Také si vzpomínám na svůj pobyt v Burgosu, kde jsem byl ve stejné době. Přijíždělo tam hodně lidí, aby se mnou strávili několik dní své dovolené, kromě těch, kteří tam byli v této oblasti v kasárnách jako stálá posádka. Sdílel jsem s několika svými duchovními syny jediný pokoj jednoho zchátralého hotelu, a ač jsme postrádali i ty nejnezbytnější věci, zařídili jsme si život tak, že těm, kdo k nám přijížděli —a byly jich stovky— nechybělo nic potřebného k tomu, aby si mohli odpočinout a nabrat nových sil.

Chodívali jsme se projít po břehu řeky Arlanzón, kde jsem s nimi hovořil, naslouchal jejich zpovědi a snažil jsem se radit jim tak, abych je utvrzoval ve víře nebo jim otvíral nové obzory duchovního života. A vždy jsem jim s pomocí Boží dodával odvahy, povzbuzoval je a podněcoval, aby jednali jako křesťané. Často jsme na těchto procházkách došli do kláštera Las Huelgas, jindy jsme se uchylovali do katedrály.

Rád jsem vylézal na jednu z věží katedrály, aby moji přátelé mohli vidět zblízka římsu: pravé krajkoví z kamene, výsledek trpělivé, namáhavě práce. Při těchto rozhovorech jsem je upozornil, že tato nádhera není zcela vidět. A abych jim názorně ukázal to, co jsem jim mnohokrát vysvětloval, říkal jsem: toto je práce orientovaná na Boha, dílo pro Boha: dokonale splnit nádherný, úchvatný osobní úkol a vytvořit tyto jemné kamenné krajky.

A oni tváří tvář této skutečnosti, která k nim vcházela očima, pochopili, že toto všechno je modlitba, báječný rozhovor s Pánem. Ti, kdo vydávali své síly na tuto práci, velmi dobře věděli, že z městských ulic jejich úsilí nikdo neocení, že je to pouze pro Boha. Chápeš tedy, jak tě tvá práce bude také operatio Dei, lidská práce s Božím obsahem i formou.