Josemaría Escrivá Obras
54

Ovocem dnešní promluvy by měli být poznání, že naše cesta na této zemi, za všech okolností a ve všech obdobách, je pro Boha, že je to poklad milosti, obraz nebe, že máme v rukou báječnou věc, s kterou musíme hospodařit odpovědně vůči lidem i Bohu, aniž bychom museli nějak měnit svůj stav na tomto světě, tím, že budeme posvěcovat svou práci a povolání, život v rodině, společenské vztahy, všechnu činnost, která vypadá, že je pouze světská.

Když jsem ve svých 26 letech pochopil v celé hloubce závazek sloužit Pánu v Opus Dei, prosil jsem z hloubi duše o zralost osmdesáti let. Prosil jsem o ta léta Boha, se začátečnickou dětskou naivitou abych uměl využívat čas, abych se naučil využít každé minuty v jeho službě. A pán umí poskytnout takový dar. Snad i ty i já budeme moci jednou říci: Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. Mládí by nemělo znamenat lehkomyslnost, stejně jako šediny nutně neznamenají rozvážnost a moudrost.

Uchyl se se mnou pod ochranou Kristovy Matky. Matko naše, ty která jsi viděla Ježíše, jak vyrůstá v muže, která jsi pozorovala, jak využívá svého života mezi lidmi: nauč mě využívat mé dny ve službě církvi a bližním, nauč mě, abych ve svém srdci vždy slyšel jeho laskavou výčitku, vždy kdy toho bude zapotřebí, dobrá Matko, výčitku, že můj čas mi nepatří, protože patří našemu Otci v nebesích.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další