V souvislosti s křesťanským životem mluvím s oblibou o cestě, protože jsme všichni poutníci a putujeme do nebeského domova, do naší pravé vlasti. A jistě víte, že taková cesta, i když se na ní mohou vyskytovat zvláště obtížné úseky, i když na ní musíme občas přebrodit nějakou řeku nebo projít skoro neprůchodným lese, je většinou cosi běžného, co nepřináší žádná velká překvapení. Nebezpečím je ovšem rutina, myslet si, že v každodenních záležitostech není Bůh přítomen, protože jsou tak prosté a všední!

Dva učedníci šli společně do Emauz. Kráčeli jako mnoho jiných lidí, kteří tudy šli. A tu se k nim zcela přirozeně připojuje Ježíš a jde s nimi, hovoří, ab zahnal únavu. Připozdívá se. Vane mírný větřík. Okolo jsou pole se vzrostlým obilím, staré olivy, v podvečerním světle jakoby postříbřené.

Ježíš na cestě. Pane, jak jsi stále veliký! Dojímá mě však, když se nám chceš přiblížit a jdeš s námi, když nás vyhledáváš v našem denním shonu. Dej nám, Pane, upřímného ducha, čistý pohled, jasnou mysl, abychom tě byli schopni uvidět vždy, když k nám přicházíš bez jakékoli vnější známky tvé slávy.