Promiňte mi tuto odbočku, a i když jsme se od tématu podstatně nevzdálili, vraťme se k hlavní myšlence. Věřte, že profesionální práce je podstatnou a neoddělitelnou součástí našeho křesťanského života. Pán chce, abyste byli svatí na tom místě, kde právě jste, v povolání, které jste si z jakýchkoliv důvodů zvolili; podle mne jsou všechny důvody pro volbu povolání dobré a ušlechtilé —pokud nejsou v rozporu s Božím zákonem— a všechny lze v nadpřirozeném plánu napojit na proud lásky, který určuje život každého Božího syna.

Nemohu se zbavit jistých rozpaků, když někdo mluví o své práci a tváří se jako mučedník, tvrdí, že mu práce zabere nevím kolik hodin denně a ve skutečnosti nedělá ani z poloviny tolik práce jako mnoho jeho kolegů, kteří konec konců jednají pouze ze sobeckých důvodů nebo alespoň z pohnutek čistě lidských. Všichni, kdo tu teď hovoříme s Ježíšem, máme nějaké povolání: lékař, právník, ekonom… Pomyslete na své kolegy, kteří vynikají svou profesionální vážností, svou poctivostí, svou obětavou službou: nevěnují snad mnoho hodin dne a dokonce i noci této práci? Nemáme se od nich co učit?

Když k vám mluvím, i já zkoumám své jednání a vyznávám se vám, že když si položím takovou otázku, trochu se stydím a ihned prosím Boha za odpuštění, myslím přitom na své jednání často tak slabošské, tak vzdálené poslání, které nám zde na zemi Bůh svěřil. Kristus, píše jeden církevní otec, nás tu zanechal, abychom byli lampami, abychom byli učiteli ostatních lidí, abychom byli kvasem, abychom žili jako andělé mezi lidmi, jako dospělí mezi dětmi, jako lidé duchovní mezi lidmi pouze rozumovými, abychom byli semenem, abychom přinášeli ovoce. Ani by nebylo třeba otevřít ústa, kdyby nás život byl takový. Nebylo by zapotřebí slov, kdybychom vyučovali skutky, nebyl by na světě ani jeden pohan, kdybychom byli opravdovými křesťany.