Začněme s ústními modlitbami, které mnozí z nás opakují už od dětství: jsou to upřímné a prosté věty, kterými se obracíme na Boha a jeho Matku, která je i matkou naší. Každý den, ne jen občas a ze zvyku, znovu obnovuji, ráno i večer, svoje odevzdání se v zásvětné modlitbě, kterou mě naučili rodiče: Paní má a matko má, celý se ti nabízím. A na důkaz své synovské lásky ti tento den zasvěcuji své oči, své uši, svůj jazyk, své srdce … Není to - svým způsobem - jakýsi počátek kontemplace, projev důvěrného odevzdání se? Co si říkají při setkání lidé, kteří se mají rádi? Jak se chovají? Odevzdávají se celou svou bytostí, se vším, co mají, osobě, kterou milují.

Začněme nejprve jednou krátkou modlitbičkou, pak přidáváme další a další … až se nám bude zdát naše vroucnost nedostačující, protože slova jsou příliš nedostatečná … a nastává důvěrné přátelství s Bohem, neustálé a nepřetržité patření na Boha. Žijeme potom jako zajatci, jako uvěznění. Zatímco vykonáme přes své nedostatky a omezení co nejdokonaleji práce svého stavu a povolání, duše touží po tom, aby se osvobodila. Jsme přitahováni Bohem, jako železo magnetem. Naše láska k Ježíši začíná mít důraznější podobu, pojí se se sladkým úžasem.