Umírněnost znamená sebeovládání. Nemůžeme popustit uzdu všemu, co na nás doléhá ať tělesně nebo duševně. Ne všechno, co se může dělat, se má dělat. Je sice pohodlnější nechat se vláčet tak zvanými přirozenými pohnutkami, ale na konci této cesty najdeme jen smutek, osamocenost ve vlastní ubohosti.

Někteří lidé nechtějí nic odmítnout svému žaludku, očím, rukám, odmítají naslouchat těm, kdo jim radí, aby žili čistě. Rozmnožovací pud, který je sám o sobě vznešený, protože má účast na tvůrčí Boží moci, užívají nezřízeně jen pro své sobectví.

Nikdy jsem nemluvil rád o nečistotě. Chci mluvit o ovoci umírněnosti, která dělá z člověka opravdového člověka, který není upoután k bezcenným věcem, které se třpytí jako tretky, které tak ráda krade straky. Takový člověk se dokáže zříci všeho, co škodí jeho duši, a uvědomuje si, že tato oběť je pouze zdánlivá, protože, když žije tak, že leccos obětuje, zbaví se naopak mnoha otrockých závislostí a dokáže se z plného srdce těšit z Boží lásky.

Život pak dostává jasné rysy, nestřídmostí rozmazané, člověk je schopen starat se o druhé, sdílet všechno s ostatními lidmi, věnovat se velkým úkolům. Umírněnost činí člověka střídmým, skromným, chápajícím, dává mu přirozenou mravnost, která je vždy přitažlivá, protože na chování takového člověka je znát rozumné sebeovládání. Umírněnost neznamená omezenost, ale velkorysost. Mnohem více strádání je v nestřídmosti, kdy se srdce člověka zříká samo sebe, aby sloužilo prvnímu, kdo mu nabídne žalostný zvuk plechových kravských zvonců.