vysvětluje mu: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi. A oni přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Tvoje loďka —tvé nadání, tvé touhy, tvé úspěchy— to vše nebude k ničemu, jestliže to nedáš k disposici Ježíši Kristu, jestliže nedovolíš, aby On mohl do ní svobodně vstoupit, jestliže si z ní uděláš modlu. Jestliže na své lodičce zůstaneš sám, jestliže pohrdneš Pánem, pak v nadpřirozeném ohledu spěješ k jistému ztroskotání. Pouze jestliže přijmeš a budeš vyhledávat přítomnost a řízení našeho Pána, zachráníš se před životními bouřemi a nezdary. Vlož všechno do Božích rukou, ať tvé myšlenky, všechna dobrodružství, která si představuješ, tvé ušlechtilé snahy, tvé čisté lásky, procházejí Kristovým srdcem. Jinak, dříve či později půjde loďka ke dnu i s tvým sobectvím.


22

Když svolíš, aby tvou loďku řídil Bůh, aby se stal jejím pánem, získáš velkou jistotu. I když se bude zdát, že tam není, že usnul, že se nestará, i když v naprosté tmě propukne bouře. Sv. Marek vypráví, že v podobné situaci se ocitli i apoštolové; Ježíš, když viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim, k ránu šel k nim, kráčel po moři... Vzmužte se, to jsem já, nebojte se. Vstoupil k nim na loď a vítr ustal.

Drazí synové, na světě, se děje tolik věcí... Mohl bych vyprávět o trápení, utrpení, špatném zacházení, mučení, dokonce i o hrdinství mnoha lidí. Máme dokonce dojem, že Ježíš spí, že nás neslyší. Ale sv. Lukáš vypráví, jak se Pán chová ke svým apoštolům: zatím co se -učednici- plavili, usnul. Tu se snesla na jezero větrná bouře, vlny se hnaly přes ně a octli se v nebezpečí. Přestoupili proto k němu, budili ho a volali: Mistře, hyneme! Probudil se, pohrozil větru a rozbořeným vlnám, i ustaly a zavládlo ticho. Jim pak řekl: Kde je vaše víra?

Jestliže se mu dáme, on se dá nám. Je jen třeba mít v našeho Mistra naprostou důvěru, je třeba odevzdat se mu velkoryse do rukou, dát mu najevo svými činy, že naše loďka je jeho, že chceme, aby se vším, co máme, nakládal podle svého.

Končím a prosím o přímluvu svatou Pannu Marii: ať žijeme z víry, jsme vytrvalí v naději, ať setrváváme spojeni s Ježíšem Kristem, ať ho opravdově milujeme, ať s radostí prožíváme dobrodružství Lásky, protože jsme přece zamilovaní do Boha, ať necháme Krista vstoupit do naší ubohé loďky a ať zmocní našeho srdce jako Pán a Bůh, ať mu upřímně dáváme najevo, že se budeme neustále snažit vyhledávat jeho přítomnost, ve dne v noci, protože on nás povolal k víře: ecce ego quia vocasti me, a my jsme šli do jeho ovčince za hlasem Dobrého Pastýře, s jistotou, že pouze v jeho stínu najdeme opravdové časné i věčné štěstí.


  Další