Znovu bych chtěl zdůraznit, že nehovořím o nějakém zvláštním způsobu křesťanského života. Ať se každý z nás zamyslí nad tím, co pro něho Bůh udělal a jak jsme my na to odpověděli. Provedeme—li toto osobní zpytování poctivě, určitě zjistíme, co bychom měli ještě udělat. Včera jsem byl dojat, když jsem od jednoho japonského katechumena, který vkládá lidem katechismus, slyšel, že lidé tam ještě neznají Krista. A zastyděl jsem se. Potřebujeme více víry, více víry! A s vírou rozjímat!

Zamyslete se nad tím Božím napomenutím, které plní srdce neklidem, ale současně chutná jako plástve medu: Redemi te, et vocavi te nomie tuo: meus es tu (Iz 43,1); já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Neberme Bohu to, co je jeho. A Bůh nás tak miloval, že za nás zemřel, vyvolil si nás od věčnosti ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (srov. Ef 1,4), a stále nám nabízí příležitost k očišťování a k oběti.

A kdybychom měli ještě nějaké pochybnosti, dostává se nám důkazu z jeho úst: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, užitek, který bude přinášet práce vaší kontemplativní duše (srov. Jan 15,16).

Také musíme mít nadpřirozenou víru. Když víra slábne, má člověk tendenci představovat si Boha, jako by byl někde daleko a skoro se o své děti nestaral. Uvažuje o náboženství jako o něčem, co může odložit až na dobu, kdy už mu nebude nic jiného zbývat. Takový člověk očekává - a ani neví z jakého důvodu - nějaká neobyčejná zjevení, neobvyklé události. Člověk živé víry neodděluje křesťanský život od všedního a normálního života. Ví, že svatost, kterou od nás Bůh požaduje, se uskutečňuje tady a teď v každodenní drobné práci.