Mluvili jsme o přirozených lidských ctnostech. A teď se možná někdo z vás zeptá: ale když se budeme takto chovat, nepředpokládá to, že se budeme vzdalovat od svého normálního prostředí, není to něco, co je pro tento náš svět cizí? Nikoliv. Nikde přece není psáno, že křesťan má zůstávat stranou života ve světě. Náš Pán Ježíš Kristus svými skutky i slovy vzdával chválu jiné lidské ctnosti, která mně osobně je velmi milá: je to přirozenost, jednoduchost.

Vzpomeňte si, jak náš Pán přichází ne svět: jako všichni lidé. Své dětství a mládí prožívá v jedné palestinské vesnici jako jeden z jejich obyvatel. V letech jeho veřejného života se odráží jeho obyčejný život prožitý v Nazaretě. Mluví o práci, stará se o odpočinek svých učedníků, všem vychází vstříc a nevyhýbá se hovoru s nikým, důrazně říká těm, kdo ho následovali, aby nebránili dětem, aby k němu přicházely. A snad při vzpomínce na dětská léta uvádí přirovnání o dětech hrajících si na tržišti.

Není toto všechno naprosto normální, přirozené, prosté? Nelze žít docela obyčejný život? Ale stává se, že lidé si obvykle zvyknou na to, co je prosté a obyčejné, ale podvědomě vyhledávají to, co je okázalé, vyumělkované. Jistě jste se i vy s tím setkali: někdo např. vychvaluje krásu čerstvě nařezaných růží s jemnými, vonnými okvětními lístky. A tu někdo poznamená: vždyť vypadají jako nějaký hadr.