V podobenství o hostině poroučí otec rodiny, když se dozvěděl, že se někteří z těch, co měli přijít na hostinu, omluvili zdůvodněnými rádoby důvody, svému služebníkovi: jde ven na cesty a k plotům a přinuť -"compelle intrare"- ty které potkáš, ať přijdou. A toto není nátlak? Není to použití násilí proti oprávněné svobodě každého svědomí?

Budeme—li přemýšlet o Evangeliích a uvažovat o Ježíšově učení, nebudeme tyto příkazy zaměňovat za nátlak. Musíte přece vidět, jakým způsobem Kristus vždy radí: chceš—li být dokonalý… jestliže kdo chce jít za mnou… Toto compelle intrare nemá v sobě žádný fyzický ani morální nátlak, ukazuje pouze sílu křesťanského příkladu, který předvádí na svém jednání sílu Boží: podívejte se, jak jedná Otec: s radostí poučuje, ale nevnucuje povinnost. A tak táhne k sobě.

Když můžeme dýchat takového ovzduší svobody, jasně chápeme, že špatné jednání není žádným osvobozením, ale otroctvím. Ten kdo hřeší proti Bohu, má svobodnou vůli, pokud jde o svobodu nátlaku, ale ztratil ji, pokud jde o svobodu viny. Prokáže snad, že jednal podle svých zálib, ale nepodaří se mu projevit opravdovou svobodu, neboť se stal otrokem toho, pro co se rozhodl, a rozhodl se pro to nejhorší, pro odloučení od Boha, a v tom není žádná svoboda.