Svatý Lukáš vypráví v 7. kapitole svého evangelia: Jeden farizeus pozval Ježíše na hostinu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. Tu přichází jedna žena z toho města, veřejně známá jako hříšnice, a jde umýt nohy Ježíšovi, který, jak bylo v té době zvykem, jí vleže. Vodou jsou při tomto dojemném mytí její slzy, ručníkem její vlasy. V drahé alabastrové nádobě přinesla olej a maže jím Mistrovy nohy. A líbá je.

Ten farizeus má špatné myšlenky. Nemůže si srovnat v hlavě, že by Ježíš mohl být schopen takového milosrdenství: kdyby to byl prorok, poznal by, kdo je ta žena, a jaká je. Ježíš tyto jeho myšlenky čte a vysvětluje mu: Vidíš tu ženu? Vešel jsem do tvého domu, vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbil jsi mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ona však mi vonnou mastí pomazala nohy. Proto ti říkám: je jí odpuštěno mnoho hříchů, protože projevila velkou lásku.

Nyní se nemůžeme zabývat nanejvýš milosrdným Srdcem našeho Pána. Všimneme si jiného aspektu této scény: jak Ježíš postrádá všechny ty projevy lidské zdvořilosti a pozornosti, které mu onen farizej nebyl schopen projevit. Kristus je perfectus Deus, perfectus homo. Bůh, druhá osoba Nejsvětější Trojice, i dokonalý člověk. Přináší spásu, ale nenarušuje přirozené lidské chování, a učíme se od něho, že chovat se špatně k člověku, Božímu tvoru, stvořenému k obrazu Božímu a podle jeho podoby, není vůbec křesťanské.