Josemaría Escrivá Obras
51

Ježíš předešlého dne hodně pracoval, a když se vydal na cestu, pocítil hlad. Z dálky uviděl fíkovník, který měl listí. Jde tedy k němu. Svatý Marek vypráví, že nebyl čas fíků. Ale náš Pán jde k němu, aby si je natrhal, i když velmi dobře ví, že v tomto období žádné nenajde. Ale když zjistí, že ten strom je neplodný a že jen přemírou listí vytváří zdání, jako by plodný byl, nařizuje: ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce.

To jsou opravdu silná slova. Ať se z tebe nikdy nezrodí žádné ovoce! Jak se asi učedníci zarazili, i když si uvědomovali, že tu promlouvá Boží moudrost. Ježíš ten strom proklíná, protože u něho nachází jen plodnost zdánlivou, listí. A tak se dozvídáme, že pro nečinnost neexistuje žádná výmluva. Někdo by snad řekl: nemám dostatečné znalosti... Žádná výmluva! Nebo bude tvrdit: když ta moje nemoc... vždyť ta moje hřivna vlastně není moc velká, zrovna teď nejsou příznivé podmínky, ale to prostředí... Ani tady neplatí žádná výmluva. Běda tomu, kdo se zdobí suchým listím falešného apoštolátu, běda tomu, kdo se vychloubá listnatostí zdánlivě plodného života bez upřímné snahy vydat plody! Zdá se, že využívá času, že je neustále v pohybu, že něco organizuje, že nachází nějaký nový způsob, jak všechno vyřešit... Ale je to neproduktivní. Nikdo se nenasytí jeho skutky, nebudou—li mít nadpřirozenou šťávu.

Prosme Pána, abychom byli ochotni pracovat a přinášet ovoce. Je totiž stále dost takových, u kterých lze najít pouhé listy, velké, zářící, lesklé. Pouhé listí, jen a jen listí, nic víc. A lidé se na nás dívají s nadějí, že zaženou svůj hlad, svůj hlad po Bohu. Nesmíme zapomínat, že máme, i přes své slabosti, v rukou všechny prostředky jak jim pomoci: správné učení a Boží milost.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další