Josemaría Escrivá Obras
64

Často říkávám, že v těchto chvílích rozhovoru s Ježíšem, který nás pozoruje a naslouchá nám ze svatostánku, nemůžeme upadnout do nějaké neosobní modlitby. A připomínám, že při takové meditaci, která je dialogem s Pánem —není třeba slov— musíme vyjít z anonymity, postavit se před něj takoví, jací jsme, aniž bychom se skrývali v množství lidí v plném kostele, aniž bychom se rozplývali v nekonečných litaniích prázdných slov, které nevycházejí ze srdce, nanejvýš z nějakého bezobsažného zvyku.

Teď tedy ještě dodám, že i tvá práce by měla být osobní modlitbou, měla by se stát důležitým rozhovorem s naším nebeským Otcem. Když budeš hledat posvěcení ve své pracovní činnosti a skrze ni, nutně se budeš muset snažit o to, aby se stala osobní neanonymní modlitbou. Ani tvá práce by se neměla zvrhnout v bezvýrazné neosobní, rutinérské plnění úkolů, protože pak by vyhaslo ono božské nadšení, které ti při tvé každodenní práci pomáhá.

Vzpomínám si na své cesty na válečné fronty během španělské občanské války. Neměl jsem k disposici žádné lidské zázemí, jezdil jsem tam, kde někdo potřeboval mou kněžskou službu. Za oněch tak zvláštních okolností, které snad pro někoho byly pohnutkou pro ospravedlnění různých opomenutí a poklesků, jsem se neomezoval na poskytování nějakých jednoduchých asketických rad. Staral jsem se o jejich duše, jako i dnes se snažím o to, aby Pán probudil podobnou starost i v každém z vás, zajímal jsem se o dobro jejich duší i o jejich radost zde na zemi, povzbuzoval jsem je, aby dobře využívali času a dělali nějakou užitečnou práci, aby pro ně válka nebyla v jejich životě něco jako uzavřená závorka, žádal jsem je, aby neklesali na mykli, aby dělali všechno možné, aby se zákopy a vojenské baráky nestaly něčím jako tehdejšími nádražními čekárnami, kde lidé ubíjeli čas čekáním na vlaky, které, jak se zdálo, neměly nikdy přijet...

Radil jsem jim konkrétně, aby se zaměstnávali nějakou užitečnou činností —studiem jazyků nebo studiem něčeho jiného— slučitelnou s vojenskou službou, radil jsem jim, aby nikdy nepřestávali být Božími dětmi a aby se snažili o to, aby veškeré jejich jednání bylo operatio Dei, prací orientovanou na Boha. A byl jsem dojat, když jsem viděl, jak tito chlapci v situacích vůbec ne lehkých se chovali obdivuhodně, byl znát jejich solidní duchovní život.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další