Učedníci jsou na konci své cesty, došli k vesnici, kam měli namířeno. A ani si to nijak zvlášť neuvědomují, ale zasaženi do hloubi duše slovem i láskou Boha, který se stal člověkem, litují, že odchází. Protože Ježíš se s nimi loučí a dělal, jako by chtěl jít dál (Lk 24,28). Náš Pán se nikdy nevnucuje. Chce, abychom ho volali svobodně, z čisté lásky, kterou nám dal do srdce. Musíme na něho naléhat a prosit: Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil (Lk 24,29), už se stmívá.

Jsme už takoví: vždy poněkud nesmělí, snad z nedostatku upřímnosti, snad z ostychu. Vlastně si přejeme: Zůstaň s námi, protože máme v duši temno a pouze ty jsi světlo, pouze ty můžeš zaplašit úzkost, která nás trápí. Protože víme velmi dobře, která z věcí krásných a čestných je ta první: mít vždy Boha.

A Ježíš zůstává. Otevřou se nám oči jako Kleofášovi a jeho druhovi, když Kristus začne lámat chléb. A i když nám pak zmizí z očí, budeme schopni se znovu vydat na cestu a mluvit o něm lidem, protože tolik radosti se do jednoho srdce nevejde.

Cesta do Emauz. Náš Bůh toto jméno posvětil. A Emauzy jsou celý svět, protože Bůh posvětil všechny Boží cesty na této zemi.

Se svatými anděly