Běžíme jako laň, který prahne po vodách bystřin (Ž 41,2), žízniví, s rozpraskanými rty. Chceme pít z toho pramene živé vody. A není žádnou zvláštností, že prožíváme celý den v tomto bohatém a průzračném prameni čerstvé vody tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14). Slova se tu stávají zbytečnými, protože jazyk se nedokáže vyjádřit, rozum teď zůstává v klidu. Už se nemluví, ale jen nazírá. A duše se dává do zpěvu a zpívá novou píseň, protože cítí a ví, že se na ni Bůh neustále s láskou dívá.

Nemluvím o ničem výjimečném. Jsou to, mohou to být, obvyklé projevy naší duše: šílenství lásky, která nás, bez okázalosti, bez nějakých výstředností, naučí trpět a žít, protože Bůh nám dává moudrost. Jaký duševní klid a pokoj zakoušíme na úzké cestě, která vede k životu (srov. Mt 7,14).