Nemluvím o nějakých pomyslných ideálech. Opírám se o zcela konkrétní skutečnost zásadní důležitosti, která je schopná změnit podle Božích požadavků, i velmi pohanské a nepřátelské prostředí., jak se to stávalo v prvních dobách naší spásy. Zamyslete se nad slovy neznámého autora z té doby, který takto mluví o velikosti našeho povolání: křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Žijí ve světě, ale nejsou ze světa, jako duše je v těle, ale není tělesná. Sídlí ve všech obcích jako duše ve všech částech těla, žijí duchovním životem, ale není to vidět, jako i duše žije svým životem… Žijí jako poutníci mezi pomíjivými věcmi v očekávání neporušitelnosti nebes, jako nesmrtelná duše nyní přebývá ve smrtelném stánku. Zdokonalují se v pronásledování, jako se duše krášlí umrtvováním… A křesťanům není dovoleno opouštět své poslání ve světě, jako duši není doceleno odloučit se dobrovolně od těla.

Šli bychom tedy špatnou cestou, kdybychom nedbali na světské starosti. I tady nás Pán očekává. Buďte ujištěni, že skrze obyčejný život, který řídí nebo dopouští Boží prozřetelnost ve své nekonečné moudrosti, se my lidé máme přibližovat k Bohu. Tohoto cíle nedosáhneme, nebudeme—li se snažit dělat dobře svou práci, jestliže lidsky i nadpřirozeně rozhodně nevytrváme v započaté práci, jestliže nebudeme dělat svou práci co nejlépe, a je—li možno —myslím, že jestliže opravdu budeš chtít, pak to i bude možno — dělat ji opravdu velmi dobře, protože použijeme všech čestných nutných pozemských i duchovních prostředků, abychom mohli našemu Pánu nabídnout prvotřídní práci, důkladně provedenou do všech detailů.