Často připomínám, že když se k vám obracím a společně hovoříme s Bohem, naším Pánem, vlastně jen pokračuji nahlas ve své modlitbě. I vy byste měli sytit své duše modlitbou, i když, jako například dnes, k vám budu mluvit o tématu, které na první pohled nevypadá příliš vhodně pro láskyplný dialog, kterým by měl být náš rozhovor s Bohem. Říkám ovšem: na první pohled, protože tématem našeho zamyšlení by mělo být všechno, co se děje s námi i v našem okolí.

Budu mluvit o čase, o čase, který plyne. Nechci opakovat známé tvrzení, že o jeden rok více znamená o jeden rok méně… Ani vás nebudu nabádat, abyste se zeptali někoho jiného, co si myslí o plynutí času, protože byste patrně slyšeli odpověď ve stylu: mladost, božský poklad, který odchází, aby se nikdy nevrátil zpět… Samozřejmě nevylučuji, že byste mohli slyšet i jinou úvahu poněkud nadpřirozeného charakteru.

Také se nehodlám zdržovat nostalgickým konstatováním, že život je krátký. Nás křesťany by prchavost pozemského života měla vést k lepšímu využívání času a v žádném případě ne ke strachu z našeho Pána, a už vůbec ne k tomu, abychom se dívali na smrt jako na neblahý konec všeho. Jeden rok, který končí s milostí a milosrdenstvím Božím je dalším krokem, který nás přibližuje k nebi, naší pravé vlasti.

Když myslím na tuto skutečnost, velmi dobře chápu zvolání svatého Pavla v listě do Korintu: tempus breve est , jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.