Co se týče duchovního života, je to požadavek povolání, které vložil Mistr do srdcí všech lidí. Máme být svatí, bez jakékoliv vady, skuteční, opravdoví křesťané, hodní svatořečení. Nebudeme—li jimi, pak nemůžeme být učedníky našeho jedinečného Mistra. Kromě toho, Bůh, když si nás volí, když nám dává svou milost, abychom bojovali a mohli tak dosáhnout svatosti, nám také přikazuje povinnost apoštolátu. Pochopte, že i z lidského hlediska, jak uvádí jeden z církevních otců, je péče o duše logickým důsledkem tohoto vyvolení: když zjistíte, že je pro vás něco prospěšné, snažíte se to získat i pro ostatní. Tak byste měli toužit, aby i ostatní lidé šli po Božích cestách s vámi. Když jdete na fórum nebo do lázní a potkáte někoho, kdo nemá co dělat, pozvete ho, aby šel s vámi. Používejte tento pozemský zvyk i v duchovní oblasti, a až půjdete k Bohu, nechoďte k němu sami.Jestliže nechceme neužitečně ztrácet čas —falešnými výmluvami na obtížné vnější podmínky, které ostatně od samých počátků církve nikdy nebyly lehké— musíme si být vědomi toho, že je to Ježíš Kristus, kdo ovlivňuje náš duchovní život a tím i naše skutky tak, abychom byli schopni táhnout za sebou i své bližní. Kristus dává jako podmínku apoštolského působení svatost, musíme se opravit, snahu o naši věrnost, protože svatí na této zemi nebudeme nikdy. Zdá se to neuvěřitelné, ale Bůh i lidé od nás potřebují opravdovou, naprosto bezvýhradnou, naprosto nekompromisní oddanost, bez polovičatostí, plně a svědomitě praktikované křesťanství.