Snažit se o uctívání, toužit po zadostiučinění a usmiřování, s pokojnou mírností a trpělivostí. Pak ve vašem životě ožije Ježíšovo tvrzení: Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden (Mt 10,38). A Pán je k nám stále náročnější, žádá od nás zadostiučinění a pokání, až nakonec pocítím horoucí touhu, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován (Gal 2,19). Ale tento poklad máme v nádobě hliněné, křehké a rozbitelné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám (2 Kor 4,7).

Ze všech stran se nan nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání (2 Kor 4,8—10).

Domníváme se také, že nás Pán neposlouchá, klamáni tím, že je jako monolog slyšet pouze náš hlas. Jsme jako bez opory na zemi a opuštěni nebem. Přece však máme opravdovou hrůzu z hříchu, třebas i jen lehkého. S umíněností kananejské ženy padněme na kolena a prosme: Pane, pomoz mi! (Mt 15,25). A temnota zmizí přemožena světlem lásky.