Upozorňuji vás, a není to z mé strany žádná domýšlivost, že si sám uvědomím, když tato má slova vyzní naprázdno nebo se nedotknu toho, kdo mi naslouchá. Dovolte mi, abych vám otevřel své srdce, abyste se mnou vzdali Bohu díky. Když jsem v roce 1928 poznal, co ode mne Pán chce, hned jsem se dal do práce. V těch letech —díky, Bože, protože bylo třeba hodně trpět i hodně milovat— mě mnozí pokládali za blázna, jiní se tvářili, že mě chápou a nazývali mě snílkem, ale takovým, který sní o nemožném. Přese všechno i přes svou vlastní ubohost jsem pracoval dále, aniž bych ztratil odvahu, a protože ta záležitost nebyla jen mou věcí, pomalu se cesta otevírala i přes všechny obtíže, a dnes je Dílo rozšířeno po celém světě, od pólu k pólu, většině lidí to dnes připadá přirozené, protože Pán se postaral o to, aby Dílo bylo uznáno za jeho záležitost.

Už jsem řekl, že jakmile s někým promluvím pár slov, zjistím, zda mi rozumí nebo ne. Nestává se mi, aby mi někdo jako kvočně, která sedí na vejcích, podstrčil kachní vejce. Ubíhají dny a teprve, když kuřata rozbijí skořápku, kvočna vidí pobíhat jakýsi chundelatý chlupatý raneček a podle divného způsobu chůze —jedna noha sem druhá tam— si uvědomí, že tohle mládě není její kuře, že se nikdy nenaučí pípat, i kdyby se snažilo sebevíc. Nikdy jsem neměl nikomu za zlé, když se ke mně obrátil zády, dokonce ani, když na mou snahu pomoci mi spláceli drzostí. Proto, tehdy v r. 1939 upoutal mou pozornost jeden nápis, který jsem viděl v jedné budově, kde jsem dával duchovní cvičení pro vysokoškoláky. Ten nápis zněl: každý ať jde svou cestou; byla to užitečná rada.