Josemaría Escrivá Obras
44

Pokora vůči Bohu byla dalším úderem na způsob takového života, kdy se člověk zabývá jen sám sebou. Když jsem byl v Římě, říkával jsem, a je možné, že jste to i vy slyšeli, že pod těmi oblouky, které jsou dnes v troskách, pochodovali domýšliví, pyšní, zpupní a triumfátoři, císaři a jejich vítězní generálové. A když procházeli těmito místy, snad sklonili hlavu z obavy, aby si nepotloukli svá vznešená čela o velkolepý oblouk. Ale Kristus, nanejvýš pokorný, neříká: poznají, že jste mými učedníky, protože jste pokorní a skromní.

Chtěl bych, abyste si uvědomili, jak po dvaceti stoletích působí stále silně a nově toto Mistrovo přikázání lásky, že je to jakási vizitka opravdového Božího syna. Během svého kněžského života jsem často kázal o tom, že pro mnoho lidí je toto přikázání bohužel stále nové, protože se nikdy nebo skoro nikdy nepokusili podle něho žít. Je to smutné, ale je tomu tak. A je jasné, že slova Mesiáše jsou naprosto jednoznačná: podle toho vás poznají, že se navzájem milujete! Proto cítím nutnost tato slova našeho Pána neustále připomínat. A sv. Pavel dodává: Jeden druhého břemena neste a tak naplníte Kristův zákon. Ztracené chvíle, snad s falešnou výmluvou, že máš času nazbyt... A přitom je tolik bratří, kteří jsou přetíženi prací! Pomoz jim, ale jemně, zdvořile, s úsměvem na rtech, tak aby si toho ani nevšimli, a aby ani nemuseli projevovat vděčnost, protože tvoje taktní jemná láska to dokáže udělat tak, že si tvé pomoci ani nikdo nevšimne.

Nezbyla jim ani volná chvilka, říkali patrně ty ubohé panny, které měly prázdné lampy. Dělníkům na tržišti ještě zbývá větší část dne, protože necítí povinnost nabídnout své služby, ačkoli Pán hledá stále, naléhavě, od samého rána. Přijměme jeho výzvu, odpovězme na ni ano a snášejme s láskou —pak to ovšem nebude jen snášení- tíhu dne i horka.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další