Když při svém kněžském působení mluvím, vlastně spíše křičím, o své lásce k osobní svobodě, pozoruji u některých lidí jistou nedůvěru, jako by se domnívali, že obrana svobody by mohla představovat nějaké nebezpečí pro naši víru. Všichni malomyslní se mohou uklidnit, víru ohrožuje pouze mylné pojetí svobody jakožto svobody bezúčelné, bezzásadové, bezprávné, neodpovědné. Jedním slovem: nevěrectví. Bohužel, někteří lidé právě za takovouto svobodu bojují. A to je opravdu útok proti víře.

Proto není tak úplně přesně mluvit o svobodě svědomí, což znamená hodnotit jako mravně dobré i to, že člověk zavrhne Boha. Připomněli jsme si, že se můžeme postavit proti vykupitelským Božím plánům; můžeme to sice udělat, ale dělat bychom to neměli. A kdyby tento postoj někdo zaujímal po zralé úvaze, hřešil by přestoupením prvního a základního přikázání: budeš milovat Hospodina celým svým srdcem.

Já osobně hájím svobodu svědomí, což znamená, že nikomu není dovoleno bránit člověku v úctě k Bohu. Je třeba mít v úctě oprávněné touhy po pravdě, člověk má vážnou povinnost hledat Boha, poznávat ho, klanět se mu, ale nikdo na světě se nesmí dovolit vnucovat svému bližnímu, aby vyznával víru, kterou nemá, stejně tak se nikdo nemůže osobovat právo škodit někomu, kdo tuto víru dostal od Boha.